Asociace Bioenergy Europe uspořádala letos na jaře webinář[2] věnovaný uhlíkové neutralitě a tomu, jakou roli v ní hrají zdravé lesy, půda, biouhel a právě také bioenergetika. Uhlíková neutralita znamená čisté nulové emise skleníkových plynů, kdy je produkce antropogenních skleníkových plynů vyrovnaná s jejich odstraňováním. V některých oborech lidské činnosti v zemědělství nebo průmyslu je dnes obtížné si představit, že nebudou spojeny s žádnými emisemi skleníkových plynů. Klimatické scénáře proto počítají s tím, že uhlík budeme muset z atmosféry také odstraňovat. Mluví se pak někdy o záporných emisích oxidu uhličitého. Problém se přitom stále zhoršuje s tím, jak pokračujeme ve spalování fosilních paliv. Poptávka po obdobných řešeních tak bude jen růst.

Během webináře o zachycování uhlíku hovořila například doktorka Kati Koponen, z finského výzkumného centra VTT. Problému se věnovala hlavně ze skandinávské perspektivy, kde mají podobná řešení větší naději na úspěch díky rozvinuté bioekonomice a dostupným lokalitám vhodným pro uložení oxidu uhličitého v Severním moři.

Bioenergetika ve spojení s CCS dává podle Koponen smysl hlavně u větších zdrojů, které produkují velké objemy biogenního oxidu uhličitého ze spalování biomasy, jako jsou papírny, u kogeneračních zařízení kvůli vyšší energetické efektivitě nebo v případě bio-rafinérií s koncentrovanými toky oxidu uhličitého.

Cena za zachycení tuny CO₂ v provozu papírny dosahuje 50-90 eur. V případě demonstračního kogeneračního projektu VTT ve Finsku se podařilo náklady snížit na 15-25 eur za zachycení tuny CO₂. Po zachycení se plyn může buď stlačit, přepravit a uložit pod zem – například do vytěžených ložisek ropy a plynu. Může se také dále využívat a nahrazovat tak oxid uhličitý z fosilních paliv například v potravinářství, chemickém průmyslu nebo výrobě stavebních materiálů. Mluví se pak o zachycení a využití uhlíku (carbon capture and utilization, CCU) namísto jeho uložení (storage). Příběh to není černobílý. Například ve Spojených státech je několik projektů, které zachycují biogenní uhlík, a tento oxid uhličitý následně používají ke zvýšení výtěžnosti ropných ložisek[3].

Současnost a budoucnost

Kromě Skandinávie se podobné projekty připravují ve Spojeném království (elektrárna firmy Drax), Nizozemsku, Spojených státech, Japonsku nebo Číně, většinou však jde o menší pilotní projekty. Technologicky dnes existuje více možností, překážkou je ale hlavně nedostatečně motivující prostředí pro případné investory. To je v kontrastu s tím, že se s ukládáním oxidu uhličitého ze spalování biomasy významně počítá v mnoha klimatických scénářích. Prvním velkým projektem je Illinois Industrial CCS Project ve Spojených státech. Biorafinerie vyrábějící ethanol z kukuřice ve státě Illinois od roku 2017 zachycuje ročně zhruba jeden milion tun CO₂, který je po stlačení ukládán do solné formace Mount Simon Sandstone asi 2,1 km pod zemí.

Studie odhadují, že bioenergetika a ukládání biogenního uhlíku se může začít ekonomicky vyplácet při ceně oxidu uhličitého ve výši 55-248 eur za tunu[4]. Takto stabilně vysoká cena uhlíku by dokázala přesvědčit investory, že podobné projekty mají smysl. Záleží však na konkrétních podmínkách. Bioenergetika, na rozdíl od fosilních zdrojů, je postavená spíše na menších zařízeních, CCS se ale vyplatí spíše u větších elektráren nebo papíren. Důležitým faktorem je také snížení energetické efektivity celého zařízení. Zachycení, stlačení a přeprava oxidu uhličitého je energeticky náročný proces, což lze částečně zmírnit právě kombinovanou výrobou elektřiny a tepla. Nabízí se také spojení obou řešení: využití a uložení oxidu uhličitého u jednoho zdroje.