Návrh malotonážního zařízení pro úpravu bioplynu na kvalitu zemního plynu

Úvod

Anaerobní digesce je primárním procesem, při kterém dochází k tvorbě bioplynu, lze ji zjednodušeně definovat jako biologický rozklad organických látek v anaerobním prostředí. Anaerobní digesce se používá především pro zpracování exkrementů hospodářských zvířat a biologicky rozložitelného odpadu. Na stejném principu pracují čistírny odpadních vod a lze tak zpracovat i organický podíl komunálního odpadu, gastro-odpady a především záměrně pěstovanou fytomasu.

Obr. 1 ukazuje hlavní přínosy anaerobní digesce. Jedním z produktů procesu je vysoce kvalitní organické hnojivo (takzvaný digestát), což je důležité zejména v zemědělství. Většinu zařízení na výrobu bioplynu provozují zemědělci, kteří používají digestát pro své vlastní účely. Vstupní suroviny neztrácejí během anaerobní digesce svoji hodnotu, protože kromě bioplynu se získává jako vedlejší produkt hodnotné organické hnojivo. Výroba bioplynu a využívání jejích hlavních a vedlejších produktů je zásadní pro snížení skleníkového efektu ze dvou důležitých důvodů:

1. Bioplyn obvykle obsahuje 50–70 % metanu, což je obnovitelný zdroj energie, tento plynný uhlovodík není vyráběn z fosilních zdrojů, ale z plodin, které přetvářejí molekuly oxidu uhličitého z atmosféry na uhlovodíkové přes proces fotosyntézy, která je „poháněna“ pouze solární energií.
2. V případě výroby bioplynu anaerobní digescí jsou hnilobné procesy s produkcí metanu pod kontrolou. K nekontrolovatelnému vyhnívání biomasy (včetně exkrementů hospodářských zvířat a organických odpadů, atd.) by došlo tak jako tak a určité množství bioplynu se uvolní do atmosféry. Vliv metanu na skleníkový efekt je mnohem výraznější než je tomu u oxidu uhličitého, přibližně 20 krát větší. Při využití bioplynu dochází k oxidaci biometanu na oxid uhličitý. Do atmosféry už se pak dostane „pouhý oxid uhličitý“. Kromě toho, surový bioplyn obsahuje i řadu dalších znečišťujících složek, jako je sulfan nebo amoniak, jejichž šíření do životního prostředí lze předejít úpravou bioplynu a kontrolou spalovacích procesů. Z výše uvedených důvodů Evropská unie a její členské státy pomocí legislativy v oblasti životního prostředí podporují rozvoj výroby bioplynu a jeho využití v mnoha oblastech. Bioplyn se běžně používá pro kombinovanou výrobu tepla a elektřiny (CHP) nebo jej lze využít pro výrobu biometanu. Biometan bude použitelný zcela analogicky jako zemní plyn. Bioplyn se však musí patřičně upravit, aby odpovídal požadavkům pro pohon spalovacích motorů, nebo vstup do rozvodného potrubí zemního plynu Hlavním cílem tohoto příspěvku je představit novou technologii pro výrobu biometanu pomocí kompresních systémů používaných na tankování vozidel CNG. Takto vyrobený biometan je možné využít pro pohon vozidel, či využití v domácnostech (např. topení nebo vaření). Důraz klademe na poměrně malé jednotky, které by mohly být vhodné k paralelnímu provozu s kogeneračními jednotkami na bioplynových stanicích. Tato jednotka je schopna produkovat malé množství čistého paliva, které lze použít k pohonu různých typů zemědělských vozidel a pracovních strojů. Tímto způsobem lze snížit náklady na fosilní paliva potřebná pro dopravu biomasy do fermentoru bioplynové stanice, spolu se snížením emisí CO₂, které vyprodukují fosilní paliva. Pokud by se všechna vozidla a pracovní stroje potřebné pro pěstování a dopravu plodin upravila na pohon biometanem, byl by celý výrobní řetězec bioplynu energeticky uzavřen. To znamená, že všechny energie potřebné pro výrobu bioplynu by byly získané přímo z biomasy. Jednotka ale musí být dostatečně jednoduchá, aby ji mohli provozovat lidé, kteří nejsou specialisté na plynová zařízení, například zemědělci. Proces úpravy bioplynu byl optimalizován s cílem vybrat co nejjednodušší a nejlevnější řešení na trhu, tak, aby se náklady vynaložené na jednotku mohly vrátit do několika let.

Materiál a metody

Metody anaerobní digesce a složení bioplynu Podle Deubleina (2008), je anaerobní digesce složitý biochemický proces, který můžeme rozdělit do čtyř fází rozkladu organické hmoty. Jedná se o hydrolýzu, acidogenezi, acetogenezi a metanogenezi. Jednotlivé fáze obstarávají různé skupiny mikroorganismů, které mají částečně protichůdné požadavky a vyžadují různá prostředí. Produktem procesu jsou zfermentovaný zbytek (biologicky stabilizované organické hnojivo) a bioplyn s koncentrací metanu 50–70 % o výhřevnosti 18–25 MJ.Nm^-3. Bioplynová stanice je nejčastěji používaný termín pro soubor strojů a zařízení na výrobu bioplynu. V praxi existuje mnoho typů konstrukčního řešení bioplynových stanic, jejichž počet lze podstatně snížit zařazením konkrétní stanice do následujících skupin technologických postupů, které mohou být klasifikovány podle (Schulz, 2004) následovně:

• způsob plnění fermentoru,
• vlhkost a konzistence substrátu,
• jedno, nebo vícestupňový proces.

Konzistence vstupního substrátu obvykle ovlivňuje způsob plnění fermentoru. „Suché materiály“ (s koncentrací sušiny 18–35 %) jsou většinou dávkovány diskontinuálně a „tekuté materiály“ (s koncentrací sušiny 4–12 %) jsou obvykle dávkovány trvale, nebo semikontinuálně. Schéma typické bioplynové stanice pro zpracování tekutých substrátů (mokrý proces) je na obr. 2, včetně konfigurace jednotlivých provozních souborů a směrování energetických toků. Suché materiály se však mohou mokrého procesu v určitém poměru přidávat a vystupují jako kofermentáty (zpracování silážních a senážních hmot). Nejvhodnější materiály pro anaerobní digesci jsou produkovány v zemědělství, jako vedlejší produkty živočišné výroby, například kejda, hnůj, močůvka, zbytky krmení. Dále jsou vedlejší produkty rostlinné výroby, například přebytečné pícniny a záměrně pěstované energetické plodiny (silážní kukuřice, slunečnice, GPS žito atd.).

Významné množství vhodných substrátů také vzniká v potravinářském průmyslu. Dalším důležitým zdrojem jsou bioodpady ze stravování (gastroodpady) a komunálních odpadů (BRKO). Obecně platí, že každý substrát s vysokým obsahem organických látek a sušinou nižší než 50 % lze výhodně použít pro výrobu bioplynu. Pro efektivní tvorbu bioplynu se vytvářejí na bioplynových stanicích rozličné směsné substráty. Vlastnosti těchto směsí musí být v příslušném rozsahu. Požadované vlastnosti směsí surovin pro efektivní výrobu bioplynu jsou shrnuty v tab. 1. Bioplyn se skládá hlavně z metanu a oxidu uhličitého, ale obsahuje také různé nečistoty. Obecné vlastnosti bioplynu a jeho složení jsou uvedeny v tab. 2.

Popisky k obrázku č. 2: 1 - kejda z kravína, 1a-kejda z jiných farem; 2 - zásobník pro jateční odpady; 3 - zásobník pro kuchyňské zbytky; 4 - sanitační jednotka pro substráty 2 a 3; 5 - skladování zrna; 6 - mechanické zpracování zrna (mačkání, drcení, šrotování); 7 - silážní jámy na zelenou hmotu; 8 - fermentor s integrovaným plynojemu; 9 - kogenerační jednotka; 10 - havarijní plynový hořák; 11 - zásobní jímka na digestát; 12 - odvoz digestátu

Výsledky

Využití bioplynu

Bioplyn může být využit podobným způsobem jako ostatní plynná paliva. Nejčastější způsoby využití bioplynu uvádíme dále (Pastorek, 2004; Straka, 2009):

• přímé spalování (vytápění, sušení, chlazení, ohřev teplé užitkové vody, atd.)
• kombinovaná výroba elektřiny a tepla,
• kombinovaná výroba elektřiny, tepla a chladu,
• výroby elektrické energie s pohonem generátoru plynovým spalovacím motorem nebo plynovou turbínou
• jako zemní plyn, jedná se o bioplyn vyčištěný na parametry podle požadavků na vtlačování do rozvodné sítě zemního plynu,
• jako zemní plyn, jde o bioplyn vyčištěný na parametry podle požadavků na palivo pro motorová vozidla,
• výroba elektrické energie v palivových článcích,
• výroba biovodíku (reforming).

V praxi je kogenerační výroba elektrické energie a tepla nejčastěji používanou metodou pro využití bioplynu. Tato metoda dosahuje vysoké účinnosti využití energie, cca 80–90 % energie se využije na kombinovanou výrobu elektrické energie a tepla. Přibližně 37 % z energetického potenciálu bioplynu je přeměněno na elektrickou energii a 50 % na teplo. K výrobě 1 kWh elektřiny a 1,4 kWh tepla je potřeba asi 0,6 až +0,7 Nm³ surového bioplynu s koncentrací metanu 55–60 % (Pastorek, 2004). Důležitou výhodou je skutečnost, že v ČR, tak jako v mnoha zemích EU existuje zákonná povinnost provozovatelů rozvodné elektrizační sítě nakupovat elektřinu z kombinované výroby elektřiny a tepla za motivační garantovanou cenu, která je obvykle dostačující pro rozumnou návratnost počáteční investice. Mezi nejčastější alternativu ke kogeneračním systémům se dnes doporučuje využití bioplynu upraveného na biometan, který může být stlačený nebo zkapalněný a použitý jako pohonná hmota, nebo vtlačený do potrubní sítě zemního plynu. Pro upřesnění, při úpravě bioplynu na kvalitu zemního plynu musí být odstraněny především tři znečišťující složky:

• CO₂, který představuje největší část znečišťujících plynů a snižuje výhřevnost plynu.
• H₂O, při vysoké koncentraci může vodní pára ve formě kondenzátu poškodit potrubí a komponenty, jako jsou ventily, zvláště při vysokém tlaku a nízkých teplotách.
• H₂S, jedovatý plyn, který se v kombinaci s vodou stává žíravinou, může způsobit křehnutí oceli a při hoření emituje nebezpečné oxidy síry SO₂ a SO₃.

V Evropě se zabývá úpravou bioplynu několik firem. Čištění a separace složek bioplynu probíhá sorbcí ve vodě nebo v jiných reaktantech, jako aminy nebo uhličitany. Tyto metody využívají různé absorpční a adsorpční vlastnosti kapalin, nebo aktivního uhlí k oddělení oxidu uhličitého a metanu. Účinnost těchto metod je posílena změnou tlaku a teploty při střídání adsorpčních a regeneračních procesů. Sorbční látka, obvykle rozpouštědlo se ochladí, aby dobře absorbovala oxid uhličitý, a pak se pro regeneraci ohřívá pro vypuzení maximálního množství CO₂ Tyto technologie pracují s vysokou účinností využití metanu, ale jejich nevýhodou je, potřeba vysokých investičních nákladů. Lze je efektivně provozovat při zpracovací kapacitě surového bioplynu větší než 150 Nm³.h^-1. Kromě toho, že se technologicky jedná o složité chemické procesy, jsou i provozní zařízení komplikovaná a vyžadují častou kontrolu i údržbu. Zařízení pro využití bioplynu upraveného na motorové palivo jsou provozována na velkých čistírnách odpadních vod a bioplynových stanicích ve Švédsku, Švýcarsku, Nizozemsku, Německu a Rakousku. Pro středně velké, nebo malé bioplynové stanice, či pro úpravu malé části z celkového množství produkovaného bioplynu nejsou tyto dostupné technologie ekonomicky efektivní. Pro vývoj levnější a jednodušší technologie by mohla být dobrou alternativou molekulová síta. Molekulová síta lze vybrat podle některých molekulárních charakteristik, jako například velikosti nebo tvaru mřížky, pro odstranění konkrétních kontaminujících látek (H₂O, CO₂ a H₂S). Obzvláště vhodná jsou molekulární síta speciálně navržená pro metan, který otvory sít neprochází. Všechny ostatní nečistoty jako CO₂, H₂O, nebo H₂S procházejí sítem neomezeně do „odpadu“ a čistý metan pak je ze síta odváděn ke spotřebě. Míra účinnosti molekulárního síta je poměrně vysoká, neboť odloučí přibližně 90 % metanu (Deublein, 2008).

Nicméně, molekulární síta jsou poměrně drahá a potřebují periodickou regeneraci, což komplikuje a prodražuje konstrukci zařízení. Popis kompresorové jednotky pro úpravu bioplynu Navrhovaná kompresní jednotka pro úpravu bioplynu je určena k instalaci u stávajících bioplynových stanic a má pracovat paralelně s kogenerační jednotkou. Základní schéma jednotky je na obr. 3. Surový bioplyn z fermentoru se odsíří, vysuší, a stlačí. Po prvním stupni komprese se plyn ochladí a znovu vysušuje. Mezi výstupem 1. stupně a vstupem do 2. stupně kompresoru probíhá vlastní odlučování CO₂, za tlaku do 20 bar. K dočištění bioplynu byl použit membránový separátor v téže tlakové relaci. Po odstranění CO₂, je biometan připraven pro použití, nebo uložen pod tlakem až do 250 bar. Odstraněním všech nečistot získáváme biometan, který kvalitativně odpovídá zemnímu plynu a lze jej použít jako palivo pro motorová vozidla, nebo vtlačit do potrubní sítě zemního plynu a využit v domácnostech, nebo k průmyslovým účelům. Hlavní provozní soubory čištění a úpravy bioplynu jsou popsány v následujících odstavcích.

Odsíření

Síra je nejproblematičtější škodlivinou obsaženou v bioplynu. Sulfan (sirovodík) je příčinou vzniku kyseliny sírové při spalování bioplynu, která pak způsobuje korozi, kdykoli dojde ke kondenzaci spalin. Sulfan v bioplynu snižuje životnost potrubí a všech zařízení se kterými přichází do styku a může při vysokém tlaku způsobit křehnutí oceli. Sulfan je jedovatý a velmi nebezpečný zdraví lidí i zvířat. Zařízení na výrobu bioplynu se zpracováním takových typů biomasy, jako je prasečí kejda, jateční, nebo kuchyňské odpady mohou produkovat bioplyn s vysokým obsahem sulfanu, 600–3000 mg.Nm^-3 nebo dokonce vyšším. Aby se zabránilo poškození spalovacího motoru kogenerační jednotky, výměníků tepla, katalyzátorů, kompresorů a dalších zařízení, musí být z bioplynu odstraněn sulfan na parametry o velmi nízké koncentraci. Pro bezporuchový provoz kogenerační jednotky by neměla být překročena mezní hodnota od 100 do 500 mg.Nm^-3 (což se rovná 0,05 v objemových %). V závislosti na doporučení výrobce motoru (IVECO) je limit při tlaku 250 bar pro koncentraci sulfanu 10 ppm (NACE standard Mr0175-02: 2002), což platí pro běžně používané uhlíkové oceli, proto je to mezní koncentrace požadovaná pro odsiřovací zařízení. Biologické odsiřování je nejběžnější metoda pro snížení koncentrace sulfanu. Sulfan se nejdříve rozpustí ve vodě a pak biologicky odstraní. Tuto činnost obstarávají mikroorganismy druhu Thiobacillus a Sulfolobus, které jsou v prostředí všudypřítomné a proto nemusí být speciálně očkovány, mají tu zvláštnost, že jsou schopny využívat pro svůj růst síru ze sulfanu. Tyto mikroorganismy spotřebovávající síru jsou aerobní a pro svůj vývoj potřebují kyslík. Vzduch s kyslíkem je dávkován přímo do fermentoru nebo plynojemu v koncentraci cca 4–6 %. Biologickým odsiřováním lze snížit obsah sulfanu na 200–500 mg.Nm^-3, což jsou hodnoty obvykle dostačující pro využití bioplynu pro kogeneraci, ale nedostatečné pro vysokotlakou kompresi. Při vysokých tlacích přitom dochází k rozkladu sulfanu podle rovnice (Deublein, 2008):

2H₂S + O₂ › 2S + 2H₂O

Adsorpce sulfanu přes aktivní uhlí je rovněž schůdné řešení. Molekulární sirník se adsorbuje na povrchu aktivního uhlí, pokud v bioplynu není kyslík a koncentrace sulfanu je poměrně vysoká. Účinnost metody je obvykle nedostatečná. Proto je aktivní uhlí často impregnované katalyzátory, čímž se zvyšuje rychlost oxidace sulfanu na elementární síru. Nevýhodou aktivního uhlí je to, že se musí po vyčerpání kapacity vyměnit a zlikvidovat. Regenerace aktivního uhlí za pomoci přehřáté páry, při teplotě nad 450 °C, je sice možná, ale je drahá a není efektivní. Metoda odstraňování síry aktivním uhlím je obecně účinná, ale příliš drahá na to, aby bylo možné systém běžně uplatnit u středně velké bioplynové stanice (do instalovaného výkonu 500 kW_e).

Adsorpční systém s trojmocným železem je vysoce-účinný a relativně levný způsob odsíření. Výborně využitelné trojmocné sloučeniny železa jsou oxid (kysličník) a hydroxid (louh). Železo (III) reaguje s hydroxylovou skupinou OH - za vzniku hydroxidu (Fe(OH)₃) nebo kyslíkem za vzniku oxidu (Fe₂O₃). Oba suché odsiřovací procesy fungují podobně. Síra ze sulfanu reaguje s železem (III) z hydroxidu, nebo oxidu na sirník železitý a vodu podle následující rovnice (Deublein, 2008):

2Fe(OH)₃ + 3H₂S › Fe₂S₃ + 6H₂O Fe₂O₃ + 3H₂S › Fe₂S₃ + 3H₂O

Hmota oxidu nebo hydroxidu železitého je navrstvena v odsiřovací jednotce, buď jako impregnované ocelové drátěnky, nebo impregnované dřevěné štěpky či pelety. Bioplyn je přiváděn na dno odsiřovacího reaktoru při nízkém tlaku a teplotě v rozmezí 15–50 °C. Bioplyn by měl být vlhký, ale ne ošetřen vodní mlhou. Tento systém dosahuje snížení obsahu sulfanu až na hodnoty menší než 5 mg.Nm^-3 a proto je vhodný pro systém úpravy bioplynu na kvalitu zemního plynu. Jednou z výhod tohoto systému je, že vyčerpaná železitá hmota se může regenerovat. Regenerace hydroxidu železitého (III) je velmi jednoduchá, protože stačí proplachování odsiřovací jednotky obyčejným vzduchem, aby sirník železitý (III) reagoval s kyslíkem a vodou na elementární síru (Deublein, 2008):

2Fe₂S₃ +3O₂ + 6H₂O › 4Fe(OH)₃ + 6S

Sušení plynu

Voda v bioplynu je také nebezpečná kontaminující látka. Na výstupu z fermentoru je bioplyn nasycený vodou a při stlačení v kompresorové jednotce dochází při chlazení plynu po kompresi ke kondenzaci vody jako složky kondenzátu. Kapalná fáze vody spolu s CO2 spouští tvorbu kyseliny uhličité a způsobují korozi oceli. Navíc, kapalná voda velmi nepatrně redukuje během komprese svůj objem, čímž může při vysokých stupních stlačení ohrožovat strukturální integritu kompresorů. Proto je důležité při zvyšování tlaku kapalnou vodu odstranit. Na trhu je pro tento účel k dispozici mnoho technických zařízení: molekulová síta, různé náplně, chladicí zařízení (vymrazovací zařízení). Nejlevnějším způsobem jak snižovat vlhkost upravovaného bioplynu je pravděpodobně absorpce vody bezvodými solemi, která umožňuje snížení obsahu vody při daném tlaku až o 70 %. Při instalaci těchto náplňových odvlhčovačů (sušiček) po každém kompresním stupni je možné, aby se zabránilo většině problémů způsobovaných kondenzací vody.

Odlučování oxidu uhličitého

Část oxidu uhličitého se oddělí tlakem spolu s vodou při kompresi v prvním stupni hlavního kompresoru. Membránová technologie byla zvolena pro odstranění zbývající části oxidu uhličitého. Principem membránové separace je využití odlišné rychlosti průniku různých molekul přes polymerní filmy. Mezi hlavní výhody membrán patří:

1. energii pro membránovou separaci zajišťuje tlakový rozdíl mezi oběma stranami polymerního filmu. Pro nás je to výhoda, neboť plyn musí být stejně komprimován až do velmi vysokého tlaku pro tankování vozidel, k dispozici je tak téměř libovolný tlak pro membránovou separaci.
2. membrány jsou pravděpodobně nejlevnějším systémem pro nízké výkonnosti.
3. membrány fungují jako filtr a nepotřebují jakékoliv další procesy, či aparáty pro separaci složek plynů (např. sprchování, ohřevy, nebo regeneraci).

Hlavní nevýhodou je zatím nižší účinnost membránového dočištění, asi 5–10 % metanu obsaženého v surovém bioplynu se odvede spolu s oxidem uhličitým. Nicméně, jak je patrné z obr. 3, celý zbytek plynu z úpravy dopravujeme do motoru kogenerační jednotky spolu se stávajícím surovým bioplynem. U navrhovaného zařízení je podíl tohoto „odpadního plynu“ složeného převážně z CO₂ zanedbatelný s ohledem na celkový tok bioplynu k motoru kogenerační jednotky (cca 5 %). Zvýšený podíl CO₂ je pro plnění plynového motoru zanedbatelný a motoru nevadí. Tímto způsobem je metan obsažený v odpadním plynu spálen v motoru a vyrobí energii. Z předběžných výpočtů je tato energie více než dostatečná pro pohon kompresní jednotky na úpravu bioplynu. Systém úpravy bioplynu je tedy zcela uzavřený a sám získává elektřinu potřebnou pro pohon z bioplynu. Funkční vzorek zařízení byl navržen pro vstupní výkonnost cca 50 Nm³. h^-1 surového bioplynu, a na výstupu produkuje 25–30 Nm³.h^-1 čistého, „zeleného“ biometanu. Nicméně v zásadě neexistuje žádný limit pro výkonnost, či velikost zařízení. Bez problému lze postavit jednotku výkonnosti 4–6 krát vyšší. Samozřejmě by se jednalo o jiné konstrukční řešení. Zatím je takto výkon navržené jednotky stanoven z mnoha důvodů. Podle Kára (2008) mají bioplynové stanice malých a středních výkonů lepší energetické bilance, než bioplynové stanice vyšších výkonů, ale vyšší měrné investiční náklady menších BPS negativně ovlivňují jejich ekonomickou efektivnosti. S ohledem na oba parametry, jsou bioplynové stanice středních instalovaných výkonů (500–2000 kW_e, nebo 300–1000 Nm³.h^-1) ekonomicky a energeticky nejefektivnější. Proto představená jednotka představuje zajímavé řešení pro diverzifikaci využití bioplynu u stávajících bioplynových stanic střední velikosti. Navíc, hlavní námitkou ochránců životního prostředí proti budování bioplynových stanic jsou náklady na dopravu biomasy do BPS a emise CO₂ z dopravy. Například v Itálii se elektrická energie získaná z bioplynu vykupuje do elektrorozvodné sítě za motivační cenu pouze tehdy, je-li jmenovitý výkon bioplynové stanice nižší než 1 MW a biomasa se dopravuje nanejvýš do vzdálenosti 70 km. Důvodem těchto omezení je, že bioplynová stanice o příliš velkém instalovaném výkonu, nebo příliš vzdálené zdroje biomasy znamenají velkou spotřebu fosilních paliv pro dopravu a tím poškozování životního prostředí v místním i globálním měřítku. Pokud se z části bioplynu vyrobí pohonné látky, tato námitka padá, protože energetický řetěz celé výroby bioplynu je uzavřený a všechny potřebné energie jsou z obnovitelných zdrojů. A konečně, produkce bioplynu z anaerobní fermentace na BPS často přesahuje o několik procent množství, které je kogenerační jednotka schopna spotřebovat. Cílem je totiž vždy zachovat dostatek plynu pro maximální výkon všech motorů kogeneračních jednotek. Například, při potřebě bioplynu 600–700 Nm³.h^-1 je pravděpodobné, že 50–100 Nm³.h^-1 se bude vyrábět „navíc“ a bude se v častých intervalech spalovat bezpečnostním hořákem. Navrhovaná jednotka může výrobou čistého a obnovitelného paliva zhodnotit tento „přebytečný“ plyn, který je v současné době neekonomicky mařen.

Literatura

• PASTOREK, Z., KÁRA, J., JEVIČ, P., 2004: Biomass – Renewable source of Energy (Biomasa – obnovitelný zdroj energie). Praha FCC Public. ISBN 80-86534-06-5
• DEUBLEIN, D., STEINHAUSER, 2008 A.: Biogas from Waste and Renewable Resources.
• WILEY-VCH Verlag GmBh & Co. KgaA, Weinheim. ISBN 978-3-527-31841-4 Schulz, H., Eder, B., 2004: Biogas in practice (Bioplyn v praxi). HEL. Ostrava. ISBN 80-86167-21-6
• MUŽÍK, O., KÁRA, J., 2009: Development of Biogas plants in conditions of the Czech Republic (Rozvoj bioplynových technologií v podmínkách ČR).. Profi Press s.r.o., Farmář-speciál, Praha, No.11, p. 15-19. ISSN 1210-9789
• MUŽÍK, O., KÁRA, J., 2008: Possibilities of Biogas production and utilization (Možnosti výroby a využití bioplynu v ČR). Profi Press s.r.o., Energie 21, Praha, No.1, p. 22-25. ISSN 1803-0394
• STRAKA, F. et al., 2006: Biogas (Bioplyn). GAS, s.r.o. Říčany. ISBN 80-7328-090-6
• STRAKA, F., DOUCHA, J., 2009: Complex possibilities of Biogas energetic utilization (Komplexní možnosti energetického využívání bioplynu). Proceedings of International scientific conference. Trebon, p. 15-20. ISBN 978-80- 254-5455-8
• KÁRA, J., ABRHAM, Z., 2008: Study about Energetic efficiency of Renewable energy sources (Studie o energetické effektivnosti běžných obnovitelných zdrojích energie). Ministry of Finance CR.

Tento článek byl převzat v rámci spolupráce s magazínem Agritech Science.

Tweet

Regulace teploty plynových motorů

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu