Sucho doprovázené klimatickou změnou snižuje zásoby vody v naší krajině. Mnoho zemědělských podniků má před sebou nový úkol – po období intenzivního hospodaření začít přijímat efektivní opatření pro dlouhodobou udržitelnost využívání půdy. Právě půda je totiž v boji se suchem důležitým nástrojem. Podmínkou je však dodržování zásad udržitelného zemědělství. Bioplynové stanice při tom mohou významně pomoci.

Období sucha se v našem regionu vyskytují od nepaměti. S globální změnou klimatu se však zvyšuje průměrná teplota vzduchu, která sama o sobě zvyšuje odpar z půdy, prodlužuje se vegetační sezóna a tím i nároky rostlin na vodu. K tomu navíc v posledních letech klesá množství srážek a nebo jsou srážky nevyrovnané, tím je efekt sucha daleko výraznější. O to důležitější je dostatečná schopnost zemědělské půdy vodu přijmout, zadržet a předat rostlinám.

Hektar dobře obdělávané černozemě může zadržet zhruba 3500 m³ vody, zdravá půda hluboká 1 m tedy až 300 tis. m³ vody/km². Současná retence vody v ČR je však o 40 % nižší (5,04 mld. m³ vody), než je její celkový potenciál (8,4 mld. m³ vody).

Půdoochranná opatření jsou známa, mohou být šitá na míru konkrétnímu pozemku a je třeba je začít plošně aplikovat. Zahrnují zejména fragmentaci ploch, střídání plodin, využití meziplodin, aplikaci organické hmoty, agregaci techniky, setí bez orby, pásové zpracování půdy a další. Důležitou a komplexní úlohu v tom mají bioplynové stanice, které mohou vytvářet lokální synergie a napomoci tak udržitelnému cirkulárnímu hospodářství.

Zmenšování velikost lánů

V Evropě jsme proslulí scelenými lány polí. V rámci boje se zhoršujícími dopady sucha tak vznikají pobídky i motivace na jejich rozdělení. Zmenšením lánů vzniká hned celá řada kladných doprovodných jevů. Cílem je zkrátit návětrnou délku pole různými druhy větrolamů v podobě remízků nebo zalesněných pásů, které se k oddělení jednotlivých ploch přímo nabízí. Větrolamy sníží větrnou, ale i vodní erozi půdy. Je třeba však počítat s budoucími přesahy stromů do obdělávaných pozemků a také s horším pohybem techniky. Časem se tedy vliv větrolamu na přilehlý porost zvětšuje.

V místech s nižším rizikem větrné eroze je možné vytvořit zatravněné pásy, které pokud jsou vytvořeny současně v místech s akumulací vody, tak slouží jako vhodná opatření k zasakování vody. V každém případě tak vznikají méně kultivovaná prostředí pro celou škálu hmyzu a živočichů. Segregované plochy potom samy vybízejí k diverzifikaci pěstovaných plodin, která opět přispívá druhové rozmanitosti života na poli a v jeho okolí. Zvýší se také přirozeně prostupnost krajiny pro živočichy i lidi. 

Rozdělení lánů by tedy mělo probíhat v souladu s místními podmínkami tak, aby opravdu přinášelo efekt a ne jen nepříjemnosti se zhoršeným obděláváním.

Změna osevních postupů

Pěstování monokultur s sebou nese, kromě vyčerpávání půdy, i zvýšenou invazi plevelů, chorob a škůdců. Od 1. ledna 2020 je standardem dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy DZES nově zavedena podmínka omezující pěstování monokultur, a to nanejvýš na 30 ha souvislé plochy. Za souvislou plochu osetou monokulturou je potom považována taková, která není od sebe viditelně rozdělena pásy s ochranným porostem o minimální šířce 22 m nebo plochou s jinou plodinou o minimální šířce 110 m.

Pěstováním meziplodin jsou efektivněji a vyváženěji využívány živiny v půdě. Rozdílné druhy plodin mají různou hloubku a hustotu prokořenění, a také odlišné složení kořenových výměšků (exudátů), díky kterým mohou meziplodiny využít jejich hůře dostupné formy (např. hořčice lépe využívá fosfor z hůře přijatelných forem, než například obilniny).

V případě pěstování širokořádkových plodin, především na svažitých pozemcích, jsou doporučována opatření jako přerušovací pásy, zasakovací pásy, osetí souvratí, zpracování půdy a sadba po vrstevnici, odstraňování kamenů v případě kamenitých lokalit, důlkování a hrázkování. V případě vysokých plodin, jako je kukuřice, je vhodné využít podsevu (např. jetele). Kromě většího zapojení porostu, který zamezuje erozi a odpar, je pozitivně ovlivněna struktura půdy, zvýšeno vázání dusíku a současně jetel poslouží jako krmivo.

Opatření proti erozi

Další z významných půdoochranných opatření je snížení počtu vstupů techniky na pozemek. Zatížení pojezdovou technikou je jednou z hlavních příčin zhutnění zemědělských půd, a to ve velkém rozsahu. I nejkvalitnější úrodná půda pak výrazně sníží výnosy plodin a je více ohrožena větrnou a vodní erozí.

Utužením dochází ke snížení provzdušnění, infiltrační schopnosti, a tím i samotné retenční schopnosti. Stejně tak je však zhoršen příjem vody a živin rostlinami, které mají omezený prostor pro kořeny, podmínky pro život mikroorganismů a stejně tak je limitován prostor pro další půdní živočichy. Erozí a utužením jsou následně sníženy výnosy plodin, které v silně erodovaných půdách představují pokles až o 75 procent.

Moderní technologie nicméně již nabízí různá řešení, například odlehčený pojezd se sníženým tlakem na půdu, agregaci a minimalizaci operací a podobně. Optimalizace logistiky prací na poli samozřejmě vede i k úspoře pohonných hmot a dalších nákladů.

V souvislosti s vodní erozí je třeba vytvářet ochranné pásy nehnojené půdy podél vodních toků o šířce nejméně 3 m od břehu, v případě ploch s průměrnou sklonitostí vyšší než sedm stupňů o šířce nejméně 25 m. Tím je současně zamezeno úniku hnojiv do povrchových vod.

U svažitých pozemků nad čtyři stupně je doporučeno zamezit erozi a zvýšenému odparu trvalým pokryvem půdy, tedy po sklizni zachováním strniště včetně podmítky nebo založením porostu ozimů, víceletých pícnin nebo meziplodin.