Krajíčkův zákon, aneb jak definovat zdroje

Na konci šedesátých let minulého století popisoval český geograf Libor Krajíček, v rámci svých přednášek o geografii průmyslu na Univerzitě Karlově, i globální zdroje surovin na Zemi. Nepoužíval však dnes běžně používané termíny „obnovitelné“ a „neobnovitelné“. Rozděloval zdroje surovin na „vyčerpatelné“ a „nevyčerpatelné“. Ukazuje se, že taková definice může změnit strategii využívání těchto zdrojů.

Geograf Libor Krajíček rozdělil přírodní zdroje (samozřejmě včetně energetických), díky nimž může člověk přebývat na této planetě, na vyčerpatelné a nevyčerpatelné. Pro zjednodušení to označme jako „Krajíčkův zákon“. Definice přírodních zdrojů ve skutečném zákoně č. 17/1992 Sb., v paragrafu 7, je ale zcela poplatná dominantním ekonomickým tezím, podle nichž lze vše substituovat. Takže se termínu „vyčerpatelnost“ cíleně vyhýbá. Po vstupu do EU jsme přijali (energetický) zákon č. 180/2005 Sb. Od té doby probíhá rozsáhlá diskuse na téma rozumnosti podpory elektřiny, vyráběné z tzv. obnovitelných zdrojů energie. Debata se dostala do finále v jarních měsících 2011 v souvislosti s navrženou proměnou změnou zákona č. 180 na tzv. zákon o podporovaných zdrojích energie. Čeká nás tedy zásadní institucionalizace problému surovin a energetických zdrojů nutných k životu člověka, což přímo souvisí právě s Krajíčkovým zákonem. Nicméně je zřejmé, že opět nebude respektován: legislativní i jiné odborné texty totiž opět požívají pro nefosilní paliva termín OZE (obnovitelné zdroje energie ). Takže v souladu s § 2 dnes platného zákona 180/2005 Sb., je například sluneční záření pro většinu energetiků v Česku nikoliv nevyčerpatelným (dle Krajíčka), ale obnovitelným zdrojem. A jaký je v tom rozdíl?

Rozdělení zdrojů a surovin

Své rozdělení geograf Libor Krajíček učinil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století na svém pracovišti na přírodovědecké fakultě UK v Praze. Ze schématu vyplývá rozdělení surovin a zdrojů, které je nezávislé na činnosti člověka a vyplývá jen z toho, co mu poskytuje naše planeta a okolní vesmír. Proto jde primárně o suroviny a zdroje nevyčerpatelné a vyčerpatelné. A až sekundárně lze vyčerpatelné suroviny rozdělit na obnovitelné a neobnovitelné.

Je možné, že z nějakého tehdejšího semináře či besedy mohl vzniknout sborníček, kde by toto rozdělení bylo v rámci geografie surovin zmíněno. Možná někdo získá grant na tuto monotematickou heuristickou akci po knihovnách, archivech a depositářích. V Krajíčkových skriptech ale toto rozdělení chybí a vysvětlení je nasnadě. V letech centrálně řízeného hospodářství se vedoucím představitelům moc nehodilo do krámu, že disponujeme vyčerpatelnými surovinami. Zůstali však ještě někteří Krajíčkovi žáci, kteří si tuto definici pamatují.

Ale nejde jen o období reálného socialismu. Za zmínku stojí například dokument Surovinové zdroje České republiky (stav1993), který vydalo Ministerstvo hospodářství ČR v roce 1994. V dokumentu se pouze analyzuje stav vědomostí o 35 surovinách, které jsou občanům této země k disposici. Podstata plynoucí z Krajíčkova zákona vůbec není zohledněna. A shodou okolností se v Ostravě 30. června 1994 – po 212 letech nepřetržitého dolování – přestalo těžit uhlí.

O hvězdě Slunci a definicích

Musíme vycházet z podstaty života na Zemi, která je dána energií Slunce. Toto zde pálí nepřetržitě asi 5 mld. let a ještě zhruba 15 až 18 mld. let bude nepřetržitě žhnout. Z čistě vědeckého hlediska jistě oněch patnáct tisíc milionů let není nekonečnem, neměli bychom si tedy dovolit používat absolutního slova – nevyčerpatelný. Přesto jej používáme, protože ty spousty milionů let, kdy podle astrofysiků bude tato hvězda ještě živá, jsou pro lidstvo prakticky skutečně nekonečnem. Zároveň platí slova nositele Nobelovy ceny Konráda Lorenc: „ Se Sluncem tady život stojí a padá. A tečka“. Zároveň to nikoho na naší Zemi nermoutí, protože – jde o tisíce milionů let před námi.

Bylo-li pochopeno výše uvedené, je jasné, že ani Slunce není obnovitelný zdroj energie. Z hlediska lidstva je ale zdroj prakticky nevyčerpatelný. A stejně tak jsou, z hlediska lidstva nevyčerpatelní zdroje, které s činnosti Slunce souvisí (vítr, gravitace, klimatický systém, geotermální systém, slapové síly). A právě to je v rozporu s definicí v paragrafu 2 jak platného energetického zákona, tak nového zákona o energetických zdrojích. Zde je všechno smotáno do jedné kupy a tudíž v rozporu s Krajíčkovým zákonem. Mezi obnovitelné, nefosilní přírodní zdroje energie paragraf 2 řadí například i „energii vody“. Voda je ale jen element – nosič, který člověk využívá k transposici energie gravitace na elektrickou energii. Ani profesor Lapčík z VŠB-TU ve svých skriptech z roku 1993 neuvádí primární dělení zdrojů podle Krajíčkova zákona. Používá však přesnější definice obnovitelnosti – dělí zdroje a suroviny na reprodukovatelné a nereprodukovatelné. Slovo reprodukovatelné přesněji vystihuje lidskou dimenzi jevu. Člověk sám se vždy musí přičinit (reprodukovat), aby se především flora a fauna vyvíjela tím směrem, který potřebuje. Neboli ne všechen život (rostlin a živočichů) je na Zemi jednoduše obnovitelný (reprodukovatelný): vymřelé a vypleněné druhy rostlin a živočichů jsou toho důkazem. A to, že za nějakých 300 let člověku zbudou na této planetě jen suroviny a zdroje nevyčerpatelné nebo reprodukovatelné (tj. obnovitelné), je jisté.

Přesto, že toto schéma, které definuje Krajíčkův zákon je velmi jednoduché, je z něj patrný postulát, který naši zákonodárci ani odborná veřejnost, natož tak občané, nedocenili, a to: slunce není obnovitelným zdrojem energie, nýbrž je pro člověka zdrojem energie nevyčerpatelným, a to je kardinální požadavek, podle kterého by se měl zachovat. Dnes již nový zákon o podpoře výroby energie z obnovitelných zdrojů tento zákon nerespektuje zrovna tak ani příslušná směrnice EU. Je to nerespektování přírodovědné, respektive astrofysikální skutečnosti.

Geopolitický a strategický význam

Na světě dnes vyrábí člověk elektřinu v zařízeních, která transformují energii ze zdrojů vyčerpatelných a neobnovitelných (elektrárny na fosilní paliva a z upravený uranu), či obnovitelných (kogenerační jednotky na bioplyn), nebo ze zdrojů nevyčerpatelných (elektrárny solární, vodní, větrné, využívající přílivu a odlivu či tepla z nitra Země). Mezi vstupy do těchto transformačních zařízení je ale jeden kardinální rozdíl: Za fosilní zdroje pro výrobu elektřiny bude člověk platit čím dál víc – to je jistá konstanta ve vývoji cen těchto surovin. Proč? Protože jich na Zemi nepřibývá (jsou vyčerpatelné).

Naproti tomu nevyčerpatelné zdroje k výrobě elektřiny jsou mu zadarmo: Za gravitaci nikomu nikdy nebudeme platit, ani za vítr či energii Slunce. Neexistují emise polutantů do ovzduší a logistika vstupů je triviální. Logistika vstupů surovin do zařízení vyrábějících elektřinu z fosilních paliv je nesrovnatelně náročnější: Od těžby uhlí v Austrálii a jeho spalování v USA, Japonsku atd., až po těžbu uranové rudy, její přípravu do jaderné elektrárny, výstavbu úložiště na vyhořelé palivo a kontaminovaná zařízení odstavených jaderných elektráren na dobu 10 000 let, atd.). Transformační zařízení na výrobu elektřiny z nevyčerpatelných zdrojů nic takového nepotřebují.

Stát, který svoji energetickou potřebu bude krýt pouze z nevyčerpatelných zdrojů a zdrojů zde reprodukovatelných, si zajistí nezávislost na importu energie (kvůli čemuž se vedou války) a tím i svrchovanost.

Krajíčkův zákon v Česku

Uběhlo více než dvě desítky let od listopadu 89 a my konečně začínáme asi (hlavně díky pravidlům, která respektujeme vstupem do EU) brát vážně problematiku cen fosilních paliv. Dnes jsou ceny oproti roku 1990 výrazně vyšší a budou, s jistotou vycházejícího Slunce, výrazně vyšší v roce 2030 proti roku 2011.

Dnen 22. června 2011 se konal pod patronací Hospodářského výboru PS PČR seminář na téma Zákon o podporovaných zdrojích energie z pohledu praxe. Autor tohoto článku tam vystoupil s osvětlením Krajíčkova zákona. I přes to, že pro většinu přítomných (asi 70 osob v zasedací místnosti) byl tento zákon novum a přes positivní ohlas vystoupení je zapracování do připravované právní normy zatím nereálné. Společné jednání podvýborů pro energetiku a podvýboru pro suroviny, odpady, obnovitelné zdroje a ochranu klimatu (podvýbor výboru pro ŽP ), které se mělo konat 13. 7., bylo zrušeno. Zde opět chtěl autor poslancům (samozřejmě po nutném hlasování poslanců o připuštění na takovéto jednání) vysvětlit podstatu Krajíčkova zákona a z něho vyplývající konsekvence.

Stále však zůstala možnost připomínek k tomuto sněmovnímu textu do konce července 2011. Na semináři bylo řečeno z předsednictva, že všechny připomínky budou brány vážně. Do konce července tak poslal svůj návrh i autor tohoto textu. Jde o návrh – vrátit text k přepracování a uvésti jej do souladu s Krajíčkovým zákonem. Tedy rozdělit v § 2 suroviny na nevyčerpatelné a reprodukovatelné a teprve poté stanovit výše podpor.

Na semináři také zazněl termín 7. září jako definitivní (s vědomím relativnosti tohoto slova v politickém prostředí) k projednání tohoto sněmovního tisku na Hospodářském výboru – 7 září i s pozměňovacími návrhy. Jednání výborů a podvýborů jsou neveřejná, ale poslanci přítomní si mohou odhlasovat účast na jednání kohokoli chtějí odstavec 5, paragrafu 39, zákona č. 90/1995Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny).

Tento sněmovní tisk by pak samozřejmě měl být také součástí vize českého státu. Tu zatím nemáme, ale máme alespoň usnesení vlády ČRč. 37 z 11. ledna 2010 ke Strategickému rámci udržitelného rozvoje ČR. V bodu II, odst. 1, písmene c) tohoto usnesení je úkol do konce roku 2011 předložit s pomocí indikátorů udržitelného rozvoje – vyhodnocení stavů a trendů tohoto rozvoje. Je to zvláštní, že vláda zde vypustila slovo „trvale“. Bez nevyčerpatelných zdrojů energie a surovin reprodukovatelných však nelze o trvalosti uvažovat.

Co říci na závěr?

Nemělo by smysl publikovat Krajíčkův zákon jen pro potřeby akademické či pro školské prostředí. Takovýchto dělení si člověk pro své porozumění realitě v průběhu dějin zavedl tisíce. Podstata tohoto zákona má však nedozírné důsledky na celé národní hospodářství naší vlasti. Nejde jenom o to, že by autoři měli používat správné termíny pro jmenované fenomény, ale především jde o pochopení konsekvencí.

Je až neuvěřitelné, že na jedné straně MŽP ČR podpořilo vydání knihy T. L. Friedmana – nositele Pulitzerovy ceny, amerického autora, který na více než 450 stránkách českého textu donekonečna vysvětluje to, že není jiné cesty pro americkou ekonomiku, než využívání nevyčerpatelných a reprodukovatelných surovin a zdrojů; do deseti let jestli se do deseti let transformace na tyto zdroje nezdaří, tak nastanou vážné problémy v USA a jejich hospodářství (kniha u nás vyšla s názvem: Horký, zploštělý a přelidněný, proč potřebujeme zelenou revoluci, v roce 2010 v nakladatelství Academia). A na druhé straně leží v zákonodárném sboru text zákona, který nemá s myšlenkami a vizemi Friedmana nic společného.

Člověk stále ještě sem tam objevuje na Zemi další zdroje té či oné suroviny. Stále se ale pohybujeme v jednom „skladišti“, které je konečné. Člověku za nějakých 300 let zůstane pouze jistota bezplatných zdrojů nevyčerpatelných a zpoplatněných zdrojů reprodukovatelných. Jiné k disposici nebudou. Friedman ve své knize naléhá, že příprava na tu dobu musí začít již dnes.V tomto ohledu má ale systém demokracie zřejmě trhlinu, neboť racionálně pracuje jen ve volebních cyklech.

Tweet

Regulace teploty plynových motorů

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu