Biomasa je lídrem evropské energetické transformace

V rámci obnovitelných zdrojů energie v Evropské unii produkuje nejvíce bioenergetika. V obecném povědomí přitom převládají spíše fotovoltaické panely na střechách domů nebo větrné parky našich západních sousedů. Jakým způsobem se dominance biomasy změní v následující dekádě, ukáže teprve čas.

 

Podle aktuálně dostupných dat Eurostatu z roku 2017 (zpracování ze všech zemí nějaký čas trvá) je podíl jednotlivých obnovitelných zdrojů energie na konečné spotřebě v zemích Evropské unie tvořen z 58,6 % energií z biomasy. Biomasa je tak v Evropské unii v současnosti nejvýznamnějším lokálním a uhlíkově neutrálním zdrojem obnovitelné energie. Od roku 2021 však dojde k legislativním změnám, které mohou pozici biomasy ovlivnit.

Graf: Podíl jednotlivých OZE na konečné spotřebě v zemích EU

Lokální a neutrální zdroj

Přestože podíl ostatních druhů OZE na úkor biomasy spíše poroste, tvoří energie z biomasy páteř proměny energetiky opouštějící fosilní zdroje. Evropská bioenergetická asociace Bioenergy Europe spočítala, že sektor, který zastupuje, reprezentuje v EU-28 roční obrat kolem 60,6 miliard eur a kolem 703 200 pracovních příležitostí.

Biomasa je nejen z většiny skutečně evropským zdrojem – dovoz do EU dosahuje necelých 5 % evropské spotřeby, což je v ostrém kontrastu s tím, že dovážíme 78 % fosilních paliv – ale zejména díky uhlíkové neutralitě přispívá k nižším emisím skleníkových plynů. Podle propočtů asociace Bioenergy Europe, která zastupuje výrobce energie z biomasy v celé Evropě, sektor uspořil zhruba 7 % emisí skleníkových plynů v EU-28 (303 milionů tun CO₂), což představuje zhruba roční emise CO₂ Španělska.

Evropská unie a její členské státy budou mít co dělat zejména v oblasti vytápění (a chlazení), které představuje většinu naší spotřeby, a také v dopravě, pokud chtějí do roku 2050 tvořit první klimaticky neutrální kontinent na světě. To by si přála Evropská komise ve své strategii Zelená dohoda pro Evropu z prosince loňského roku. Výzev v krátkodobém horizontu je více než dost. Přepracovaná evropská směrnice na podporu využívání obnovitelné energie z roku 2018 přináší nové ambicióznější cíle, zároveň však klade nové požadavky.

Udržitelnost ano, ale spravedlivě

Evropští výrobci energie z biomasy se nyní postupně připravují na tzv. kritéria udržitelnosti, známá z certifikace kapalných biopaliv. Od roku 2021 by měla platit v celé unii také pro výrobu elektřiny a tepla z pevné biomasy a bioplynu. Producenti biomasy a energie budou muset prokazovat, že splňují takzvaná kritéria udržitelnosti a úspor emisí skleníkových plynů. Kritéria musí splňovat zařízení spalující pevnou biomasu s tepelným příkonem nejméně 20 MW a zařízení využívající plynná paliva z biomasy s příkonem 2 MW a více.

Problémem provozovatelů v České republice, kteří nyní sázejí na levnější dřevní štěpku nebo již dříve na slámu, může být zajištění dodávek paliva v blízkém okolí v letech, kdy se sláma například vinou sucha neurodí, nebo po prudkém propadu nyní nadměrných kůrovcových těžeb. Další rozvoj sektoru by měl podobné nejistoty brát v potaz.

Kdyby šlo jen o biomasu pro zdroje, které nic jiného nespalují, neměl by být problém. Potíž nastane, pokud se stát rozhodne dotovat spalování kůrovcového dřeva ve velkých zdrojích společně s uhlím. Z minulosti víme, že je to riziko hlavně pro menší výtopny a teplárny v okolí takových zdrojů. Přitom to ani není potřeba. Podobné zdroje totiž uspoří díky absenci nákladů za nákup emisních povolenek a další kompenzace jsou zbytečné.

V principu to znamená, že například zemědělská biomasa pro výrobu energie se nesmí pěstovat tam, kde by to ohrožovalo biologickou rozmanitost nebo na úkor lesních pozemků. Těžba lesní biomasy pak musí být udržitelná, se zajištěním obnovy lesa, ochrany přírody, zachováním a zlepšením dlouhodobé produkční kapacity lesa apod.

Evropská legislativa klade také nové požadavky na úsporu emisí skleníkových plynů. Oproti fosilním palivům musí paliva z biomasy v elektroenergetice a teplárenství uspořit nejméně 70 % emisí skleníkových plynů (zařízení zprovozněná po roce 2020) resp. 80 % (zařízení zprovozněná po roce 2025). Energie z biomasy, která tato kritéria nesplní, nedosáhne na podporu z veřejných zdrojů a členské státy si ji nemohou započítat do plnění cílů pro podíl 32 % OZE v roce 2030.

Snaha o udržitelné zajištění biomasy pro energetické využití je určitě důležitá. Přísnější metr na bioenergetiku oproti například výrobě potravin však někdy zastírá podstatnou skutečnost: bez energie, a to nejlépe z čistých a obnovitelných zdrojů, si ani jídlo nepřipravíme. Je proto otázkou, proč některé sektory musí procházet kolotočem nejrůznějších certifikací a jiné jsou toho ušetřeny. K přírodním zdrojům bychom se měli chovat šetrně bez ohledu na jejich využití.

Je třeba zpoplatnit uhlík

Stále výraznějším problémem, kolem kterého mnohé členské státy včetně Česka přešlapují, je nedostatečně zohledněná cena uhlíku v sektorech, které nejsou zahrnuty do systému obchodování s emisními povolenkami. S rostoucí cenou emisních povolenek je tato propast stále hlubší.

Daňová opatření, která zohledňují emise skleníkových plynů spojené se spotřebou různých druhů paliv a energií, jsou jedním z možných nástrojů zmírňování změny klimatu. Do svých daňových systémů je již zavedly desítky zemí světa, v Evropě např. Dánsko, Francie nebo Švédsko. Diskuse se vedou o integraci podobných snah v rámci EU, případně i na širších mezinárodních fórech. Komise pro ceny uhlíku při Světové bance uvádí, že pro dosažení cílů Pařížské klimatické dohody by bylo zapotřebí globální zdanění na úrovni 40–80 USD/t CO₂ do roku 2020 a 50–100 USD/t CO₂ v roce 2030.

V Česku se práce na ekologické daňové reformě, která měla za cíl zpoplatnit znečištění a na oplátku méně danit například práci, zastavily. Analýza Hodnocení politik životního prostředí OECD: Česká republika 2018 shrnuje: „Vláda vytyčila zásady ekologické daňové reformy v roce 2007. V plánu bylo její postupné zavádění v průběhu deseti let, a očekávalo se, že bude fiskálně neutrální. Prvním krokem bylo zavedení evropské směrnice o zdanění energií v roce 2008, spojené se zavedením jednotné sazby daně z příjmů fyzických osob a snížením zdanění příjmů právnických osob. Druhá fáze měla zahrnovat uhlíkovou daň, ale její zavedení bylo odloženo.” Uhlíkovou daň jako účinné opatření zmiňují i dřívější klíčové strategické dokumenty – Národní program snižování emisí (2015) nebo Politika ochrany klimatu (2017). V nově schváleném Vnitrostátním plánu v oblasti energetiky a klimatu dílny MPO z ledna tohoto roku však zmínky o uhlíkové dani již schází. Přitom ty státy, ve kterých se obnovitelným zdrojům daří nejvíce, uhlík obvykle zpoplatňují již téměř dvě dekády. Typicky jde o skandinávské země – Švédsko s 55% podílem OZE zavedlo uhlíkovou daň v roce 1991, Finsko s 41% v roce 1990, Dánsko s 36 % obnovitelné energie v roce 1992.

Článek byl publikován v časopisu Energie 21 1/2020.

Tweet

Odpadové hospodářství: Pozitivní trendy a výzvy do budoucna

Novinky z Prodevalu: zkapalňování CO2, Valopur DFM a nová výrobní linka na jihu Francie

Regulace teploty plynových motorů

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky