Příroda chrání trh - alespoň prozatím

Text Václava Klause v Orientaci LN z 9. února opět ukázal na smutnou skutečnost, že ve společnosti existuje stále jen velmi malé povědomí o ekonomických vědách a o obecných souvislostech dopadů ekonomické činnosti na životní prostředí. Pokud by tomu tak nebylo, nemohl by takový článek v seriózním tisku nalézt prostor (v lepším případě by byl autorovi vrácen k přepracování pro nesourodost a plytkost). Nesourodost textu a operování s pojmy, které zůstávají nenaplněny a zároveň obestřeny jakýmsi eko-tajemnem, stejně tak jako opomíjení podstatných skutečností a naprostá absence konkrétních důkazů vyřčeného, činí z článku další demagogický výlev, jimiž se autor zabývá již celé desetiletí. Čtenář však musí ocenit tu skutečnost, že autor si za vyřčeným zřejmě stojí celou osobností a nepřipouští si možnost, že by se byť v detailu mohl mýlit. To zároveň z jeho díla činí nebezpečný nástroj, jako ve všech případech, kdy lidé vydávají své sny za skutečnost a kdy posluchačstvu pramálo vadí zcela zřejmý rozpor mezi myšlenkami, slovy a činy těchto hlasatelů pravdy. Právě tato podbízivá virtuální realita předkládaných fragmentů myšlenek musí zákonitě vyvolat reakci, která se alespoň částečně pokusí demytizovat teze o všeosvobozujících schopnostech ekonomické vědy a především ekonomické praxe, ačkoli by jinak pamflet mohl klidně zůstat bez odezvy.

Na nesčetněkrát uvedenou tezi o tom, že trh urovná všechny problémy, které jsou nyní řešeny "alternativně" státními zásahy, neodbornou snahou o regulaci, nebo nejsou řešeny vůbec, je možné odpovědět lapidárně, byť poněkud krkolomně. Trh má možná sílu dát věci do pořádku, ale za současného stavu společnosti a životního prostředí by to pravděpodobně bylo až v okamžiku, kdy nebude existovat životní prostředí nebo člověk, nebo obojí a to bude také zřejmě jediný okamžik, kdy bude trh moci fungovat dokonale.

Ekonomická věda je totiž především vědou o lidském chování, a to nikdy nemůže být, stejně jako celá živá příroda, vědeckými metodami prakticky postižitelné. Z tohoto poznání zákonitě musí pramenit úzkost a frustrace jedinců, kteří by rádi viděli svět jako jednoduchý (pokud možno tržní) systém, regulovatelný snadno definovanými mechanismy s dopředu známou odezvou. Dokud ovšem bude existovat jakýkoli ekosystém (je dobré znamení, že se toto slovo objevuje již i v ekonomických textech) a dokud bude existovat člověk, je to však prakticky nemožné. Ovšem polemizovat dále s Václavem Klausem na poli věd biologie a ekologie nemá žádný praktický význam. Při čtení odstavce, kde se pan profesor snaží, s maximální věcností, nicméně s minimálními znalostmi, formulovat vlastní biologické a ekologické axiomy a skloubit je s tradičním technokratickým pohledem na svět - přetváření není ničení, musí být odborníkovi téměř stydno.

Pokud má vůbec význam pokračovat v polemice, bude asi nejlépe vstoupit na ekonomické kolbiště a poukázat na několik podstatných detailů, analýze jejichž skutečné podstaty se ekonomové umně vyhýbají. Nemá asi velký význam hovořit o prohlubujícím se rozdílu mezi nejchudšími a nejbohatšími tohoto světa (navzdory snahám o zavádění trhu se za posledních 20 let tento rozdíl vyjádřený penězi zetřicetinásobil), o blahodárném vlivu, který má jakýkoli lokální válečný konflikt na ekonomický růst, o čase stráveném stáním v dopravních zácpách přispívajících k budování prosperity, o nerozpletitelném pletenci vazeb státních úředníků a firem nejvíce se podílejících na devastaci přírodních zdrojů, o fúzích podniků a jejich následných úpadcích, výměně manažerů a hromadném propouštění, zvyšování produktivity na úkor kvality, převodu "špinavých", zastaralých a energeticky náročných technologií do rozvojových zemí atd. Tyto, a mnoho dalších jevů, je možno považovat jak za výsledek působení trhu, tak za jeho selhání.

Podle jedněch tento chaos vyřeší trh, podle druhých zodpovědná regulace. Pravdou, kterou si málo připouštíme, ovšem je, že řešení spočívá pouze a jedině v přizpůsobení se možnostem této planety a uvědomění si sebe sama jako součást svého životního prostředí. Poté, co toto každý člověk v pokoře a skromnosti sobě vlastní učiní, bude možná zcela jedno, jakou teorii v praxi použijeme. Tato představa je zcela jistě velmi naivní, ale v procesu demytizace ekonomických mýtů je nutné postupovat systematicky.

Kde je ten trh?

Dalším problémem, v případě aplikace teorie neviditelné ruky trhu je vztažná soustava, v níž tato "hra na trh" probíhá. Málokdo se bude přít, že určitě více než polovina ekonomických úspěchů současnosti jde stále na účet ropy a ropných produktů, neboť bez nich by většina surovin nemohla být vytěžena, většina zboží vyrobena a dopravena na místo prodeje a spotřeby, většina služeb by nemohla být poskytnuta. Ovšem zde vzniká první velká trhlina narušující důvěru v trh - jak vzniká cena jednoho barelu ropy? Je to skutečně cena tržní? Kdo je vlastníkem nalezišť suroviny, která nepochybně pomáhá vytvořit více než polovinu světového ekonomického produktu? Kdo a jak tvoří její cenu? To jsou velmi nepříjemné otázky, které navíc jsou doposud kladeny pouze v mezích daných neoklasickou ekonomií. Záměrně doposud nepadlo slovo "externalita", neboť v okamžiku připuštění existence externích nákladů spojených s těžbou, distribucí, zpracováním a použití ropy jsou úvahy o okamžitém řešení "ochrany přírody" prostřednictvím tržních mechanismů bezcenné.

Na příkladu ropy lze také ukázat onu schizofrenii, jejíž léčení nám doposud přineslo pouze likvidaci přírodního bohatství, postupné snižování kvality života většiny lidstva a do budoucna jen velmi těžce řešitelné problémy (ekosystém deštných pralesů nebo americkou armádou vypálené lesy v Afghánistánu již také nikdo nikdy nenahradí). Schizofrenie ekonomie spočívá zejména v tom, že zatímco její teoretické základy jsou založeny na principu vzácnosti statků (rozumějme přírodních i lidmi vytvořených statků), příroda je nadále považována za roh hojnosti a s přírodními zdroji v širším významu se v ekonomických rovnicích neoperuje, neboť ty by se tak staly příliš složitými. Pod přírodními zdroji si nelze představit pouze suroviny, ale obecně také služby, které nám příroda poskytuje, především její životadárnou schopnost - pan profesor zcela jistě ví o existenci statků nevylučitelných ze spotřeby, neboť nemůžeme nikoho např. omezit v tom, aby dýchal (byť zkažený) vzduch.

Ekonomika ovšem přírodní zdroje stále považuje obecně za důchod (příjem) a nikoli za aktiva, což je v rozporu jak s dobrými mravy, tak i například s principem fungování firmy, která si na rozdíl od makroekonomických ukazatelů typu HDP nemůže dovolit slučovat rozvahu a výsledovku (aktiva, pasiva, zisky a ztráty) do jednoho ukazatele - na takovou hru by zřejmě finanční úřad nepřistoupil...

Ekonomika versus člověk

Dalším zdrojem "ekonomického násilí" vůči přírodě je opět faktor mající původ v lidské psychice, a to faktor diskontování budoucích příjmů - lze podat jednoduchý důkaz, že ekonomické "znevažování" budoucí hodnoty přírodních zdrojů není opodstatněné skutečným snížením jejich hodnoty. Jde totiž v podstatě o "míru netrpělivosti" s níž jsme ochotni hodnotit naše budoucí výnosy. Tento fakt vystihuje detailněji tzv. společenská míra časové preference (social time preference rate). Ta odráží společenské mínění o tom, že budoucí společnost bude bohatší než ta současná, a jednotkový přírůstek jejího bohatství tak bude mít menší hodnotu. Z toho, mimo jiné, vyplývá ona neustálá vůle žít na úkor budoucnosti, která nakonec vše "nějak" vyřeší. Z časové preference přímo vyplývá úloha diskontování budoucnosti, která může být formálně pojata jako výraz snižujícího se mezního užitku spotřeby daného statku. Otázkou je, zda se v tomto případě podřizuje ekonomika společenské psychologii, nebo je tomu naopak. Subjektivní vyjádření preferencí neodpovídá předpokladu generační spravedlnosti; tím, že se zásadní rozhodnutí a řešení zásadních problémů odkládá, vzniká velké generační pnutí a narůstají s tím spojené náklady - náklady na zavedení konkrétního veřejného programu nebo státní politiky, daňové reformy, náklady na odstranění škod, tj. v souhrnu rostou transakční náklady tak, že je již nelze vyrovnat zobchodováním vlastnických práv.

Také používání slova "ekonomika" se postupem času stalo velmi univerzální a mnohdy je opomenut původní význam tohoto slova, jenž lze nalézt ve složení řeckých slov "oikos" - dům a "nomos" - řád. Česky bychom možná řekli "dobré hospodaření". Podobná ztráta významu postihla ovšem v průběhu času také slovo "ekologie". Zatímco téměř vše kolem nás je "ekologické", s přírodními zdroji stále hospodaříme tak, jako kdybychom krov domu, ve kterém bydlíme, používali na topení.

Ekonomie, jakožto věda "o správném hospodaření", si může začít dělat nárok na řešení problémů teprve v okamžiku, kdy bude mít schopnost ovlivňovat přechod stávajících ekonomických systémů na kvalitativně nové úrovně. Jak jsem se mnohokrát mohl přesvědčit, lidé prakticky nevědí nic o ekonomické vědě a je tak velmi snadné je neustále ohlupovat nesmyslnými pojmy jako jsou hrubý domácí produkt, ekonomický růst, inflace, volný obchod. Lidé by se oprávněně měli ptát, no dobře, ale co z toho budeme mít my? Odpověď na otázku, proč se neptají v takové míře, jak by příslušelo vážnosti situace (vždyť jsme všichni životně závislí na společném systému fungujícím podle těchto ekonomických pravidel), je velmi jednoduchá - lidé málokdy dělají věci, kterým nerozumí (u politiků je to většinou právě naopak). Takže ekonomika je pro většinu lidí zhruba totéž, co elektrická energie - nerozumí jí, ví že může být nebezpečná a plně jim postačí, že to nějak funguje. Vysvětlení tohoto jevu přitom není složité a nakonec hned v témž výtisku Lidových novin z 9. února, v Orientaci na straně 15 je možné nalézt návod k odpovědi na mnohé z nadnesených problémů v podobě citací z díla Niccola Machiavelliho. Machiavelli říká, že "je třeba brát lidi takové, jací jsou, a vědět, že jsou dobří jen tehdy, přiměje-li je k tomu nutnost" a citace pokračuje "lidské touhy jsou nenasytné a život z nich splní jen nepatrnou část". Je dobré si uvědomit, že věda ekonomická má stejné kořeny jako politologie, představená například citovaným dílem Machiavelliho. Může být tudíž velmi nebezpečné byť se jen pokoušet tuto vědu nadřazovat ostatním a činit z ní jedinou metodu, umožňující "postihnout skutečnou povahu a skutečný problém rovnováhy či vztahů mezi ekonomickou činností člověka s přírodními ekosystémy, resp. navrhnout vhodné způsoby řešení". Ony "vhodné způsoby řešení", které nám stále tápající ekonomická věda přefiltrovaná politickými zájmy předkládá, máme totiž tu čest pociťovat na vlastní kůži každý den.

Nová společenská věda, která snad může pomoci tyto vhodné způsoby řešení nalézt, musí být zcela nepochybně multidisciplinární, neboť upřednostňování ekonomické vědy nemůže vést k řešení jakéhokoli problému, neboť se v průběhu času vytratila podstata ekonomického řešení - ekonomové vypreparovali pouze ty části, které jsou snadno počitatelné, zavedli pojmy dokonalá informace, dokonalá konkurence, ekonomický člověk, a jaksi pozapomněli, že existují další, podstatně silnější pravidla hry - přírodní zákony, základní fyzikální zákony, na rozdíl od těch lidmi definovaných nepřekročitelné. Zaslepenost, přesvědčení vlastní pravdou a nedostatek vůle hledat skutečnou podstatu problémů vede k zavrhování všech, co vnáší do předem vytvořené struktury jakoukoli deformaci nebo pochybnost.

Rozum a cit nebo ideologie?

Velkou otázkou zůstává, jak dosáhnout "trvalé udržitelnosti" pomocí "neosobních sil trhu", když tržní prostředí existuje doposud pouze v ekonomických příručkách, dokonalá informace nemůže existovat ani teoreticky, dokonalá konkurence je fikce vyvracená každodenní praxí a ekonomického člověka, definovaného ekonomickou teorií, bychom si museli vytvořit genetickou manipulací. Škoda je také to, že při vzniku novotvaru "ekologismus", jako ideologie představující boj za životní prostředí nebyla v protiváhu postavena myšlenka osvětlující, co je zač ideologie zvaná liberalismus, jaký je rozdíl mezi těmito ideologiemi a jaký je rozdíl mezi nimi a ideologií kapitalismu, socialismu či komunismu…?

Na předloženém textu je pozitivní především ten fakt, že i zastánci starých ekonomických paradigmat jsou schopni (pokud jsou k tomu donuceni např. "ekologisty") se nad věcmi více zamýšlet. Je dobré, že začínají uvažovat a přemýšlet o učení Ronalda Coase, o externalitách, o úloze ekosystémů, o principech udržitelného rozvoje… Je to malý krok k pochopení složitosti vztahů člověka a přírody, úlohy a cíle lidského snažení a dalších otázek, jímž se doposud "oficiální" ekonomická věda vyhýbala. Bylo by dobré najít čas a prostor pro diskusi myšlenek ekonomů, sociologů a environmentalistů, jaké představují například Bürgenmeier, Ayres, Roegen, Costanza, Pearce, Daly a pokusit se pochopit to, co se snaží rozmotat tito a další lidé; tedy to, co je pro většinu ekonomů příliš složité a proto to ignorují.

Bez uvážení těchto širších souvislostí se bude vždy jednat se o úzkostný výkřik ekonoma-teoretika, kterému praxe uniká mílovými kroky a nedává pražádnou naději naplnit jeho vizi poskládanou z víceméně náhodných rešerší děl ekonomických myslitelů a teoretiků. Rádoby filozofické úvahy a intelektuální nadhled také působí přinejmenším rozpačitě v situaci, kdy ani tzv. pravicoví, ani tzv. levicoví politici téměř nikde na světě nesdílejí víru ve všemocnou sílu trhu a snaží se pouze o udržení stávající agónie stavu světa v jeho setrvačném pohybu kamsi. Toto vcelku bezcílné pinožení lidské společnosti si tudíž našlo velmi silný "náhradní" cíl - ekonomický růst. Je zvláštní, že se osvícený liberál, v podstatě sledující trvale udržitelný rozvoj společnosti, nesnaží tyto dva pojmy blíže vysvětlit. Namísto toho se, stejně jako většina ostatních liberálních i středněproudých ekonomů snaží všem (a pravděpodobně i sám sobě) vemluvit, že ekonomický růst je jedinou cestou k udržitelnému rozvoji. Budiž jim tedy přáno, aby i oni velmi brzy "porozuměli tomu, jak se věci mají" - na rozdíl od nejistého výsledku působení neosobních sil trhu, může totiž toto poznání přinést skutečný pocit svobody.

Tweet

Regulace teploty plynových motorů

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu