Nakládání s bioodpadem v obcích – právní aspekty

Úvod

Bioodpady tvoří významnou část komunálního odpadu, za který jsou odpovědné obce jako veřejnoprávní korporace a územní samosprávné společenství občanů. Článek analyzuje prostředky, kterými obce mohou nebo jsou povinny na svém území řídit nakládání s tímto druhem odpadu. Pro přehlednost i z důvodu jejich odlišné povahy je nejprve pojednáno o komunitním kompostování a poté o ostatních způsobech, které lze souhrnně označit jako oddělený sběr bioodpadu.

Komunitní kompostování

Definice

Komunitním kompostováním se podle § 10a odst. 1 písm. a) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech (dále také jen zákon) rozumí „systém sběru a shromažďování rostlinných zbytků z údržby zeleně a zahrad na území obce, jejich úprava a následné zpracování na zelený kompost.“ Zákonodárcem zvolený název není šťastný, protože komunitním kompostováním je běžně míněno kompostování osob z více domů (tím se odlišuje od domácího kompostování, které se týká pouze jedné domácnosti), přičemž získaný kompost je použit přímo v místě¹. Je zřejmě, že se nejedná o totéž. Nakládání s rostlinnými zbytky v druhém smyslu není v podstatě předmětem právní regulace², přestože se hovoří o nakládání se zahradním odpadem³.

Zákon prohlašuje komunitní kompostování za způsob předcházení vzniku odpadu. Tato právní klasifikace je ovšem diskutabilní. V obecné rovině totiž rostlinné zbytky naplňují definiční znaky odpadu a nemohou se stát vedlejším produktem, protože nejsou výsledkem výrobní činnosti. Tudíž by měly být považovány za odpad do okamžiku, kdy budou zpracovány na kompost, který je již využitelným výrobkem. Kvalifikace věci jako odpad zpravidla znamená podstatně náročnější požadavky na nakládání s ní. V případě rostlinných zbytků z údržby zeleně by tyto nároky mohly až znemožnit hospodárné a k životnímu prostředí šetrné zpracování rostlinných zbytků na kompost (hnojivo). Domnívám se, že právě z těchto důvodů se zákonodárce rozhodl komunitní kompostování vyloučit z působnosti odpadové legislativy. Tvrzení, že se jedná o předcházení vzniku odpadů, protože se jednotlivé osoby rostlinných zbytků nechtějí zbavit, nýbrž naopak je chtějí využít pro tvorbu kompostu⁴, je účelové a nepřesné. Totožným způsobem by totiž bylo možné argumentovat i v jiných případech, které jsou dlouhodobě považovány za nakládání s odpady (typicky využití věci jako paliva).

Zároveň toto pojetí komunitního kompostování vede k paradoxnímu důsledku. V obcích, kde je zavedeno komunitní kompostování, nejsou rostlinné zbytky odpadem, zatímco složením i původem totožné materiály v jiné obci jsou za odpad považovány (jsou sbírány jako směsný komunální odpad nebo jako využitelný bioodpad). Existence komunitní kompostárny rovněž nijak neomezuje skutečné množství vznikajícího odpadu (nabízí „pouze“ možnost jeho snadného využití), a o předcházení vzniku odpadu se jedná čistě formálně⁵. Zavedením komunitního kompostování se dokonce může zvýšit množství materiálů, se kterými obec musí nakládat, protože se obyvatelům obce nabízí další a jednodušší možnost, jak se jich zbavit.

Třebaže se jeví zařazení komunitního kompostování mezi způsoby prevence odpadu jako formalistické, právní důsledky jsou zřejmé. Komunitní kompostárna není zařízením pro nakládání s odpady a zákon o odpadech na tento způsob nakládání s rostlinnými zbytky v zásadě vůbec nedopadá. Zákon se v § 10a omezuje na konstatování, že komunitní kompostování lze provozovat pouze na základě obecně závazné vyhlášky obce. Úprava a kompostování zelených zbytků také nesmí narušit složky životního prostředí nad míru stanovenou zvláštními právními předpisy (vedle zákonem výslovně zmíněného zápachu a emisí metanu, mohou být kompostováním ohroženy zejména podzemní a povrchové vody).

Obecně závazná vyhláška zavádějící komunitní kompostování

Požadavky na obsah vyhlášky jsou minimální. Obec musí pouze „stanovit systém komunitního kompostování a způsob využití zeleného kompostu k údržbě a obnově veřejné zeleně na území obce (§10a odst. 2 zákona).“ Vydané vyhlášky jsou proto velmi stručné. Obce zpravidla využívají jednoduchý vzor zpracovaný Ministerstvem vnitra⁶, nanejvýš jej doplňují o definice základních pojmů (např. rostlinných zbytků, kompostování, veřejná zeleň), ačkoliv většina z nich je vymezena přímo zákonem. Domnívám se, že zákon nezakazuje upravit systém komunitního kompostování v rámci vyhlášky o stanovení sběru a odstraňování komunálního odpadu⁷. Ačkoliv vyhlášky sledují různý účel (prevenci vzniku odpadu oproti nakládání s komunálním odpadem), věcně se jedná o velmi úzce související otázky. Ústavní soud se dosud těmito vyhláškami nezabýval, z čehož lze mj. usuzovat, že ministerstvo vnitra v rámci dohledu zatím nezjistilo překročení zákonného zmocnění.

K nastavení systému postačí určení míst, kde je možné odkládat rostlinné zbytky z údržby zeleně a zahrad. Množství a charakter těchto míst se odvíjí od ekonomických a technických možností obce. Menší obce zpravidla umožňují odevzdání pouze v kompostárně nebo ve sběrných dvorech, které slouží jako dočasný „sklad“ před odvozem zbytků do vlastní kompostárny. Stále rozšířenější je však umístění zvláštních sběrných nádob (pro odlišení od ostatních je většinou zvolena hnědá barva) přímo v zástavbě, což je pohodlnější pro obyvatele obce. Jsou-li nádoby umístěny mimo veřejně přístupná místa (tj. každá domácnost má vlastní nádobu), je vhodné upravit také podmínky jejich přistavování na komunikaci ke svozu. Vlastní svoz může provádět kdokoliv, neboť se nejedná o nakládání s odpadem.

Na rozdíl od systému sběru a likvidace komunálního odpadu se komunitního kompostování mohou účastnit také právnické osoby a fyzické osoby podnikající. Jedinou podmínkou je skutečnost, že rostlinné zbytky vznikly na území obce. Provoz systému je pro jeho uživatele bezplatný – obec není oprávněna žádnou úhradu za odevzdání rostlinných zbytků požadovat. Ministerstvo vnitra zastává názor, že povinnost předcházet vzniku odpadem není zákonem vynutitelná a k ukládání povinností obecně závaznou vyhláškou není obec v tomto případě zmocněna. Dále dovozuje, že rostlinné zbytky nejsou odpadem, je-li zaveden systém komunitního kompostování, a proto se na osoby nevztahuje ani povinnost odkládat komunální odpad na určená místa uvedená v ustanovení § 17 odst. 4 zákona o odpadech⁸. Přijetí tohoto výkladu by znamenalo, že zapojení účastníků do systému komunitního kompostování by bylo čistě dobrovolné⁹. Obce by tak mohly stimulovat obyvatele k zapojení pouze prostřednictvím ekonomického zvýhodnění (např. slevou na poplatku za odpad či výhodným prodejem kompostéru) a vysvětlováním výhod kompostování. Je pravdou, že ve zmocnění k vydání vyhlášky upravující systém komunitního kompostování není výslovně uvedeno, že je povinností obyvatel obce předávat rostlinné zbytky ke kompostování. Zároveň však nelze přehlížet, že obec neukládá žádnou novou povinnost, nýbrž pouze konkretizuje (určuje podmínky) povinnost předcházet vzniku odpadu, kterou stanoví přímo zákon. Proto se domnívám, že pokud by byly rostlinné zbytky z údržby zeleně vhozeny do nádob na směsný komunální odpad, jednalo by se o protiprávní jednání. Tyto úvahy jsou však v zásadě pouze akademické, neboť stejného výsledku může obec docílit tím, že zakáže vhazování rostlinných zbytků do sběrných nádob na komunální odpad (regulovat může i spalování rostlinných materiálů v otevřených ohništích). Využít rostlinné zbytky k výrobě kompostu může i jednotlivec, protože tato činnost není nijak regulována (viz výše).

Zákon předpokládá, že zelený kompost bude použit k údržbě a obnově veřejné zeleně na území obce. Tuto formulaci proto obsahují také vyhlášky. Zákon nevyžaduje, aby vyhláška upřesňovala místa, kde bude kompost použit (např. identifikací konkrétních pozemků či ploch). Taková konkretizace by totiž příliš omezila nakládání s kompostem bez možnosti zohlednit aktuální situaci, resp. by vedla k obsáhlému výčtu míst ve vyhlášce. Ani jeden z důsledků přitom není žádoucí. Veřejnou zelení se pro účely komunitního kompostování rozumí „parky, lesoparky, sportoviště, dětská hřiště a veřejně přístupné travnaté plochy v intravilánu obce.“¹⁰ Přísně vzato se jedná o širší pojetí veřejné zeleně, než jak je interpretována Ústavním soudem pro účely zákona o obcích¹¹, protože se nemusí nacházet na veřejných prostranstvích (např. některá sportoviště jsou využívána pouze sportovními kluby a nikoliv širokou veřejností bez omezení). Trvání na veřejné přístupnosti pozemků s veřejnou zelení, by však zkomplikovalo využití kompostu, který by musel být pro tento účel zaregistrován jako hnojivo u Ústředního zkušebního a kontrolního ústavu zemědělského¹². Spíše menší část obcí připouští jiné využití kompostu. Musí při tom respektovat především pravidla obsažená v zákoně o hnojivech (tj. kompost musí být jako hnojivo zaregistrován). V Luhačovicích jsou přebytky kompostu využity při rekultivaci skládky. Lipník nad Bečvou přebývající kompost poskytuje zdarma občanům obce. Zejména využití kompostu obyvateli je vhodné. Umožňuje obyvatele obce více zainteresovat na výsledcích komunitního kompostování a napomoci jeho lepšímu fungování (např. odevzdávání neznečištěných rostlinných zbytků do nádob). Odpovídá také povaze obce jako územního samosprávného společenství občanů.

Kompostárna

Odborná veřejnost zdůrazňuje prakticky nulovou administrativní náročnost komunitního kompostování¹³. Není nutná evidence přijatých rostlinných zbytků (byť je vhodná), vlastní svoz zbytků nemusí provádět osoba oprávněná k nakládání s odpady a není stanovena ani maximální kapacita kompostárny. Vlastní zřízení kompostárny však není tak snadné. Snad s výjimkou zřízení kompostárny v rámci existujícího zařízení je totiž realizace nové kompostárny podrobena režimu stavebního zákona, protože se jedná o stavbu. Jelikož je potřeba respektovat zejména požadavky na ochranu vody a půdy a vlastníci sousedních nemovitostí namítají dotčení svých práv zápachem nebo hlukem (je-li použita mechanizace), není zpravidla možné využití zjednodušených povolovacích procesů v podobě územního souhlasu a ohlášení stavby. Skutečnost, že se nejedná o zařízení k nakládání s odpadem, proceduru téměř nezjednodušuje. Popis povolovacího procesu přesahuje zaměření tohoto textu. V podrobnostech lze odkázat např. na metodiku MŽP¹⁴, která se věnuje právě požadavkům právních předpisů na technické vybavení kompostárny a urbanistickým podmínkám. Z hlediska fungování komunitního kompostování je samozřejmě důležitější nenáročnost vlastního provozu.

Kompostárnu může provozovat obec ve vlastní režii nebo využít služeb jiného subjektu. Z mnoha důvodů je vhodná spolupráce obce (nejlevnější je zapojení více obcí) a zemědělce, čímž dojde k vytvoření sítě regionálních kompostáren, která umožní svoz rostlinných zbytků a dalších biologicky rozložitelných odpadů s co nejnižšími náklady¹⁵. Z hlediska zákona o odpadech však navrhovaná a popisovaná zařízení, ve kterých je vedle rostlinných zbytků zpracován i odpad z kuchyní, stravovacích provozů i vlastní činnosti zemědělce, již nelze označit za komunitní kompostárnu, ale jedná se o standardní zařízení k nakládání s odpady. Měla by tudíž být vedena i evidence vstupních odpadů (odděleně pak provozní evidence materiálů, které odpadem nejsou^)16. Využití kompostu je také následně podmíněno registrací hnojiva. Komunitní kompostování by mělo být pro obce ekonomicky výhodné nepřímo: nižšími náklady na likvidaci směsného komunálního odpadu nebo zisky z prodeje nebo využití kompostu.

Dílčí závěry

V rámci komunitního kompostování není možné nakládat se zbytky z restauračních zařízení či domácností. K tomu slouží obcím jiné nástroje. Běžné jsou také jiné způsoby kompostování nebo nakládání s bioodpadem. Podléhají však odlišné právní regulaci. Oddělený sběr kuchyňského odpadu je tak nakládáním s odpadem, zatímco zpracování rozložitelného odpadu přímo v domácnostech není nijak regulováno, probíhá zcela mimo systém nakládání s komunálním odpadem a z tohoto pohledu se skutečně jedná o předcházení vzniku odpadu. Tato pravidla musí obce respektovat. Řada obcí přitom úspěšně zavedla mnohem velkorysejší systémy sběru a využívání odpadu, kdy jsou sbírány také zbytky ovoce a jídla z domácností. V tomto případě se však již nejedná o komunitní kompostování a s obsahem nádob musí být nakládáno jako s odpadem. Z pohledu obyvatel tyto administrativní rozdíly nejsou postřehnutelné. Vznikají však složité interpretační problémy právního charakteru. Obcí zavedený systém komunitního kompostování svým charakterem totiž spíše odpovídá oddělenému sběru bioodpadu (byť pouze rostlinných zbytků ze zahrad) a dostává se do pomyslné šedé zóny, ve které není jednoznačné, zda se jedná o nakládání s odpady nebo o prevenci jejich vzniku. To vytváří nepřehledný stav a může vést až k nepřesnému vykazování množství odpadu. Tento stav není žádoucí. Na komunitním kompostování lze zároveň demonstrovat pozitivní účinky dobře nastavené právní regulace. Komunitní kompostování je v souladu s hierarchií nakládání s odpady a potencionální rizika pro životní prostředí jsou vzhledem k povaze rostlinných zbytků malá. Lze tedy stanovit pouze zcela nezbytná pravidla. Nízká administrativní náročnost spojená s ekonomickou dostupností poté umožňují široké rozšíření komunitního kompostování i v malých obcích. Je proto na místě položit si otázku, jaké dopady bude mít MŽP avizované vyjmutí komunitního kompostování z režimu předcházení vzniku odpadu v plánovaném zákoně o odpadech¹⁷. Pokud budou právní podmínky provozu komunitní kompostárny nadále minimální nebo alespoň mírnější než u jiných zařízení pro nakládání s odpady (např. při zachování obdobného režimu jako u tzv. malých zařízení¹⁸), bude tento způsob nakládání s rostlinnými zbytky pro obce stále atraktivní a přístupný. Toto zařazení je nutné podpořit. Vzhledem k výše popsaným způsobům nakládání s rostlinnými zbytky a dalšími bioodpady, které v sobě kombinují prvky komunitního kompostování a odděleného sběru bioodpadu, se jeví jako nejvhodnější komunitní kompostování prohlásit za způsob materiálového využití odpadu s tím, že budou nastavena mírnější pravidla pro nakládání s nimi.

Právní úprava zde sice nepředstavuje řešení vlastního nakládání s odpady, zároveň však není překážkou této činnosti, jak by zřejmě nastalo, pokud by na kompostárny byly kladeny stejné požadavky jako na jiná zařízení pro nakládání s odpady. Tato vlastnost práva je signifikantní pro celou rozebíranou oblast. Rozšíření komunitního kompostování v dalších obcích může napomoci také propagace a metodické vedení ze strany MŽP, které vedle metodického pokynu vydalo také odbornou publikaci zabývající se projektováním nakládání s bioodpady a podporuje komunitní kompostování prostředky z Operačního programu Životní prostředí.

Oddělený sběr bioodpadu

Postupně se ve stále více obcích zavádí oddělený sběr vybraných biologicky rozložitelných složek odpadu. Tento sběr zákon nijak neomezoval a neomezuje. Proto také slovní spojení „včetně biologicky rozložitelné složky komunálních odpadů“, kterým zákon č. 154/2010 Sb. doplnil zmocnění obce k vydání vyhlášky ke stanovení systému sběru komunálního odpadu, nemělo žádný význam, neboť jako součást komunálního odpadu mohly obce regulovat nakládání s ním i předtím. Obce mohou povinnost svým obyvatelům odděleně shromažďovat i tento druh odpadu uložit ve vyhlášce. Právní úprava na národní ani evropské úrovni nyní neukládá obcím povinnost zavést oddělený sběr bioodpadu (čl. 22 Směrnice EP a Rady 2008/98 o odpadech pouze předpokládá zavedení odděleného sběru biologického odpadu v případě potřeby členského státu).

Faktory, které ovlivňují úspěšnost odděleného sběru a skutečnost, zda bude pro obce přínosný či nikoliv, jsou neprávní povahy. Vedle charakteru zástavby (určuje podíl bioodpadu ze zahrad) a podmínek pro svoz jsou proto velmi významné ekonomické a osvětové nástroje. Právní úprava umožňuje obcím rozhodnout, zda oddělený sběr na svém území vůbec zavedou. Pokud ano, neobsahuje žádná omezení, která by bránila některým technickým či ekonomickým opatřením: počet a umístění sběrných nádob i způsob jejich svozu je zcela v dispozici obce, míra třídění tohoto druhu odpadu může být zohledněna jako sleva na poplatku za odpad. Poněvadž se stále jedná o relativně novou možnost, je většinou zavedení této povinnosti spojeno s informační kampaní nebo je nejprve ověřeno na pilotním projektu.

Právní úprava tedy rozhodně není důvodem, který by oddělenému sběru bioodpadu bránil. Třebaže není povinností obcí jej zavést, tak požadavek směrnice o skládkách postupně snižovat množství biologicky rozložitelného komunálního odpadu, má fakticky shodný efekt, protože mnoho jiných efektivních prostředků, jak této povinnosti dostát, v zásadě není. Řada evropských státu však v tomto ohledu zatím není příliš úspěšná. ČR je jednou z nich¹⁹. Proto získává na naléhavosti otázka, zda by zavedení povinnosti odděleného sběru vedlo ke změně. Zatímco Evropská Komise zastává názor, že nové předpisy nenahradí nedůsledné provádění stávajících²⁰, tak podle Evropského Parlamentu je pro dosažení stanovených cílů nutné další orientační vedení a proto požaduje přijetí směrnice, která by povinnost odděleného sběru zavedla²¹. MŽP avizovanou povinnost anticipuje a v novém zákoně o odpadech počítá s povinností obcí zavést na svém území oddělený sběr přinejmenším bioodpadů rostlinného původu a to s přihlédnutím k technologickým možnostem jako environmentálně vhodného a ekonomicky a sociálně únosného řešení²². Z uvedených informací nelze proto zcela přesně odhadnout, zda tato povinnost bude vztažena na všechny obce nebo pouze na obce s určitou velikostí, které mají větší rozpočet (např. Hnutí Duha prosazuje tuto povinnost pro obce s více než 2 000 obyvateli^)23. Ekonomická náročnost je zmiňována již dnes, kdy jsou tyto systémy zaváděny dobrovolně a tedy zpravidla pečlivěji a systematičtěji. Na Slovensku byla dokonce důvodem pro odložení této povinnosti o 3 roky²⁴. Lze se domnívat, že z hlediska efektivního fungování i výše provozních nákladů je rozhodující rozsah, v jakém by musel být tento systém zaveden. Pokud by byla stanovena nepřekročitelná maximální docházková vzdálenost sběrných nádob (např. Hnutí Duha navrhuje 200 metrů) byly by náklady jistě vyšší a to i v případě, že by tuto povinnost bylo možné splnit náhradním způsobem (např. darováním domácího kompostéru). Naopak ponechání této otázky plně v dispozici obcí by mohlo vést pouze k formálnímu splnění této povinnosti tím, že by tento sběr byl umožněn pouze v již existujících zařízeních (sběrných dvorech), jak je tomu dnes v některých obcích v případě komunitního kompostování. Z hlediska právní jistoty bych upřednostnil místo obecně (až vágně) formulované technické a ekonomické proveditelnosti konkrétně stanovenou dostupnost sběrných nádob pro obyvatele s možností výjimek v omezených případech (např. pro samoty^)25. Jelikož je však nakládání s komunálním odpadem věcí samosprávy jeví se jako vhodnější ponechat konkrétní podobu systému odděleného sběru všech druhů komunálního odpadu na samotné obci a stanovit místo toho požadavky na výsledky tohoto systému. Nejlépe na tržních principech: např. stanovením povolenek k uložení určitého množství komunálního odpadu, který může obec odstranit na skládce, přičemž v případě potřeby by obec zakoupila povolenky od jiných obcí (obdobný systém úspěšně fungoval např. v Anglii). Konkrétní řešení by v každém případě mělo vycházet z důkladné analýzy stavu (existence infrastruktury, hustota osídlení apod.). Výzkumy v této oblasti již probíhají.

Závěr

V současné době mohou obce nakládat s bioodpady v různém právním režimu. Komunitní kompostování je administrativně velmi snadné, protože není de iure nakládání s odpady a zákon o odpadech se omezuje na stanovení minimálních zcela nezbytných pravidel. Tato výhoda je relativizována tím, že tímto způsobem lze nakládat pouze s vybranými rostlinnými zbytky. S ostatními druhy bioodpadu je nutné nakládat ve standardních odpadových zařízeních, jejichž provoz podléhá z nutnosti chránit životní prostředí před nepříznivými vlivy mnohem podrobnější regulaci. Tato oblast se stává vzhledem k plánovanému uzavření skládek komunálního odpadu pro obce stále významnější. Za výhodu lze považovat fakt, že zákon ponechává obcím dostatek prostoru k provedení své představy o podobě sběru a nakládání s bioodpadem. Zároveň tím ovšem přenáší odpovědnost za adekvátní a účinnou úpravu pravidel na samotné obce.

Literatura

1. BARCHÁNEK, Michael. Kompostárna. Odpadové fórum. 2012, č. 6, s. 32-33. ISSN: 1212-7779.
2. BUBENÍKOVÁ, Zdenka. Domácí kompostování a předcházení vzniku odpadů. Odpadové fórum. 2011, č. 9, s. 20. ISSN: 1212-7779.
3. HEJÁTKOVÁ, Květuše et al. Decentralizované kompostování – spolupráce obcí a zemědělců. Odpady. 2012, č. 12, s. 23-24. ISSN: 1210-4922.
4. HEJÁTKOVÁ, Květuše – VALENTOVÁ, Lucie – KŘÍŽOVÁ, Olga. Bioodpad v obci a kompost v zemědělství – důvodů pro spolupráci je dost. Odpady. 2013, č. 2, s. 20-21. ISSN: 1210-4922.
5. KROPÁČEK, Ivo – NOHAVA, Petr. Program prevence komunálních odpadů pro ČR 2014-2024. První návrh. 2012. Hnutí Duha. [online] [cit. 20. 3. 2013] Dostupné z: http://hnutiduha.cz/publikace/program-prevence-komunalnich-odpadu-pro-cr-2014-2024. Opatření č. 6.
6. PROCHÁZKA, Ondřej. Co je a co není předcházení vzniku odpadů. Odpadové fórum. 2010, č. 9, s. 18-19. ISSN: 1212-7779.
7. SLEJŠKA, Antonín: Komunitní kompostování v obcích podle zákona o odpadech. [online] Biom.cz [cit. 20. 3. 2013]. ISSN: 1801-2655. Dostupné z: https://biom.cz/cz/odborne-clanky/komunitni-kompostovani-v-obcich-podle-zakona-o-odpadech.
8. SLEJŠKA, Antonín. Sběr a využívání odpadů ze zahrad. [online] Biom.cz [cit. 20. 3. 2013]. ISSN: 1801-2655. Dostupné z: https://biom.cz/cz/odborne-clanky/sber-a-vyuzivani-odpadu-ze-zahrad

Poznámky

1. SLEJŠKA, Antonín. Sběr a využívání odpadů ze zahrad. [online] Biom.cz [cit. 20. 3. 2013]. ISSN: 1801-2655. Dostupné z: https://biom.cz/cz/odborne-clanky/sber-a-vyuzivani-odpadu-ze-zahrad.
2. Výjimkou je např. zákaz spalovat v otevřeném ohništi jiné než suché rostlinné materiály neznečištěné chemickými látkami (§ 16 odst. 4 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší).
3. Lze označit za zákonné využití odpadu, ke kterému je fyzická osoba oprávněna na základě § 17 odst. 4 zákona o odpadech.
4. BUBENÍKOVÁ, Zdenka. Domácí kompostování a předcházení vzniku odpadů. Odpadové fórum. 2011, č. 9, s. 20. ISSN: 1212-7779.
5. Velmi trefné vysvětlení rozdílu mezi prevencí odpadů de iure a de facto na příkladu šlupek z brambor podává PROCHÁZKA, Ondřej. Co je a co není předcházení vzniku odpadů. Odpadové fórum. 2010, č. 9, s. 18-19. ISSN: 1212-7779. K tomu lze dodat pouze to, že šlupky z brambor nejsou zbytky ze zahrad a údržby zeleně (jsou biologicky rozložitelným odpadem rostlinného původu z domácnosti) a nejsou proto předmětem komunitního kompostování. Proto jsou de iure i de facto odpadem.
6. Metodický materiál č. 23 – vzor obecně závazné vyhlášky. [online] Ministerstvo vnitra, odbor dozoru a kontroly veřejné správy. [cit. 20. 3. 2013] Dostupný z: http://www.mvcr.cz/odk2/clanek/metodicky-material-c-23.aspx.
7. Příkladem je např. obecně závazná vyhláška města Hradec Králové č. 14/2006, o nakládání s komunálním a stavebním odpadem a o systému komunitního kompostování. [online] [cit. 20. 3. 2013] In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 5. 2013].
8. Metodický materiál č. 23 - právní výklad k zákonnému zmocnění k obecně závazné vyhlášce, kterou se stanoví systém komunitního kompostování a způsob využití zeleného kompostu k údržbě a obnově veřejné zeleně na území obce. [online] Ministerstvo vnitra, odbor dozoru a kontroly veřejné správy. [cit. 20. 3. 2013] Dostupný z: http://www.mvcr.cz/odk2/clanek/metodicky-material-c-23.aspx.
9. Povinnost kompostovat však ukládá např. § 8 obecně závazné vyhlášky města Hradec Králové č. 14/2006, podle které „jsou fyzické osoby povinny rostlinné zbytky přednostně kompostovat.“
10. §10a odst. 1 písm. c) zákona o odpadech. Před způsobem využití pozemku, který je uveden v katastru nemovitostí (kód 19 přílohy č. 2 vyhlášky č. 26/2007 Sb., katastrální vyhláška), je nutné upřednostnit skutečný stav.
11. Nález Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 45/06. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 20. 3. 2013]. „Ústavní soud vykládá pojem veřejná zeleň vzhledem k § 10 písm. c) a § 34 zákona o obcích jako zeleň nacházející se na veřejných prostranstvích.“
12. § 3 zákona č. 156/1998 Sb., o hnojivech, ve spojení s přílohou č. 3 vyhlášky č. 470/2000 Sb., o stanovení požadavků na hnojiva.
13. SLEJŠKA, Antonín: Komunitní kompostování v obcích podle zákona o odpadech. [online] Biom.cz [cit. 20. 3. 2013]. ISSN: 1801-2655. Dostupné z: https://biom.cz/cz/odborne-clanky/komunitni-kompostovani-v-obcich-podle-zakona-o-odpadech.
14. Metodický návod odboru odpadů MŽP č. ZP 25/2012 Komunitní/obecní kompostárna. In: ASPI [právní informační systém] Wolters Kluwer ČR [cit. 7. 5. 2013].
15. HEJÁTKOVÁ, Květuše et al. Decentralizované kompostování – spolupráce obcí a zemědělců. Odpady. 2012, č. 12, s. 23-24. ISSN: 1210-4922. HEJÁTKOVÁ, Květuše – VALENTOVÁ, Lucie – KŘÍŽOVÁ, Olga. Bioodpad v obci a kompost v zemědělství – důvodů pro spolupráci je dost. Odpady. 2013, č. 2, s. 20-21. ISSN: 1210-4922.
16. Taktéž BARCHÁNEK, Michael. Kompostárna. Odpadové fórum. 2012, č. 6, s. 32-33. ISSN: 1212-7779. S. 33.
17. „Obec nebude mít možnost zřizovat obecní kompostárnu v režimu předcházení vzniku odpadu. Rostlinné materiály z veřejné zeleně tak budou využívány v režimu odpadu v zařízeních k nakládání s odpadem.“ Prohlášení J. Manharta In: MANHART, Jaromír. Aktuální stav a dlouhodobá koncepce MŽP –nakládání s bioodpady v ČR. VIII. Mezinárodní konferenci – Biologicky rozložitelné odpady. [online] Zera [cit. 20. 3. 2013] Dostupné z: http://www.zeraagency.eu/dokumenty/008007/manhart_jaromir.pdf.
18. Zařízení, které zpracovává využitelné biologicky rozložitelné odpady pro jednu zakládku v množství nepřekračujícím 10 tun těchto odpadů za rok lze dle § 33b zákona provozovat pouze na základě vyjádření obecního úřadu obce s rozšířenou působností.
19. Podle údajů ze Statistické ročenky životního prostředí ČR 2011 bylo skládkováno 3 185 708 z celkem 5 223 789 tun komunálního odpadu v roce 2010, tj. téměř 61 %.
20. Sdělení Komise KOM (2010)577 ze dne 18. 5. 2010 Radě a Evropskému parlamentu o budoucím postupu při nakládání s biologickým odpadem v Evropské Unii. In: EUR-lex [právní informační systém] Úřad pro publikace Evropské unie. [cit. 20. 3. 2013] Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu.
21. Usnesení Evropského parlamentu 2011/C351E/07 ze dne 6. 7. 2010 o zelené knize Komise o nakládání s biologickým odpadem v Evropské unii. In: EUR-lex [právní informační systém] Úřad pro publikace Evropské unie. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu.
22. Rozšířené teze odpadového hospodářství ČR – srpen 2010. s. 16. [online] MŽP [cit. 7. 5. 2013] Dostupné z http://www.mzp.cz/C1257458002F0DC7/cz/rozvoj_odpadoveho_hospodarstvi/$FILE/MZP_OODP-Rozsirene_teze_FINAL-101026.pdf
23. KROPÁČEK, Ivo – NOHAVA, Petr. Program prevence komunálních odpadů pro ČR 2014-2024. První návrh. 2012. Hnutí Duha. [online] [cit. 20. 3. 2013] Dostupné z: http://hnutiduha.cz/publikace/program-prevence-komunalnich-odpadu-pro-cr-2014-2024. Opatření č. 6.
24. Z důvodu ekonomické neproveditelnosti byla v roce 2009 v době hospodářské krize odložena do roku 2013 povinnost separovat biologicky rozložitelný odpad (BRKO). Zákonem č. 386/2009 Z.z. bylo do zákona vloženo ustanovení § 39 odst. 15, které váže povinnost separovat BRKO podle strategie vydané vládou (Stratégia obmedzovania ukladnia biologicky rozložiteľných odpadov na skládky odpadov z prosince 2010). Jednalo se o splnění závazku vlády odsunout tuto povinnost na rok 2013 z důvodu eliminování dopadů finanční a hospodářské krize na rozvoj měst o obcí, ke kterému se zavázala v čl. II bodě 6 Memoranda o spolupráci při riešení dopadov finančnej a hospodárskej krizy na slovenskou spoločnosť uzavřeném se Sdružením měst a obcí SR.
25. Inspirativní může být také řešení obsažené v § 39 odst. 18 zákona č. 223/2001 Zb., o odpadoch, kde jsou dány tři konkrétní důvody pro zproštění se povinnosti zavést oddělený sběr biooodpadu.

Tweet

Novinky z Prodevalu: zkapalňování CO2, Valopur DFM a nová výrobní linka na jihu Francie

Regulace teploty plynových motorů

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?