Vermikompostování: šikovné žížaly

Proč zrovna žížaly? Tato úžasná malá stvořeni jsou za den schopná pozřít potravu o váze až poloviny vlastní hmotnosti a dokážou potravu přeměnit v úrodný humus. Používání žížal místo pouhého skladování organického odpadu na kompostové hromadě tak zaručuje rychlejší získání tmavého, na živiny bohatého hnojiva. V Čechách žije zhruba 50 druhů žížal, ale zdaleka ne všechny se k vermikompostování hodí. A co je vermikompost? Zjednodušeně řečeno: kompost přihnojený žížalím trusem. Ideální k použiti je žížala hnojní (Eisenia foetida), a na trhu lze také koupit takzvané kalifornské hybridy, které se rychle množí a dokážou intenzivně přeměňovat bioodpad na vermikompost. Žížaly vyžadují minimum péče, netrpí žádnými nemocemi. Používáni vermikompostu rostlinám prokazatelně prospívá. A pochlubit se, že o odpad se nám starají žížaly, je koneckonců celkem vtipné.

Jednoduchá cesta pro každého

K vermikompostování se výborně hodí jednoduchá nádoba, která udrží jak žížaly, tak kompostovaný materiál na jednom místě. Může být dřevěná (použijeme tvrdé dřevo, které nehnije, a nikdy ne dřevo, které bylo chemicky ošetřeno), ale i umělohmotná – v tom případě je však třeba do stěn i do dna vyvrtat otvory, abychom umožnili přirozeně unikání nadbytečné vlhkosti. Bez ohledu na materiál by pak nádoba neměla být příliš hluboká, přibližně 30-45 centimetrů. Kdyby vrstva kompostu v ní byla silnější, stal by se kompost příliš kompaktním a to by zpomalovalo či zabraňovalo přístupu vzduchu a v těch částech nádoby, které nemají dostatečný přísun kyslíku, by docházelo k anaerobnímu rozkládání a kompost by zapáchal. Důležité je zvážit také velikost nádoby. Při odpadu v množství kilogram týdně by plocha nádoby měla mít okolo 0,2 m². Od množství odpadu se odvíjí i potřebné množství žížal: 0,5 kg žížal spotřebuje denně zhruba 0,25 kg odpadu, což je objem, který průměrně vyprodukuje čtyřčlenna rodina.

Nejlepší vystýlkou nádoby jsou natrhané navlhčené noviny (na vlhčeni použijeme dešťovou nebo odstátou vodu). Mají vysoký obsah uhlíku, který dobře vyvažuje dusík vznikající v bioodpadu, udržuji v nádobě potřebnou vlhkost a když odjedete na dovolenou, poslouží žížalám i jako náhradní potrava.

Opatrnost je na místě

Nádobu můžeme umístit uvnitř v bytě, v domě či venku. Lidé ji mívají v garáži, ve sklepě, pod dřezem na nádobí, ale třeba i pod postelí – to když touží být svým žížalám opravdu nablízku. Místo si prostě každý zvolí podle svých potřeb a priorit. Než se však rozhodneme, kam žížalí pracoviště umístíme, musíme vzít v potaz dva faktory – teplotu a vlhkost. Žížaly jsou aktivní při teplotách nad 5 stupňů Celsia, ale největších výkonů dosahuji při teplotě mezi 15 a 26 stupni Celsia a toto rozmezí teplot je i nejvhodnější pro ideální fungování celého kompostovacího systému. Pokud je chladno a nádoba se žížalami stoji venku, je vhodné obalit ji senem nebo jinak zateplit.

Vlhkost potřebují žížaly k tomu, aby mohly dýchat. Kyslík vstřebávají do těla skrze sliz na povrchu těla. Když je prostředí, ve kterém žijí, příliš suché, stresuje je to a mohou i zemřít. Ideální je 75% vlhkost (to se zhruba rovná vyždímané houbě na nádobí), při vlhkosti vyšší by se do nádoby nedostával kyslík a její obsah by začal zapáchat, protože kompostovací proces by v něm řádně neprobíhal. Když máme nádobu i s vystýlkou připravenou, položíme do ní žížaly a pozorujme, jak se zavrtávají dovnitř. Během deseti minut nezbude na povrchu ani jedna jediná. Tím okamžikem se stáváme vermikompostníky.

Dobří jedlíci

Žížaly mají obrovskou chuť k jídlu a jsou nejspokojenější, když mohou strávit celý den konzumováním našich kuchyňských zbytků. Navíc se rychle rozmnožují, a proto nám zaručují stálý přísun vysoce kvalitního hnojiva.

Krmíme je slupkami ovoce i zeleniny, zplesnivělým chlebem, ztvrdlými koláči i zmrzlinou, zbytky z talíře i tím, co se zkazilo v lednici, jednoduše téměř vším, co sami nechceme nebo jsme nestihli zkonzumovat. Jediné, čeho bychom se měli vyvarovat, je krmit žížaly masem, mléčnými výrobky a příliš mastnými potravinami – ne ani tak proto, že by žížaly byly tak vybíravé a nechutnaly jim, ale proto, že tyto produkty při rozkládání velmi nepříjemně páchnou.

Pár dobrých rad

Není dobré vystavovat nádoby světlu. Žížaly jsou na světlo citlivé a než by se mu vystavily, raději zůstanou hluboko zahrabané. Protože chceme, aby se v nádobě cítily dobře, přikryjeme ji víkem, které nepropouští světlo. Do nádoby nepřidáváme vodu, jedině že by velká část jejího obsahu byla vysušena. Jednou za pár týdnů zkontrolujeme podestýlku, pokud je promáčena, znamená to, že musíme zabezpečit lepši odvětráváni nebo drenáž nádoby. Občas k nádobě přičichneme: když páchne nepříjemně a jinak než běžně, pokusíme se rozpomenout, co neobvyklého jsme žížalám naservírovali. Při změnách počasí nádobu kontrolujeme, abychom žížaly nezmrazili, nebo naopak neuvařili. Máme-li nádobu umístěnou venku, dáváme pozor na predátory, kteří by mohli žížaly ohrožovat. Nepohrdli by jimi krtci, ptáci, ale ani někteří psi.

Když přijde čas sklizně

Zhruba za dva až tři měsíce vytvoří žížaly nezanedbatelné množství vermikompostu. Když počkáme čtyři až pět měsíců, bude nám odměnou vermikompost, který vypadá ještě vice jako zdrava, úrodná půda a obsahuje ještě vice živin potřebných pro pěstování plodin.

A jak poté naložit s vermikompostem? Obsah nádoby vysypeme na podložku, nad níž zavěsíme rozsvícenou žárovku. Z kompostu vytvoříme několik vyšších hromádek a počkáme, až se žížaly před světlem zavrtají dovnitř. Horní vrstvu pak sebereme a vložíme do kbelíku. Takto postupujeme, až nám na podložce zbudou jen hromádky svíjejících se žížal. Anebo ještě jednodušeji: odebereme dvě třetiny vermikompostu i se žížalami a použijeme ho. Žížaly se samy zanedlouho stanou vermikompostem. Zbylá třetina poslouží jako základ pro další vermikompost.

Zázračné hnojivo

Nakonec už zbývá jen vermikompost použit. Je vhodný pokaždé, když zaséváme semena nebo přesazujeme sazenice z vnitřku ven. Prostě jenom zamícháme trochu vermikompostu do jamky, kam se chystáme sít nebo vysazovat. Pouhá čtvrtina kelímku udělá s budoucí rostlinkou učiněné divy. Stejně lze vermikompost použít u starších rostlin včetně pokojových. Trochu kompostu promícháme s horní vrstvou půdy v květináči, a pak už jen čekáme na zázračné úspěchy.

Článek vyšel v časopise Priorita 3/2011, Informační zpravodaj Operačního programu Životní prostředí

Tweet

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu

Biometan se vyplatí a má budoucnost