Přehled událostí týkajících se právního rámce klimatických změn za rok 2005

Tento článek si klade za cíl shrnout nejdůležitější události za rok 2005, týkající se ochrany klimatického systému Země. Pozornost bude soustředěna zejména na tři oblasti: ratifikace Kjótského protokolu Ruskem, spuštění systému obchodování s emisemi v Evropské unii a zkušenosti s implementací směrnice o podpoře elektřiny z obnovitelných zdrojů.

Z hlediska mezinárodního práva je nejdůležitější událostí v roce 2005 bezesporu ratifikace Kjótského protokolu Ruskem v listopadu 2004. Tento krok Ruska je velmi důležitý, neboť poté co U.S.A. oznámily, že protokol neratifikují, bylo Rusko jedinou zemí, která mohla svou ratifikací přispět k závaznosti dokumentu. Protokol se stal závazným 16. února 2005.

Závazky, které pro smluvní strany ze závaznosti Protokolu vyplývají, zahrnují zejména povinnost podávat pravidelně zprávy o emisích daných plynů a kroky, které státy uskutečnily ke splnění svých povinností. Další národní zprávy mají být předány Sekretariátu Konference Smluvních stran do 1. ledna 2006. Mimoto státy vyjmenované v Dodatku I musí do poloviny roku 2006 podat zprávy, které umožní posoudit jejich industriální vývoj a přehodnotit jim povolené množství emisí. Jako pravidelná platforma smluvních stran pro revidování Protokolu, modifikace jeho aplikace, sjednání nových směrnic, hodnocení zpráv jak členských států tak revizních skupin expertů o situaci v jednotlivých státech, stejně jako hodnocení negativních sociálních a ekonomických dopadů snižování emisí, slouží Konference smluvních stran - první z nich je naplánována na 7. až 18. listopad 2005.

Mezi tři tržní mechanismy, které mohou státy využít při aplikaci Protokolu, patří mimo obchodování s emisemi (Emmission Trading), také společné akce (Joint Actions) a mechanismy čistého rozvoje (Clean Development Mechanisms). Společné akce představují situaci, kdy jeden stát může provádět aktivity vedoucí ke snižováni emisí na území jiného státu a započítat si tyto redukce do svého vlastního národního cíle - stejně jako mechanismus čistého rozvoje, který se navíc týká spolupráce zemí z Dodatku I s rozvojovými zeměmi při zajišťování jejich industriálního rozvoje v souladu s ochranou klimatického systému Země.

Mechanismy zajišťující dodržování povinností smluvními státy jsou výsledkem jednání sedmé Konference Smluvních stran Rámcové dohody OSN o změně klimatu a jsou obsaženy v Marakesské dohodě z roku 2001. Na dodržování povinností vyplývajících z Protokolu dohlíží dvě oddělení - Oddělení Spolupráce (Facilitative Branch), které napomáhá státům dosáhnout jejich závazku, a Oddělení Vynucení (Enforcement Branch), které má za úkol označit státy, které neplní povinnosti, přimět je k jejich plnění nebo také řešit připadné spory mezi státy a revizními skupinami expertů. Pokud se nepodaří najít řešení a daný stát stále neplní své povinnosti, může být vyloučen z okruhu smluvních stran.

Implementace Protokolu na úrovni Evropské unie zahrnuje zejména Evropský program klimatických změn (EECP), zahájený v březnu 2000, jehož cílem je vyhledávání a rozvíjení všech úsporných opatření, vedoucích ke splnění redukčních cílů. Každý stát EU má stanovený vlastní redukční cíl a to na základě rozhodnutí Rady 2002/358 EC z dubna 2002. Od 1. ledna 2005 je v rámci EU účinný jeden ze tří tržních mechanismů Kjótského protokolu, Systém obchodování s emisemi. Tento systém má právní základ ve Směrnici 2003/87/ES, která vstoupila v platnost v říjnu 2003. Obchodování s emisemi bude registrováno elektronicky národními registračními centry a bude na něj dohlíženo centrálním administrátorem na evropské úrovni. Tento systém je nicméně propojen (prostřednictvím Směrnice 2004/101/ES) s mechanismy společných akcí a čistého rozvoje, takže umožňuje státům naplňovat své emisní kvóty i prostřednictvím obchodu se zeměmi Dodatku I mimo EU a i se zeměmi rozvojovými. Podle údajů EU tento systém umožní Unii dostát jejím závazkům, vyplývajících z Protokolu a to za cenu kolem 3 miliard euro ročně.

Ve své první fázi (2005 až 2007) se systém bude vztahovat pouze na obchodování s emisemi CO₂ z velkých tepelných a energetických zařízení - i tak pokryje 30 % celkových emisí skleníkových plynů na území EU a bude se ho účastnit až 12 000 společností. Základní jednotkou systému je certifikát opravňující k emitování 1 tuny CO₂. Cena tohoto certifikátu je ponechána na tržních mechanismech a v případě narušení hospodářské soutěže bude nutno aplikovat obecná soutěžní pravidla EU. Ani množství certifikátů, které může členský stát vydat, není limitováno, nicméně při posuzování národních alokačních plánů se Evropská komise řídí 11 kritérii a mezi její hlavní priority při schvalování těchto plánů patří samozřejmě závazky vyplývající z Kjótského protokolu. Jak bude obchodování vypadat v praxi, záleží opět pouze na subjektech trhu - mohou je nakupovat přímo mezi sebou nebo prostřednictvím brokerů, nákup certifikátu může být součástí kupní smlouvy na odběr fosilních paliv atd.

Další aktivity Evropské unie potenciálně snižující emise skleníkových plynů zahrnují zejména implementaci a první zkušenosti se Směrnicí 2001/77/ES o podpoře elektrické energie z obnovitelných zdrojů na vnitřním trhu s elektrickou energií, která stanoví členským státům závazné cíle ve formě procentuálního podílu obnovitelných zdrojů na celkové hrubé spotřebě elektřiny. Důležitým krokem, který teď čeká na evropskou komisi, je rozhodnutí o tom, jestli se bude snažit harmonizovat způsob podpory producentům obnovitelných zdrojů na evropské úrovni a pokud ano, jaký systém zvolí - zda pevné výkupní ceny anebo systém zelených certifikátů. S volbou systému souvisí i právní otázky kolem státních podpor. Evropská komise dosud nepřijala rozhodnutí o udělení blokové výjimky pro podpory poskytované státy producentům zelené energie. Nicméně z legislativy Evropského soudního dvora vyplývá, že v případě systému pevných výkupních cen se o státní podporu nejedná - na rozdíl od certifikátního systému. Otázkou tedy zůstává zda v případě, že Evropská komise přikročí k harmonizaci podpůrných systémů a zvolí systém certifikátu, bude legální zavazovat státy, které dosud uplatňují systém pevných výkupních cen, aby systém změnily směrem k poskytování státní podpory.

Tento článek byl publikován v rámci spolupráce redakce časopisu Alternativní energie a CZ Biom.

Tweet

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu

Biometan se vyplatí a má budoucnost