Odborné články

Úloha organické hmoty v půdě

Význam organické části půdy byl znám již v dávné minulosti. I když nebyla známa podstata jejího působení, bylo zřejmé, že s ní souvisí půdní úrodnost. Nedostatek experimentálních údajů vedl však ke spekulativním úvahám o její úloze a až do poloviny devatenáctého století převládala tzv. „humusová teorie výživy rostlin“, která v podstatě ještě tradovala názor Aristotela (téměř 2 tisíciletí), že rostliny nemají látkovou přeměnu a potřebné látky dostávají již hotové z půdy. Její autor a hlavní propagátor A. Thaer (1752 – 1828) hlásal, že úrodnost půdy závisí na obsahu humusu v půdě, neboť humus je kromě vody jedinou látkou, která slouží k výživě rostlin. Tento názor byl v Evropě značně rozšířený a měl řadu zastánců. Je třeba konstatovat, že i když tato teorie neměla správný základ, ve svých důsledcích působila příznivě, protože pozornost byla soustředěna na racionální použití statkových hnojiv, čímž se značně zlepšila půdní úrodnost a zvýšila úroveň celého zemědělství. Ovšem již mnozí žáci a spolupracovníci Thaera, např. C. Spengler (1787 – 1859), při studiu humusu začali zpochybňovat jeho přímou úlohu ve výživě rostlin a poukazovali na minerální podstatu výživy rostlin.

Skutečností je, že ještě v současnosti přetrvávají zjednodušené až naivní názory o působení humusu v půdě, jeho funkci a úloze ve výživě rostlin, třebaže je dostatek experimentálních údajů o charakteru a složení humusových látek, jejich působení na půdu i rostliny. Přispělo k tomuto stavu také to, že dříve byly všechny části neživé organické části půdy považovány za humus a byl rozlišován humus živný a trvalý. Právě do živného humusu byla zařazována primární organická hmota a z látek nově vytvářených fulvokyseliny. Základní složkou trvalého (vlastního) humusu jsou huminové kyseliny, které vykazují vysokou stabilitu v půdě a mají naprosto odlišné vlastnosti, a tím i působení v půdě. Lze se nejen v laických, ale mnohdy i odborných, případně vědeckých kruzích setkat s názory, že nám ubývá humus v půdě, případně, že je snaha sledovat změny humusu během několika let, což jsou případy naprosté neznalosti, protože humusové substance (huminové kyseliny, fulvokyseliny a huminy), které tvoří podstatu humusu, jsou vysokomolekulární látky, vykazující vysokou stabilitu a malou rozložitelnost mikroorganismy (poločas rozkladu je u většiny látek odhadován na několik století až tisíciletí). Současně jen malá část organických látek, které přicházejí do půdy, je transformována do těchto stabilních složek, takže jejich obsah je značně stabilní a změny lze zaznamenat jen při dlouhodobém sledování. Většinou chyba analýz je větší než nepatrné změny, které mohou nastat.

Minerální teorie výživy rostlin, formulovaná J. von Liebigem (1803 – 1873) v roce 1840, obrátila pozornost k minerálním látkám a vnesla nový pohled na úlohu organických látek i organických hnojiv ve výživě rostlin jako zdroje minerálních živin, které se uvolní rozkladem v procesu mineralizace.

Je nesporné, že organická část půdy, třebaže ve většině půd tvoří jen malý podíl celkové hmotnosti (nejčastěji 2 – 5 %), významně ovlivňuje řadu půdních vlastností i život v ní a právě obsah uhlíku, prezentující rozhodující element organických sloučenin, odlišuje půdu od původního geologického substrátu. Lze to doložit změnami obsahu prvků v litosféře, půdách a organismech (tab. I).

Tabulka I.: Chemické složení litosféry, půd a organismů

Prvek %
lithosféra půdy organismy
O 49,1 55,0 70,0
H  1,0  5,0 10,5
C  0,1  1,0 18,0
N  0,01  0,15  0,30
Si 25,7 20,0  0,15
Ca  3,4  2,0  0,5
Al  7,5  7,0  0,02
Fe  5,0  2,0  0,02

Abychom pochopili význam organické části půd, je vhodné vymezit základní pojmy, formy organické hmoty, upřesnit poslání jednotlivých složek a jejich změny, které v půdách probíhají. Také je nutné upřesnit vyjadřování výsledků analýz, týkající se organické části půd.

Obr. 1: Rozdělení organické části půdy

Organická část půdy je tvořena jednak živou částí, především mikroorganismy, a neživou částí. Vlastní rozdělení je zřejmé z následujícího přehledu (viz obrázek č. 1):

V živé části organického podílu půd mají významné postavení rostliny. Svým kořenovým systémem, jeho utvářením, mohutností a prokořeněním půdního profilu značně ovlivňují biologické i chemické procesy v období vegetace a později po odumření jsou kořeny hlavním zdrojem organického materiálu. Za nejaktivnější skupinu živé části půdy lze považovat mikroedafon (bakterie, houby, aktinomycety, sinice aj.), který se podílí na většině rozkladných, ale i transformačních procesů.

Obě složky organické části půd jsou významné, vzájemně se podmiňují a jsou na sobě závislé a ve svých důsledcích působí na celkovou biologii půdy, mineralizační a imobilizační procesy, včetně transformace organických látek na složité a stabilní sloučeniny v půdě.

Tématem dnešního pojednání je zabývat se neživou částí organických látek v půdě, tedy primární organickou hmotou a humusovými substancemi. Je třeba si uvědomit toto základní dělení, protože tyto dvě skupiny mají naprosto rozdílné poslání a uplatnění v půdách a nelze je zaměňovat, nebo dokonce zahrnovat do jedné skupiny. Vždy je nutné rozlišovat, jestli se jedná o primární organickou hmotu, či o „humus“, což činí i značné problémy při uvádění charakteristik půd, protože pokud není upřesněno, o jakou část se jedná, případně není uvedena metoda stanovení, tak uváděné údaje poskytují jen obecnou charakteristiku, která má malou vypovídací schopnost. Dobře to dokumentují údaje uvedené v grafu 1, kde byl sledován celkový obsah C (jako Cox,), C huminových kyselin a kationtová výměnná kapacita (KVK) v závislosti na nadmořské výšce v půdách Šumavy. Je zřejmé, že s rostoucí nadmořskou výškou se zvyšuje celkový obsah C, ale snižuje se podíl C v huminových kyselinách, a tím klesá i hodnota KVK. Jestliže obsah celkového C se zvýšil v nejvyšší poloze až na hodnotu okolo 5 %, tedy zhruba na pětinásobek nižších poloh, tak obsah C HK klesl asi na polovinu. Souvisí to s podmínkami daných půd. S rostoucí nadmořskou výškou klesá hodnota pH, je nižší teplota a celkově jsou horší podmínky pro mikroorganismy, tedy pro mineralizaci primární organické hmoty i její transformaci na humus. Prostě kořínky, opad listů i ostatní posklizňové zbytky se v půdě hromadí. A protože během doby je prosycena koloidním roztokem sloučenin železa a hliníku ztrácí schopnost sloužit jako zdroj energie pro půdní mikroorganismy trvale. Taková hmota se nazývá „mumifikovaná půdní organická hmota“. V podstatě neslouží ani jako zdroj živin, nepoutá živiny, ani neovlivňuje výrazněji fyzikální vlastnosti půd.

Primární organická hmota v půdě je představována původní organickou hmotou, která se dostává do půdy a nachází se v různém stupni rozkladu. Rychlost rozkladu rostlinných i živočišných zbytků a jejich metabolitů je rozdílná podle látkového složení a do jisté míry i půdních podmínek.

Působení primární organické hmoty v půdě lze charakterizovat takto:

Zdroje primární organické hmoty:

Kořenová sekrece (exudace). Kořeny rostlin kromě hlavních funkcí upevnění rostliny v půdě, příjmu vody a živin plní i další funkce. Za významné lze považovat to, že prostřednictvím svého povrchu a volného prostoru ovlivňují okolní prostředí – rhizosféru. Pro zajištění fyziologických procesů je do kořenů transportováno velké množství organických látek (především sacharózy). U jednoletých rostlin je odhadováno, že se jedná o 30 – 60 % C čisté fotosyntézy. Poměrně značná část je v jednodušších organických sloučeninách (až 40 %) vydávána do bezprostředního okolí kořenů. V kořenových sekretech jsou zastoupeny nejvíce cukry (hlavně sacharóza) a organické kyseliny (jablečná, citrónová, vinná, fumarová, včetně aminokyselin), které tvoří hlavní část organických látek, poskytující mikroorganismům snadno dostupné zdroje organického C. V posledních letech byly v kořenových sekretech zjištěny i složitější látky jako jsou vitaminy, růstové látky i některé enzymy, které mají významný vliv na rozvoj mikroorganismů a živinný režim v rhizosféře (přehledně Balík et al., 2008 aj.).

Obr. 2: Vliv nadmořské výšky na obsah celkového C, C huminových kyselin a KVK (sestaveno z údajů v Kolář, 1984)

Celkové množství organických látek, které jsou kořeny rostlin vydávány do prostředí, je odhadováno na 1,0 – 1,5 t sušiny za rok.

Odumřelé mikroorganismy a makroedafon – poskytují velmi kvalitní a většinou dobře využitelný organický substrát pro následné populace organismů. Jsou zdrojem organických látek, ale i minerálních živin po jejich mineralizaci. Množství C a často i N v biomase mikroorganismů je používáno jako údaj pro upřesnění využitelného (mineralizovatelného) C a N v půdě.

Kořenové zbytky a odumřelé části kořenů. V průběhu vegetace se jedná o odumírající vlasové kořínky a odpadávající buňky povrchu kořenů, zvláště kořenové čepičky, které poskytují poměrně dobře rozložitelný materiál. Kořenová hmota po sklizni plodin zůstává v půdě a tvoří hlavní část inputu organických látek (OL). Existují velké rozdíly v množství kořenové hmoty, kterou zanechávají jednotlivé druhy rostlin. Významné množství tzv. posklizňových zbytků (převážně kořenů) zanechávají jeteloviny a jetelotrávy (3 – 5 t OL/ha), obilniny poskytují většinou 1 – 2 t OL/ha a nejméně okopaniny (0,5 – 1,0 t OL/ha).

Je zřejmé, že podle rozsahu pěstování těchto skupin rostlin je různý přísun organických látek do půdy. Omezení pěstování jetelovin a jetelotrav v posledních letech ve většině zemědělských podniků významně snížilo přísun OL do půd. Opad a zbytky nadzemních částí rostlin – listy, části stonků, květy apod. V současné době je množství posklizňových zbytků vyšší, protože na pozemcích zůstává větší část vedlejších produktů, jako je chrást a sláma. Tím, že zůstává na pozemku sláma a je zaorána, se zvyšuje přísun OL, ovšem je zde i nebezpečí prodeje slámy pro energetické účely. Při přímé zaorávce slámy se jeví přísun OL jako výhodnější než při klasickém využití jako steliva, kdy sláma prochází fermentačními procesy při zrání hnoje spolu s exkrementy zvířat. Během zrání hnoje dochází ke ztrátám organické hmoty (až 50 %), takže do půdy se dostává méně OL, ale na druhé straně se jedná již o částečně stabilizované složky, které nepodléhají tak rychlé mineralizaci v půdě, a větší část se může transformovat do stabilních humusových látek.

Velké množství posklizňových zbytků zanechávají některé zeleniny, hlavně košťáloviny (40 – 55 t čerstvé hmoty/ha), které se rychle mineralizují a jsou významným zdrojem živin podobně jako chrást po sklizni řepy cukrové. Statková hnojiva jsou důležitým článkem v koloběhu látek v zemědělských podnicích. Jejich množství však je omezeno stavy zvířat a používanými technologiemi v živočišné výrobě. Dosavadní zkušenosti a výsledky dlouhodobých pokusů jednoznačně ukazují na příznivý vliv statkových hnojiv, zvláště v kombinaci s minerálními hnojivy, na půdní úrodnost a stabilitu výnosů plodin (Kolář et al., 1984, 1999, Vaněk et al., 1999, 2007 aj.).

Jednotlivé druhy statkových hnojiv mají rozdílné působení. Kejda a močůvka působí v půdě poměrně rychle, zvyšují mineralizaci, a tím se podílejí i významněji na výnosech plodin a nezvyšují obsah organických látek v půdě. Mnohdy vlivem zvýšené mineralizace mohou obsah celkového uhlíku v půdě snižovat. Naopak hnůj a zvláště kvalitní kompost přinášejí již stabilizované organické látky, které významně ovlivňují obsah organických látek v půdě. Dobře to dokumentuje graf 2, který uvádí rozklad organických látek nejvýznamnějších statkových hnojiv v půdě.

Obr. 3: Rozklad organických látek statkových hnojiv v půdě (sestaveno z různých zdrojů)

V souhrnu je zřejmé, že primární organická hmota představuje velmi pestrou a různorodou paletu látek, které přicházejí do půdy. Jedná se o různě reaktivní složky, které jsou v půdě rozkládány mikroorganismy. Lze ji také označit za dynamickou část organické hmoty v půdě, která může vykazovat kolísání obsahu podle přísunu organických látek do půdy a průběhu mikrobiálních procesů. Takže pokud se mění obsah organických látek v půdě, tak je to právě tato část.

Primární organická hmota v půdě podléhá tedy různě rychlé mineralizaci a malá část je transformovaná do humusových látek. Mineralizace je to podstatě pomalé spalování a produktem jsou oxid uhličitý a minerální živiny. Při ní se uvolňuje energie – je to proces exotermický, většina energie se vyzáří, jen část se spotřebuje na humifikaci. Obecně lze konstatovat, že v půdách mineralizace vždy mnohonásobně převyšuje humifikaci, a dále to, že v nepříznivých půdních podmínkách primární organická hmota přece jen nepatrně mineralizuje, ale humifikovat nemusí vůbec.

Stabilita a současně rychlost mikrobiálního rozkladu nejvýznamnějších součástí primární organické hmoty v půdě je uvedena v tab. II. Z ní je zřejmé, že nejreaktivnější částí jsou kořenové exudáty, dále mikrobiální biomasa a jemné kořenové vlášení.

Tabulka II.: Stabilita nejvýznamnějších složek primární organické hmoty v půdě

Složka Poločas rozkladu
Kořenové exudáty (sekrety) několik dní
Mikrobiální biomasa, kořenové vlášení několik týdnů
Hrubší kořeny a části rostlin až několik let

Údaje grafu 2 dokumentují průměrnou rychlost rozkladu statkových hnojiv. Pochopitelně na rychlost rozkladu působí řada faktorů, hlavně biologická aktivita půdy, pH a živinný režim v půdě, zrnitostní složení půd, ale i hydrotermické podmínky stanoviště. Relace mezi uváděnými hnojivy jsou však téměř stejné. Je patrné, že nejrychleji se rozloží zelené hnojení a veškerá zelená hmota, která je zapravena do půdy (např. obrost jetelovin, obilnin, zbytky zelenin apod.). Působí tedy především jako dobrý zdroj organických látek a živin pro mikroorganismy a později rostliny, ovlivňuje bezprostředně půdní úrodnost, ale není možné předpokládat výraznější ovlivnění tvorby stabilnějších organických sloučenin a nemá výrazně pozitivní vliv na obsah organické hmoty v půdě, mnohdy v důsledku zvýšené mineralizace se může obsah C v půdě snížit. Podobné působení má i kejda. Sláma za vhodných vlhkostních podmínek, dostatku N se rozkládá také poměrně rychle. Z klasických stájových hnojiv má pozvolnější působení hnůj a jednoznačně nejvíce stabilizovaných organických sloučenin poskytuje kompost. Proto tato dvě hnojiva při pravidelném hnojení působí na nárůst obsahu C v půdách.

Během roku je větší část primární organické hmoty mineralizována – toto množství je odhadováno okolo 4 t OL/ha za rok. V bilancích OL je snaha o úhradu potřebného množství OL v posklizňových zbytcích a statkových hnojivech. Skutečností je, že je důležité nejen celkové množství, ale i kvalita dodávané organické hmoty. Je žádoucí dodávat do půdy dostatečné množství lehce rozložitelné hmoty i část pozvolněji rozložitelné, případně hnojiva se stabilizovanými organickými sloučeninami. V každém případě je únik organických látek z koloběhu v zemědělském podniku nežádoucí (prodej slámy, snížení obsahu a rozložitelnosti OL po zpracování kejdy v bioplynových stanicích apod.) a naopak velmi prospěšný zvýšený přísun OL v kompostech ze zdrojů mimo zemědělství (odpady při údržbě krajiny – travní hmota, štěpky apod.).

Humusové látky jsou složité vysokomolekulární látky, které vznikají v procesu humifikace. Produktem jsou fulvokyseliny, huminové kyseliny a huminy. Během humifikace prodělává původní organická hmota řadu rozkladných procesů, ale především syntetické procesy, při kterých se spotřebovává energie. Tvorba jednotlivých komponentů je závislá na stanovištních podmínkách. V prvé fázi humifikace se tvoří více fulvokyselin, což je významné z hlediska vlivu primární organické hmoty na pohyblivost živin a těžkých kovů.

Humusové látky mají na rozdíl od primární organické hmoty zcela jiné poslání v půdě, nejsou zdrojem živin, vyznačují se značnou stálostí a mají:

  1. Významné sorpční a iontovýměnné vlastnosti
  • sorpce především kationtů, včetně řady těžkých kovů, a tím omezení jejich mobility v půdě
  • povrchová koncentrace xenobiotických polutantů – residua pesticidů a dalších látek, kde jsou snadněji atakovány mikroorganismy
  1. Schopnost tvorby organominerálních komplexů (vznikají základní organominerální shluky (huminové kyseliny + jílové minerály) s velkým množstvím dutin a vnitřních prostorů, které mají vysokou stabilitu a vykazují vysokou pórovitost – předpoklad tvorby dobré a stabilní struktury půdy).
  2. Stálost humusových látek uvádí tab. III., ze které je zřejmé, že tzv. „trvalý humus“, tedy látky odvozené od huminových kyselin (volné huminové kyseliny, humáty dvojmocných až třímocných kationů, případně huminy), patří z hlediska jejich působení k pasivním složkám s vysokou stálostí. Je proto pochopitelné, že krátkodobější změny, které v obsahu organických látek v půdách nastávají, nemohou být působeny humusem, ale primární organickou hmotou.

Tabulka III.: Stabilita humusových složek v půdě

Složka Poločas rozkladux
Fulvokyseliny (stabilizované složky) několik desetiletí
Huminové kyseliny a humáty 600 – 3000 let
Huminy nad 3000 let

x někteří autoři udávají i delší období

Bylo již poukázáno na to, že jsou také rozdílné způsoby vyjadřování obsahu organických látek v půdě. V literatuře se můžeme setkat s údaji o obsahu uhlíku, organické hmoty (v angličtině organic matter, zkratka OM, případně soil organic matter - SOM), humusu, případně s obsahem různých složek organických sloučenin v půdě, např. obsahem huminových kyselin, fulvokyselin a jejich poměrem. Vyskytují se také údaje o obsahu organických sloučenin v různých vyluhovacích prostředcích, např. výluh ve studené nebo horké vodě apod.

V každém případě je žádoucí výsledek uvádět vždy jako obsah C s bližším označením, o jaké sloučeniny se jedná a s uvedením metody stanovení, případně použitého přístroje, např. celkový C jako Cox, Ct, Corg, obsah některých složek např. huminových kyselin (fulvokyselin, huminu) jako Cox HK, a např. obsah C rozpustný v horké vodě (hot water extractable) Chwe apod. Jako příklad lze uvést některé hodnoty použité v grafu 1 (tab. IV.).

Tabulka IV.: Obsah C, pH a KVK v půdách (kambizemě) dvou stanovišť v oblasti Šumavy

Údaj
Poloha (m n. m.) pH KVK (mmol+/kg) Cox (%) Cox HK (%) % Cox HK z celk. Cox
1050 5,1  88 4,61 0,13  2,80
450 6,0 125 0,92 0,24 26,10

Jestliže vezmeme v úvahu jen celkový obsah uhlíku, tak nejvyšší obsah, 4,6 % Cox, vykazuje půda nejvyšší polohy a úrodnější půda nižšího stanoviště jen okolo 0,9 % Cox. Při zběžném posouzení by se jevila lepší půda s vyšším obsahem C, ale ve skutečnosti tomu tak není. Teprve, když použijeme k upřesnění obsah C v huminových kyselinách, tak je zřejmé, že velká část C se ve vyšších polohách nemineralizuje dostatečně rychle, ani v podstatě nehumifikuje. I když je celkový obsah Cox asi 5x vyšší, tak obsah Cox HK je téměř 2x nižší než v půdě nižší polohy. S tím souvisí i nižší hodnota KVK a samozřejmě i nižší úrodnost. Mnohdy, když nejsou podrobnější údaje o obsahu C v půdě, lze z dalších údajů, především pH, půdního typu a povětrnostních charakteristik usoudit na kvalitu organické hmoty v půdě. V konkrétním případě se dá usuzovat na nízkou kvalitu organické hmoty vyšší polohy z nízké hodnoty pH a také vyšší vlhkosti a nižší teploty, které značně omezují mikrobiální aktivitu, takže se primární organická hmota neúčelně v půdě hromadí.

V literatuře se stále setkáváme s tím, že je organická část půdy brána v úvahu jako celek a jsou hledány souvislosti s jejím obsahem a některými půdními vlastnostmi a vlivem, např. na poutání (sorpci) živin v půdě, na mobilitu těžkých kovů a různých organických látek, především pesticidů apod. Právě nepochopením úloh primární organické hmoty a humusových látek a jejich rozlišením dochází k tomu, že autoři při hledání souvislostí s působením organické hmoty zjišťují rozdílné výsledky, které většinou nejsou působeny jen různým obsahem organické hmoty, ale rozdílnou její kvalitou v daných půdách a podmínkami pro mineralizaci a humifikaci. Jako příklad lze uvést vliv obou složek na sorpci a pohyblivost těžkých kovů v půdě. Běžně je doporučováno organické hnojení jako profylaktické opatření pro řešení kontaminace půd těžkými kovy. Ovšem primární organická hmota nemá schopnost ionty poutat, a protože v prvé fázi její transformace vzniká více fulvokyselin, které vytvářejí s kovy poměrně mobilní sloučeniny, tak v podstatě v počátečních stádiích rozkladu mobilitu těžkých kovů zvyšuje. Teprve v dalších fázích transformace, kdy za vhodných podmínek vznikají huminové kyseliny, se pohyblivost těžkých kovů snižuje tím, že huminové kyseliny vykazují vysokou schopnost sorpce kationů a současně vytvářejí s kovy komplexy s nižší rozpustností. Proto je nutné rozlišovat již zmíněné skupiny organických látek nejen v půdě, ale i v organických hnojivech. Na omezení mobility těžkých kovů bude působit proto vždy více kvalitní kompost, než např. zelené hnojení, které je zdrojem lehce rozložitelné primární organické hmoty (graf 2). Také je často uvažováno, že vápnění omezí mobilitu těžkých kovů, ovšem v půdách s vyšším obsahem primární organické hmoty, zvláště v kombinaci s organickým hnojením (např. zaorávkou zeleného hnojení), může zvýšená mineralizace vlivem vyšší aktivity mikroorganismů tento efekt značně omezit.

Podobný vliv je i na mobilitu fosforu v půdách. V půdách, kde převládají fulvokyseliny a v podstatě i při počátečním rozkladu primární organické hmoty, kdy se tvoří hlavně fulvokyseliny, mohou vznikat fosforečné estery fulvokyselin, které zvyšují pohyblivost fosforu v půdách (Kolář, 1999, Vaněk, 2002 aj.) a naopak stabilní humusové látky mohou vystupovat jako ochranné koloidy a chránit fosforečnanový aniont před reakcemi v půdě.

Také na organické polutanty, které se dostávají do půdy, působí primární organická hmota a humusové látky rozdílně, ale ve své podstatě obě skupiny vždy působí příznivě na jejich odbourávání. I když primární organická hmota nemůže sama tyto polutanty zlikvidovat, tak zvyšuje jako zdroj energetického a živinného materiálu mikrobiální aktivitu, která se podílí na rozkladu a detoxikaci těchto látek. Ani humusové substance nemohou tyto organické polutanty odbourávat, ale přispívají k jejich soustředění a zkoncentrování na povrchu koloidních částic, a tak výrazně zvyšují mikrobiální detoxikaci. Je tedy zřejmé, že v půdách při dostatečném obsahu, případně přísunu primární organické hmoty a současně s dobrým obsahem kvalitních humusových složek je vysoká biologická činnost v půdě předpokladem pro rychlé odbourávání organických polutantů.

Rozdílné je působení primární organické hmoty a humusových látek i na živinný režim. Mineralizací primární organické hmoty se uvolňují živiny, které jsou k dispozici půdnímu edafonu a následně také rostlinám (některé však mohou za určitých podmínek být i imobilizovány, např. N). Současně se vytváří velké množství CO2, který působí na mobilitu kationtů, hlavně vápníku, což dává předpoklady větší eluce Ca z půdy. Humusové látky vzhledem ke své stálosti nemohou být zdrojem živin, dobře však zadržují (výměně sorbují), především kationty, případně s kationty vytvářejí málo rozpustné sloučeniny, a tak mobilitu živin snižují.

Použitá literatura je k dispozici u autorů.

Tento článek byl publikován v rámci spolupráce s Českou zemědělskou univerzitou v Praze, Katedrou agroenvironmentální chemie a výživy rostlin u příležitosti konání konference Racionální použití hnojiv.

Článek: Tisknout s obrázky | Tisknout bez obrázků | Poslat e-mailem

Související články:

Bilance živin v rostlinné výrobě ČR a potřeba hnojení
Matematické modely pro pěstování energetických a průmyslových plodin v devastovaných oblastech
Možnosti využití kompostů při optimalizaci hydrofyzikálních vlastností zemědělských půd
Technika pro mulčování trvalých travních porostů v horských a podhorských podmínkách
Nákladovost aplikace kompostů do půdy
Terra Preta - Tajemství černé země

Zobrazit ostatní články v kategorii Bioodpady a kompostování, Obnovitelné zdroje energie, Pěstování biomasy, Spalování biomasy

Datum uveřejnění: 28.4.2010
Poslední změna: 6.5.2010
Počet shlédnutí: 16533

Citace tohoto článku:
VANĚK, Václav, KOLÁŘ, Ladislav, PAVLÍKOVÁ, Daniela: Úloha organické hmoty v půdě. Racionální použití hnojiv - sborník z konference, ISBN 978-80-213-2006-2

Komentáře:
ilustrační foto ilustrační foto ilustrační foto ilustrační foto ilustrační foto