Rozhovor: Má i po roce 2020 smysl podporovat bioplyn?

Spousta odpadu, který zbytečně končí na skládkách, se dá společně s pěstovanou biomasou skvěle energeticky využít. O současných možnostech bioplynu a inspiraci, kterou bychom měli čerpat ze Švédska, jsme se bavili s Adamem Moravcem z CZ Biom – Českého sdružení pro biomasu.

Jak vidíte budoucnost bioplynek v Česku?

Pozitivně. Předně je třeba říci, že bioplyn nemá ambici být masivní energetickou základnou, má jiné výhody, pro které bude v energetice a dopravě velmi důležitý. Může poskytovat takzvané podpůrné služby, protože jej umíme skladovat a jako zdroj skvěle regulovat. Díky tomu můžeme snadno upravovat výkon bioplynek i v řádu minut podle aktuální potřeby v celé síti, a to i do záporu díky systémům Power to Gas. Bioplyn je možné vyrábět z velkého spektra biomasy a kromě energie můžeme vyrábět pohonné hmoty s masivní úsporou emisí. Je to opravdu pestrý obor. Podle vývoje cen solární a větrné energie se ale bioplyn stane jedním z nejdražších obnovitelných zdrojů. Bioplynka oproti nim vždy bude potřebovat fixní vstupy, investice a spoustu lidí, kteří se o její chod starají. Současně to je její výhoda, protože dává lidem práci, a má tak nejsilnější pozitivní ekonomicko-sociální přínos pro regiony.

Bioplyn se v tuzemsku začíná využívat čím dál víc i ve městské dopravě. Zachytili jsme, že například Brněnští se mohou svézt v autobusech poháněných bioplynem z vyčištěných odpadních vod, víte o tom víc?  

Idea toho, že celé město jezdí na své vlastní splašky, je hezká a funkční. V Brně zkušebně jezdil jeden autobus na BioCNG a dopravní podnik se rozhodl rozšířit flotilu na 50 vozů, které bude místo zemního plynu pohánět bioplyn z městské čistírny odpadních vod.

Tento model funguje ve spoustě příkladů všude ve světě. Velké aglomerace, které se zavázaly nakládat šetrně se zdroji a odpady, nebo jsou dokonce zařazené do zero waste projektů, využívají organické materiály k produkci bioplynu a následně k dopravě. A když tím nepokryjí MHD, alespoň bioplynem pohání svozovou komunální techniku. Což je skvělý příklad, když ta auta jezdí na produkt z odpadu, který svážejí od občanů. 

Funguje to podobně i jinde v Česku?

V podstatě všechna krajská města se poohlíží a zvažují využití bioplynu. Některá plánují výstavbu vlastních bioplynek a jinde zase chtějí bioodpad zpracovávat na území města, hygienizovat, dotřídit a upravený materiál distribuovat do stávajících bioplynek. V každém případě je to lepší, než vozit biologicky rozložitelný odpad na skládku. 

Polovina odpadu v Česku stále končí na skládkách, nahrnutá na kopcích. To nás stojí peníze, ale zároveň to má výrazné negativní dopady, protože ztrácíme velké množství materiálu a vznikají doprovodné emise. Vlastně si platíme za hyzdění krajiny navíc dost vzácným materiálem. Na těch největších hromadách aspoň povinně jímají skládkový plyn, což byla věc, kterou po nás EU požadovala při vstupu. 

Odpadové hospodářství: 5,56 mil. tun CO_2eq ročně (4,2 % celkových emisí, 530 kg CO_2eq na obyvatele ročně). Emise z odpadového hospodářství produkují především skládky odpadu, ze kterých do atmosféry uniká metan, který vzniká rozkladem biologicky rozložitelného materiálu v tělese skládky.

Samozřejmě se ty firmy snaží co nejvíc skládkového plynu využít k výrobě elektřiny, což dává ekonomický smysl. Přesto se ho spousta nevyužije a uniká do ovzduší. Navíc skládky občas zahoří, to pak stojí ještě veřejné prostředky na likvidaci požáru a ohrožuje zdraví záchranářů, nemluvě o nebezpečných emisích. Evropa si to vše dobře uvědomuje, a proto nám dává ultimátum na ukončení skládkování směsných odpadů a navíc poskytuje různá zvýhodnění pro lepší způsoby nakládání s bioodpady. 

Co u nás brání většímu rozvoji obnovitelných zdrojů?

Myslím, že nejvíce nám brání absence politické podpory, skepse a historie, kterou si táhneme jako kouli u nohy, konkrétně neustálé předhazování solárního boomu před desíti lety. To se opravdu nepodařilo. Ale to je věc, která je již historií, neměli bychom se k tomu vracet, ale chce to se dívat se dopředu. 

Na druhou stranu mě těší, že i navzdory tomu, že vláda a prezident podkopávají podporu obnovitelných zdrojů a namísto toho pod rouškou koronaviru domlouvají předražený jaderný blok, tak lidé, kteří dnes staví barák, automaticky zvažují třeba pořízení střešní fotovoltaiky nebo hledají energetické úspory či ekologické vytápění. 

Zdroj: KRAJHANZL, Jan, Tomáš CHABADA a Renata SVOBODOVÁ. Vztah české veřejnosti k přírodě a životnímu prostředí: reprezentativní studie veřejného mínění. Brno: Masarykova univerzita, 2018. ISBN 978-80-210-8966-2.

Mohli jsme solárnímu tunelu předejít?

Takto zpětně je jednoduché říct, že ano, ale bohužel to bylo tenkrát možná i záměrně složitější. Vše je to však o důvěře vůči politikům. Rád uvádím příměr ke Švédsku. Tam politici přepískli podporu větrné energetiky a náhle zjistili, že příliš velkorysá podpora vede celý obor do záhuby. Okamžitě sedli a napsali dopis všem provozovatelům, že se omlouvají a předložili důvody, proč jsou nuceni změnit pravidla během hry. Tento krok měl na naše poměry nebývalou odezvu, odvolal se jeden jediný provozovatel, a to zahraniční investor. Ostatní to přijali, odpověděli, že zdůvodnění je v pořádku a jelo se dál. V Česku politici, ať již z jakéhokoli důvodu, nereagovali na náhlé snížení nákladů na pořízení fotovoltaických panelů a od té doby si to s sebou táhneme. Mediálně se to dá vždy jednoduše zneužít k rozdmýchání nenávisti.

Přese všechny rozdíly je pro nás Švédsko zajímavým příkladem. Před ropnou krizí v 70. letech nám byli hodně podobní. Většina průmyslu a domácností využívalo ropné produkty k zásobování energií, měli často smogové situace a další problémy s ovzduším. Náhle přišla krize a oni si jednoznačně řekli, že to nechtějí opakovat a udělají všechno pro to, aby se stali nezávislí na ropě. 

Vypracovali energetický plán, který měl přesah do celého hospodářství, stanovující, že se do roku 2050 stanou nezávislí na ropě a už do roku 2030 přejdou na bezuhlíkové zdroje energie. Zemní plyn nahrazují biometanem a zavedli systém uhlíkové daně. Co je ale nejdůležitější je, že plán, který schválili v 70. letech, je stále platný. Kromě krále mají i volený parlament a nikdo za tu dobu nepřišel, nezmačkal ho a nevyhodil do koše. A když tam vstoupí politik do funkce, tak první den dostane brožuru, ve které je napsané, kam Švédsko dlouhodobě směřuje, a vymezení jeho pravomocí, co pro to může udělat. Jeho úkolem je trefit se svou prací do křivky podle plánu. Nejen v tomto případě je pro nás Švédsko velkou inspirací. 

Co byste na základě tohoto příkladu navrhoval u nás?

Toho je spousta. Třeba zlepšit účast ve volbách, nerozhodovat populisticky, každý by měl přispívat vlastní měrou a příkladem, vážit si zemědělství a pozitivně ho ovlivňovat vlastní poptávkou, atd. Je toho opravdu hodně, ale co bych skutečně doporučil jako základ je zavést uhlíkovou daň. Je to jednoduchý finanční nástroj, který používají v různých formách ve všech zemích, kde obnovitelné zdroje rapidně rostou. Čím je produkt špinavější, tím je dražší, a lidé tak přirozeně vybírají to šetrné a správné. Tento systém je přínosný mnohem více, než se na první pohled zdá, protože současně omezuje transport, zvýhodňuje domácí produkt a vytváří přirozeně správný pohled společnosti na všechny lidské činnosti a produkty. Přínos tohoto systému jde napříč celým hospodářstvím a velmi jednoduše se reguluje. Toto bych naší vlasti skutečně přál.

Rozhovor byl publikován na webu Nano Green Elektrinanazeleno.cz.

Tweet

Odpadové hospodářství: Pozitivní trendy a výzvy do budoucna

Novinky z Prodevalu: zkapalňování CO2, Valopur DFM a nová výrobní linka na jihu Francie

Regulace teploty plynových motorů

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky