Možnosti výroby a využití bioplynu v ČR

I přes zlepšující se podmínky stále ČR výrazně zaostává ve využívání anaerobní digesce zbytkové biomasy za nejvyspělejšími státy EU. Zejména SRN, Rakousko či Dánsko jsou dobrým příkladem toho, jak je možné vhodnými opatřeními a osvětou přispět k rozvoji bioplynových technologií.

I za současné situace v ČR však může být řízená anaerobní digesce při vhodném materiálovém složení vsázky, odpovídající skladbě technického vybavení bioplynových stanic (BPS) a také při možnosti vyžití všech produktů procesu ekonomicky efektivním způsobem zpracování biomasy s pozitivními dopady pro životní prostředí. Obzvlášť přínosné může být spojení této technologie se zemědělstvím, kde vzniká velké množství vedlejší produkce biologického původu a zároveň poskytuje možnosti využití stabilizovaného substrátu jako organického hnojiva.

Anaerobní digesce

Řízená anaerobní digesce je perspektivním způsobem ekologického využití biomasy. V odborné literatuře se stále můžeme setkat s různou terminologií – vedle termínu anaerobní digesce se často setkáváme s termíny anaerobní fermentace, metanová fermentace, metanové kvašení, biogasifikace apod. Všechny tyto termíny však mají stejný význam. Zjednodušeně lze uvést, že tato technologie využívaná v bioplynových stanicích je biologický rozklad organických látek v anaerobním prostředí. Jedná se o bioenergetickou transformaci organických látek, při které nedochází ke snížení jejich hnojivé hodnoty. Výslednými produkty jsou biologicky stabilizovaný substrát s vysokým hnojivým účinkem a bioplyn (BP) s obsahem 55–70 % metanu a výhřevností cca 18 – 26 MJ.m^-3.

Definic anaerobní digesce bychom mohli nalézt jistě mnoho, protože se jedná o velmi složitý biochemický proces, který se skládá z mnoha dílčích, na sebe navazujících fyzikálních, fyzikálně-chemických a biologických procesů. Pro zjednodušení vysvětlení celého procesu ho většina autorů rozděluje do čtyř základních fází:

• hydrolýza – dochází k přeměně polymolekulárních organických látek na nižší monomery
• acidogeneze – přeměna jednoduchých organických sloučenin na mastné kyseliny působením acidogenních bakterií
• acetogeneze – hlavním produktem je kyselina octová
• metanogeneze – působením metanogenních bakterií se tvoří metan a oxid uhličitý

Jednotlivé fáze anaerobní digesce probíhají s odlišnou kinetickou rychlostí. Metanogenní fáze probíhá přibližně pětkrát pomaleji než předcházející tři fáze. Ve většině BPS však probíhají všechny čtyři fáze simultánně. Při dosažení stádia tzv. stabilizované metanogeneze jde vlastně o dlouhodobě udržovanou rovnováhu mezi navazujícími procesy, hlavně pak mezi procesy acidogenními a metanogenními.

Anaerobní rozklad organických látek je ovlivňován celou řadou faktorů, které mění životní prostředí mikroorganismů a mají zásadní vliv na průběh celého procesu. Jedná se zejména o tyto faktory:

• vlhkost prostředí – metanové bakterie mohou pracovat a množit se pouze ve vlhkém prostředí (vlhkost minimálně 50 %)
• anaerobní prostředí – metanové bakterie jsou striktně anaerobní
• přítomnost světla – světlo bakterie neničí, ale brzdí jejich množení
• teplota prostředí – tvorba metanu probíhá v širokém rozmezí teplot (4 - 90 °C). Pro udržení stability procesu je rovněž nutné zajistit konstantní teplotu
• hodnota pH – optimální pH pro růst metanogenních mikroorganismů je 6,5 - 7,5
• přísun živin – metanové bakterie potřebují pro svou buněčnou stavbu rozpustné dusíkaté sloučeniny, minerální látky a stopové prvky
• velké kontaktní plochy – organické látka nerozpustné ve vodě musejí být rozdrobeny tak, aby vznikaly velké dotykové plochy
• přítomnost toxických a inhibujících látek – za toxické nebo inhibující látky pokládáme látky, které nepříznivě ovlivňují biologický proces. Nejčastěji se setkáváme s inhibičním působením mastných kyselin a amoniaku.
• zatížení vyhnívacího prostoru – udává, jaké maximální množství organické sušiny na m³ a den může být dodáváno do fermentoru, aby nedošlo k jeho přetížení
• rovnoměrný přísun substrátu – aby nedošlo k nadměrnému zatížení fermentoru, je třeba zajistit rovnoměrný přísun substrátu
• odplynování substrátu – není-li plyn z vyhnívací nádrže odváděn, může v nádrži dojít k velkému nárůstu tlaku plynu. Odplynování substrátu lze zajistit pravidelným mícháním.

Teplota ovlivňuje anaerobní digesci stejně jako všechny ostatní biochemické procesy – se zvyšující se teplotou vzrůstá rychlost všech probíhajících procesů. Avšak změnou teploty a tím i rychlosti probíhajících pochodů dochází k porušení dynamické rovnováhy procesu. Pro stabilní průběh anaerobního rozkladu je tedy nutné udržovat konstantní teplotu. Běžně se vyskytují tři typické teplotní oblasti, které jednotlivým bakteriálním kmenům vyhovují:

• psychrofilní oblast – teploty pod 20 °C
• mezofilní oblast – teploty od 25 do 40 °C
• termofilní oblast – teploty nad 45 °C

Rozdělení mikroorganismů do teplotních skupin psychrofilů, mezofilů a termofilů není úplně přesné. Různí autoři uvádějí trochu odlišné rozpětí teplot, případně jsou vkládány meziskupiny. Většina v současnosti provozovaných bioplynových stanic pracuje v mezofilní teplotní oblasti.

Zařízení na výrobu bioplynu

Pro zařízení na výrobu bioplynu se nejčastěji užívá název bioplynová stanice (BPS). V praxi můžeme nalézt celou řadu různých řešení bioplynových stanic, které můžeme zredukovat na několik typických technologických postupů. Tyto technologie můžeme v zásadě dělit podle:

• způsobu plnění
• konzistence substrátu
• zda je proces jedno čí vícestupňový

Podle způsobu plnění fermentoru surovým materiálem rozlišujeme technologie:

• diskontinuální (s přerušovaným provozem, cyklické, dávkové atd.) – doba jednoho pracovního cyklu odpovídá době zdržení materiálu ve fermentoru. Používá se zvláště při suché fermentaci tuhých organických materiálů. Způsob manipulace s materiálem je v tomto případě náročný na obsluhu
• semikontinuální – doba mezi jednotlivými dávkami je kratší, než je doba zdržení ve fermentoru. Je to nejpoužívanější způsob plnění fermentorů při zpracování tekutých organických materiálů. Materiál se obvykle dávkuje jedenkrát až čtyřikrát za den, někdy i častěji. Materiál vstupující semikontinuálně do fermentoru má minimální vliv na změnu pracovních parametrů fermentoru (teplota, homogenita). Technologický proces lze snadno automatizovat a není tedy náročný na obsluhu.
• kontinuální – používá se pro plnění fermentorů, které jsou určeny pro zpracování tekutých organických materiálů s velmi malým obsahem sušiny

Podle konzistence substrátu dělíme bioplynové technologie na:

• na zpracování tuhých materiálů – vstupní substrát s podílem sušiny cca 18 až 35 %, výjimečně i více
• na zpracování tekutých materiálů – vstupní substrát s podílem sušiny 3 až 14 %

Konzistenci vstupního materiálu často odpovídá i zvolený způsob dávkování. Tuhé materiály jsou obvykle dávkovány diskontinuálně a naopak tekuté materiály jsou častěji dávkovány semikontinuálně či kontinuálně. Toto členění je však pouze orientační.

Schéma obvyklého uspořádání bioplynové stanice na zpracování tekutých materiálů s vyznačením jednotlivých částí i materiálových a energetických toků je znázorněno na obrázku 1.

Legenda: 1-kejda ze stáje, 1a-kejda přivážená z okolních zemědělských podniků, 2-příjem jatečních odpadů, 3-příjem kuchyňských odpadů, 4-tepelná úprava rizikových substrátů 2 a 3, 5-příjmové místo zrnin, 6-mechanická úprava zrnin (mačkání, drcení, šrotování), 7-příjem a úprava zelené biomasy, 8-fermentor se střešním plynojemem 9-kogenerační jednotka, 10-hořák zbytkového plynu, 11-zásobní jímka na digestát, 12-odvoz digestátu jako hnojiva

Zdroje a vlastnosti materiálů vhodných pro výrobu BP

Nejvíce materiálů vhodných pro výrobu bioplynu je produkováno v zemědělství. Jedná se zejména o exkrementy hospodářských zvířat, vedlejší produkci z rostlinné výroby a cíleně pěstované energetické plodiny. Velké množství zbytkové biomasy je vyprodukováno také v navazujícím potravinářském průmyslu. Významný potenciál pro budoucí energetické využití v sobě zahrnují také biologicky rozložitelné komunální odpady. Vyprodukovanou biomasu lze rozdělit na dvě základní skupiny – záměrně pěstovanou a odpadní:

1. Biomasa záměrně pěstovaná k tomuto účelu:

• energetické plodiny (šťovík, chrastice rákosovitá, tritikale, čirok, křídlatka, traviny apod.)
• olejniny (z nich nejvýznamnější je řepka olejná pro výrobu surových olejů a metylesterů)
• cukrová řepa, obilí, brambory, cukrová třtina

2. Biomasa odpadní:

• rostlinné zbytky ze zemědělské prvovýroby a údržby krajiny (kukuřičná a obilná sláma, řepková sláma, zbytky z lučních a pastevních areálů, zbytky po likvidaci křovin a lesních náletů, odpady ze sadů a vinic)
• odpady z živočišné výroby (exkrementy z chovů hospodářských zvířat, zbytky krmiv, odpady mléčnic, odpady z přidružených zpracovatelských kapacit)
• biologicky rozložitelné komunální odpady (odděleně sbíraný papír, kuchyňské odpady, kaly z čistíren odpadních vod, organický podíl směsných komunálních odpadů, odpadní organické zbytky z údržby zeleně, odpady z tržišť apod.)
• organické odpady z potravinářských a průmyslových výrob (odpady z provozů na zpracování a skladování rostlinné produkce, odpady z jatek, odpady z mlékáren, odpady z lihovarů a konzerváren, odpady z vinařských provozoven, odpady z dřevařských provozoven)
• lesní odpady (dřevní hmota z lesních probírek, kůra, větve, pařezy, kořeny po těžbě dřeva, palivové dřevo, manipulační odřezky, klest)

Obecně lze konstatovat, že každý organický materiál s vysokým obsahem těkavých látek a sušinou menší než 50 % může být využit pro anaerobní digesci. Pro efektivní zpracování je však zapotřebí, aby vlastnosti použitých materiálu byly v určitém optimálním rozmezí. Základní hodnoty jsou uvedeny v tabulce 1.

Tab. 1: Základní vlastnosti materiálů vhodných pro anaerobní digesci

Organické látky [% suš.]	Sušina [%]	Poměr C:N	pH
nad 50	5 - 35	20 - 40:1	6,5 - 7,5

Vlastnosti uvedené v tabulce 1 je možné ovlivnit vhodnou úpravou materiálu před vstupem do BPS, popř. složením vsázky při společné fermentaci (kofermentaci) různých druhů organických látek. Například přidáním silážní kukuřice k prasečí kejdě (s vysokým obsahem dusíkatých látek a nízkou sušinou) lze optimalizovat poměr uhlíkatých a dusíkatých látek (C:N) i obsah sušiny.

Další důležitou vlastností materiálů vhodných pro anaerobní digesci je jejich biologická odbouratelnost a výtěžnost bioplynu. Většina materiálů, které jsou na farmách k dispozici, jsou snadno biologicky rozložitelné substráty. Odbouratelnost organické hmoty těchto substrátů se pohybuje v rozmezí 60-80 %. Pro většinu těchto materiálů postačí doba zdržení ve fermentoru 25-30 dní. Po této době produkce bioplynu z těchto substrátů ustává a kumulativní produkce BP se tak přibližuje maximu. Produkce BP po uplynutí 30 dní sice stále pokračuje, ale prodlužování procesu je ekonomicky nevýhodné a na celkovou výtěžnost BP má jen nepatrný vliv. Údaje o měrné produkci BP z jedné tuny materiálů vhodných pro anaerobní digesci je uveden na obrázku 2.

Možnosti využití bioplynu

Produkty anaerobní digesce jsou bioplyn a biologicky stabilizovaný substrát. BP je vysoce kvalitní obnovitelný zdroj energie (OZE), který poskytuje celou řadu možností energetického využití. Z tabulky 2 je jasně patrné, že výhřevnost BP významně ovlivňuje pouze obsah metanu (CH₄), který závisí především na složení vsázky a technologických parametrech BPS. Problémovou složkou BP je naopak sulfan (H2S), jenž je při spalování BP příčinou tvorby kyseliny sírové (H₂SO₄), která při kondenzaci ze spalin způsobuje korozi. Proto se musí sulfan při vyšší koncentraci z BP odstraňovat. K tomuto účelu se nejčastěji používá chemická adsorpce H₂S do pevné látky (FeO, Fe₂O₃), nebo biologická metoda využívající sirných bakterií, které v aerobním prostředí oxidují H₂S na elementární síru a sírany v závislosti na teplotě a pH.

Tabulka 2: Chemické složení a vlastnosti bioplynu

Charakteristika	Metan CH4	Oxid uhličitý CO2	Vodík H2	Sirovodík H2S	Bioplyn CH4 60 %, CO2 40 %
objemový podíl [%]	55 - 70	27 - 47	1	3	100
výhřevnost [MJ.m-3]	35,8	-	10,8	22,8	21,5
zápalná teplota [°C]	650 - 750	-	585	-	650 - 750
hustota [kg.m-3]	0,72	1,98	0,09	1,54	1,2

Bioplyn je možné využívat podobně jako jiná plynná paliva. Mezi nejčastější způsoby využití bioplynu patří:

• přímé spalování (topení, sušení, chlazení, ohřev užitkové vody apod.)
• výroba elektrické energie a ohřev teplonosného média (kogenerace)
• výroba elektrické energie, ohřev teplonosného média a výroba chladu (trigenerace)
• pohon spalovacích motorů nebo turbín pro získání mechanické energie
• využití bioplynu v palivových článcích

V praxi se nejvíce setkáváme s využitím bioplynu v kogeneračních jednotkách. Tato metoda dosahuje vysoké účinnosti přeměny energie z bioplynu na elektrickou a tepelnou energii (80-90 %). Zhruba lze počítat, že přibližně 30 % energie bioplynu se transformuje na elektrickou energii, 60 % na energii tepelnou a zbytek jsou tepelné ztráty. Na výrobu 1kWh elektrické energie (kWhe) je potřeba spálit v kogenerační jednotce cca 0,6-0,7 m³ bioplynu s obsahem kolem 60 % metanu. Na výrobu 1kWhe a 1,27kWht tedy bude potřeba cca 5-7 kg odpadní biomasy, 5-15 kg komunálních odpadů nebo 4-7 kg tekutých komunálních odpadů. Výhodou tohoto způsobu využití bioplynu je možnost prodeje elektrické energie za garantovanou cenu do sítě. Zákon 180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z OZE garantuje zvýhodněnou výkupní cenu elektrické energie z OZE na 15 let, konkrétní výkupní cenu pak určuje Energetický regulační úřad (ERÚ) pro jednotlivé druhy OZE zvlášť. Výkupní cena elektrické energie z bioplynu je v současnosti 3040 Kč.MWh^-1.

Možnosti rozvoje BPS v ČR

Největší překážkou pro rozvoj bioplynových technologií v ČR jsou jejich relativně vysoké investiční náklady a náročné bezpečnostní požadavky, které jsou především u malých bioplynových stanic velkým omezením jejich dalšího rozvoje. Investiční náklady jsou ovlivněny řadou okolností jako např. lokalitou výstavby, možností využití stávajících zařízení (jímky, silážní žlaby apod.), vybudovanou infrastrukturou v místě realizace, vlastnostmi zpracovávaného substrátu, zvolenou technologií apod. Určit měrné investiční náklady na jednotku instalovaného elektrického výkonu tedy není snadné. Z údajů ze zahraničí i z ČR však vyplývá, že měrné náklady na jednu kilowatu se s rostoucím instalovaným výkonem snižují. Proto je ekonomicky rozumnější stavět BPS od instalovaného elektrického výkonu cca 400 kWe. Od této hranice už měrné náklady klesají pouze pozvolně.

Další důležitou podmínkou hospodárného provozu BPS je možnost využití tepla produkovaného kogenerační jednotkou. Teplo lze využít k centrálnímu zásobování teplem v obcích, ohřevu teplé užitkové vody, vytápění stájí nebo sušení zemědělských produktů či dřeva. Neméně důležité je nalézt odbytiště pro další z produktů anaerobní digesce – tzv. digestátu. Zde se opět nabízí spojení se zemědělstvím, kde vzniká nejvíce zbytkové biomasy a zároveň poskytuje možnost pro využití digestátu jako statkového hnojiva.

Velkým přínosem pro ekonomiku BPS, a tím i jejich rozšíření, jak je patrné z nárůstu počtu nově vybudovaných BPS v posledních dvou letech, bylo schválení zákona č. 180/2005 Sb. o podpoře výroby elektřiny z OZE, který vstoupil v platnost dne 1. srpna 2005. Zákon 180/2005 Sb. garantuje zvýhodněnou výkupní cenu elektrické energie z OZE na 15 let, čímž výrazně snižuje riziko investic do vybudování a provozu BPS. Ale ani s garantovanou výkupní cenou elektrické energie za 3040 Kč.MWh^-1 není možné u nově vybudované BPS bez možnosti využití stávajícího vybavení (např. silážní žlaby, kejdové hospodářství, zpevněná komunikace apod.) a čerpání investiční dotace dosáhnout návratnost investice pod 10 let.

Ekonomiku BPS může pozitivně ovlivnit rovněž společné zpracování biologicky rozložitelných odpadů, za jejichž likvidaci lze získat další prostředky. Jedná se např. o kofermentaci kejdy s fytomasou a s odpady z jatek, kuchyňskými odpady či kaly z ČOV. Likvidace kuchyňských a jatečních odpadů vyžaduje navíc investici do předúpravy těchto odpadů podle pokynů nařízení EC 1774/2002, o zpracování vedlejších živočišných produktů, které nejsou určené k lidské spotřebě. Tyto odpady musí být upraveny na určitou velikost částic a také musí být tepelně stabilizovány, přesto poplatek za jejich likvidaci může pozitivně ovlivnit ekonomiku BPS.

Tlak na snižování skládkování bioodpadů a nárůst využívání OZE na jedné straně a zvyšování cen energií, hnojiv i poplatků za zneškodňování odpadů na straně druhé vytváří dobrou perspektivu pro budování a provoz BPS. Dalším faktorem, který by měl výrazně napomoci rozvoji bioplynových technologií v ČR je možnost čerpání investičních dotací z Operačního fondu životního prostředí, který je druhým největším fondem, co do finančních prostředků, určeným pro ČR. V tomto fondu je na roky 2007 až 2013 vyčleněno na podporu OZE z biomasy necelých 380 mil.€, které budou čerpány formou nevratné investiční dotace do výše až 90 % tzv. způsobilých nákladů pro nepodnikatelské subjekty (kraje, obce, příspěvkové organizace apod.). Obdobně existuje Operační program podnikání a inovace, který je určený zejména pro podnikatele. V tomto fondu je na podporu OZE z biomasy k dispozici dalších bezmála 50mil.€ a dotace mohou být čerpány do výše 30 % uznaných nákladů.

Tento příspěvek vychází z výsledků řešení projektu NAZV MZe QD 3160.

Tweet

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu

Biometan se vyplatí a má budoucnost