Odborné články

Humus - půda - rostlina (4) Humus a rostlina: Humusové preparáty

4.1. Humusové preparáty v historickém přehledu

Průkopníkem používání humusových preparátů byl A. D. KISSEL. Tento ukrajinský vědec působil jako asistent akademika PRJANIŠKOVA, z jehož prací o dominující úloze humusu v půdě vycházel ve svých praktických aplikacích. Ve dvacátých letech minulého století emigroval do tehdejšího Československa, kde od roku 1924 vyráběl na dole Patria ve Světci u Bíliny zřejmě první humusový koncentrát pro zemědělské účely na světě. Byl to práškovitý přípravek dobře rozpustný ve vodě, uváděný na trh pod názvem Karbohumát. Jako surovinu pro jeho výrobu používal KISSEL severočeské oxihumolity, v Čechách běžně označované jako kapucíny. Jde o mladé zemité a měkké hnědé uhlí , vyznačující se vysokým obsahem huminových kyselin. Nejlepší severočeské suroviny obsahují huminových kyselin až přes 60%. Technologie výroby Karbohumátu byla poměrně složitá. Surový kapucín se nejprve vařil ve vodním prostředí s alkalicky reagujícími látkami, pak následovalo několikanásobné přečišťování a konečně energeticky náročné vysoušení kapalného preparátu na prášek. Základní informace o výsledcích své práce uveřejnil KISSEL v roce 1931.(6)

O způsobu použití Karbohumátu a zejména o jeho agronomické účinnosti dnes již nemáme spolehlivé informace. Víme pouze, že výroba Karbohumátu zanikla počátkem 40- tých let. V té době také KISSEL zemřel.
Výzkum humusových látek a humusových preparátů však nejen neskončil, ale naopak se v poválečných letech široce rozvinul. Na myšlenky a práci KISSELA navazovala především univerzitní pracoviště v Praze a v Brně. Pražskou humusovou školu vedl akademik S. PRÁT, který rovněž pracoval se severočeskými kapucíny. V roce 1964 uveřejnil PRÁT o této problematice přehlednou práci, v níž mimo jiné popisuje možnost používání kapalných preparátů a přináší řadu dokladů o příznivém vlivu vodorozpustných humusových látek na růstové parametry rostlin. Pozitivní efekty humusových látek na metabolismus rostlin dával PRÁT do souvislosti s obsahem volných radikálů, čímž fakticky soustředil pozornost na paramagnetismus humusových molekul.(18) Koncem padesátých a počátkem šedesátých let uveřejnil PRÁT se spolupracovníky několik dalších prací, které se týkaly biologického působení humusových látek a popisovaly jejich efekty na některé fyziologické procesy, zejména na dýchání rostlin. (2, 19, 22)

Představitelé brněnské školy SLADKÝ a TICHÝ vyslovili již v roce 1959 myšlenku praktického využití humusových postřiků v rostlinné výrobě.(21) V dalších desetiletích to byl zejména TICHÝ, kdo přinesl řadu cenných teoretických poznatků, kterých je možno využít k vysvětlení efektů alkalických humátů na růst rostlin. Byl to také on, kdo vyslovil tezi, že humusové látky představují fenomén obecného biologického významu (23).

V padesátých letech začala s aplikovaným výzkumem humusových látek také profesorka CHRISTĚVA na Ukrajině. Také ona a její spolupracovníci používali kapalné přípravky, získávané alkalickou extrakcí rašeliny za varu. CHRISTĚVA mimo jiné prokázala, že z hlediska účinnosti jsou humáty draselné, sodné i amonné zcela rovnocenné, a že se fyziologické efekty na rostlinách projevují v relativně širokém rozmezí nízkých koncentrací humusových látek ve vodním prostředí, řádově v množství setin až desetitisícin procenta (5). Na základě teoretických prací CHRISTĚVY řešili někteří výzkumníci otázku aplikace humusových preparátů v polních podmínkách. Například KUCHAREVSKIJ et al. (9) testovali preparáty na bramborách a zelenině v podmínkách jižní Ukrajiny. KOVAL et al. (7) zkoušeli preparáty u kukuřice a LARINA (10) získala aplikací humátu amonného pozoruhodné zvýšení výnosu ozimé pšenice. Z praktického hlediska byl problémem ukrajinské školy především ekonomicky málo efektivní způsob výroby preparátů i jejich obtížná aplikovatelnost pro vysoký podíl nerozpustných příměsí.

Nepřehlédnutelnou historickou souvislostí je skutečnost, že první humusový preparát vyrobil a použil v Čechách ukrajinský badatel, a že Čechy a Ukrajina jsou také prvními zeměmi, kde byl na počátku druhé poloviny dvacátého století zahájen výzkum humusových látek, zaměřený na praktickou aplikaci v zemědělství. V šedesátých letech se problematika praktické aplikace humusových preparátů intenzivně řešila také v Polsku. Průkopníkem aplikovaného výzkumu zde byl zejména profesor NIKLEWSKI (13). Jako surovinu pro výrobu preparátů používali polští výzkumníci převážně hnědé uhlí. Poměrně složitou technologií získávali práškové preparáty s omezenou rozpustností. Doporučovali dávkování cca 50 kg práškového preparátu na hektar, protože vyšší dávky byl zřejmě ekonomicky neefektivní. Fyziologická účinnost na rostliny byla dobrá, avšak vzhledem k technologickým obtížím při výrobě i aplikaci preparátů se jejich používání v Polsku v praxi příliš nerozšířilo. Přesto je třeba vyzdvihnout, že výzkum humusu byl a zůstává i nadále v Polsku na vysoké úrovni. V USA propagoval v polovině šedesátých let používání humusových látek v zemědělství BURDICK (1).

Vycházel přitom převážně z evropských zkušeností a zaměřil se na vytipování vhodných druhů přírodních surovin pro výrobu humusových preparátů. Diskutované suroviny, jako například rašelina, hnědé uhlí či lignity, však neobsahovaly humusové látky v dostatečné koncentraci a v lehce extrahovatelné formě, takže výroba humátů byla hodnocena jako ekonomicky málo efektní. V sedmdesátých letech navrhovali různí autoři v evropských zemích, například v Jugoslávii a ve Španělsku metodu umělé oxidace hnědého uhlí, případně lignitu, za použití kyseliny dusičné jako oxidačního činidla. Tímto postupem sledovali získání umělých oxihumolitů se zvýšeným obsahem humusových látek (12,15).

Jak vidíme, po jistou dobu byla praktická aplikace humusových preparátů podmíněna především nalezením vhodné suroviny či vypracováním technologií, které by zajišťovaly ekonomicky přijatelné podmínky pro uvedení humusových látek do zemědělské praxe.

V roce 1982 informuje WELBORN (27), že v USA byla vhodná surovina nalezena v pobřežních mořských sedimentech, které obsahují humusové látky v množství a kvalitě humusu orných půd. Zpracováním této suroviny bylo získáno komerční humusové hnojivo, které kromě humátů obsahovalo také fulvokyseliny, huminy a stopové prvky. Podle autora napomáhá nový typ hnojiva k lepšímu využití půdních živin rostlinami, stimuluje klíčení a růst kořenového systému a vykazuje i pozitivní efekty na fyzikální a fyzikálně chemické vlastnosti půdy, především zvyšuje vododržnost půdy a také kationtovou výměnnou kapacitu. O rok později referovali v Jugoslávii PAJENK a JELENIĆ o ukončení výzkumu organominerálního hnojiva, připraveného na bázi uměle okysličeného lignitu (14). SEMJONOV referuje v roce 1984 o rozsáhlém programu výroby humusových preparátů pro zemědělské využití v bývalém SSSR (20). KRYLOV et al. (8) v následujících letech prcují na problematice modifikace průmyslových hnojiv humusovými látkami. Na trh uvedli modifikovanou močovinu, o níž uvádějí, že zvyšuje výnosy obilovin o 0,4 t /ha.

Rovněž v Bělorusku se akademické pracoviště v Minsku zabývalo problematikou humusových stimulátorů růstu rostlin. LISTHUAN et al. (11) se zaměřili na využití preparátů k zúrodnění a rekultivaci zemědělských půd. K tomu účelu používali tzv. koloidní preparáty, pravděpodobně se jednalo o Ca – humáty, které odlišovali od vodorozpustných humusových preparátů, určených k ovlivnění rostlinného metabolismu.

V roce 1986 byl na trh uveden italský preparát, vyvinutý v podnikovém výzkumu, avšak s přispěním italských akademických pracovišť. Jeho výroba je značně složitá. Vyrábí se z norské rašeliny, která se zpracovává na práškový preparát. Ten se na trh dodává buď samotný jako tzv. biokatalyzátor, anebo se přidává do různých druhů průmyslových hnojiv. Na trhu se objevily například fosforečné suspenze s obsahem humusových látek, speciální mikrohnojiva, kombinovaná NPK – hnojiva či listová hnojiva, obsahující rozpustné humusové látky (3).

Koncem osmdesátých let testovali POMARES a TARAZONA (17) americký humusový preparát ve Španělsku na bramborách. V tomto případě se jednalo o komerční výrobek, který pod názvem Energizer vyráběla texaská firma Organic Laboratories. Preparát je kapalina s obsahem 18% huminových kyselin, v polních podmínkách se doporučuje aplikovat 12 t /ha. Surovinou pro výrobu preparátu je zemina leonardit, v podstatě se jedná o obdobný materiál jako je náš kapucín. Již o deset let dříve jsme publikovali výsledky pokusů s vlastním humusovým preparátem (24) a následně i výsledky poloprovozního a provozního ověřování tohoto přípravku (25). Pokud je nám známo, jedná se nejrozsáhlejší sérii pokusů na téma výnosotvorného působení humusových preparátů, jaká byla dosud v literatuře publikována. Podrobnější hodnocení těchto pokusů uvádíme v kapitole 3. 3. O možnostech obohacování minerálních hnojiv jsme referovali v roce 1976 (26).

Od osmdesátých let dvacátého století se výzkum humusových látek zintenzivnil a stále častěji se objevují i snahy o komerční využití humusových preparátů a to nejen v rostlinné výrobě, ale i v dalších biologických a biochemických oborech, zejména v zootechnice a medicíně veterinární a humánní. Podle PIVOVAROVA (16) jsou humusové látky polyfunkční a působí na všechny živé biosystémy, tedy nejen na rostliny. Jako příklad výzkumu humusových látek v oblasti mimo rostlinnou výrobu uvádíme práci, kterou v roce 1983 publikovala SOLOVJEVA et al. (28), která se zabývá uplatněním těchto látek ve veterinární praxi.

4. 2. Suroviny pro získávání humusových preparátů

Z hlediska technologií získávání humusových preparátů jsou nejkvalitnější surovinou oxihumolity. Tyto přírodní materiály se vyskytují jako doprovodné zeminy při těžbě hnědého uhlí, ne vždy však mají potřebnou kvalitu. Nejdelší tradici má využívání těchto hmot v severozápadních Čechách, kde se vyskytují oxihumolity vysoké kvality. Této surovině věnujeme celou další kapitolu. Poměrně často se jako surovina k výrobě preparátů používá přímo hnědé uhlí, případně lignity, uhelné prachy a další uhelné hmoty. Nevýhodou těchto materiálů je jak poměrně nízký obsah humusových látek, tak i jejich obtížné získávání alkalickou extrakcí a vysoký podíl nerozpustných substancí v získávaném produktu. Tyto skutečnosti snižují ekonomickou efektivnost výroby. Proto se někde přistupuje k umělé oxidaci uhelné hmoty, obvykle kyseliny dusičné. Tím se docílí jak zvýšení obsahu humusových látek, tak i zlepšení extrakčního procesu. Rašelina je další surovinou , která se využívá k výrobě preparátů. Zdroje rašeliny jsou však omezené vzhledem k významu těchto přírodních hmot pro zadržování vody v krajině a navíc se rašelina těží také pro účely lázeňství, případně i pro zahradnické využití. Rašelinové extrakty pravidelně obsahují humusové látky v poměrně nízké koncentraci a navíc ještě určité množství doprovodných jednodušších organických látek. Tyto organické příměsi jsou příčinou častého rozvoje plísní na rašelinových extraktech. Nutnost zabránit těmto negativním jevům a potřeba zvýšit koncentraci humusových látek v konečném produktu komplikuje výrobní technologii a snižuje její ekonomickou efektivitu.

Za výhodnou přírodní surovinu pro získávání humusových preparátů jsou naproti tomu považovány pobřežní mořské sedimenty, které začaly být pro tyto účely využívány v Texasu. Je zřejmé, že tyto suroviny mají význam především pro přímořské země. Pokud by se do budoucna používání humusových preparátů v zemědělství rozšířilo, bude nutné vyhledávat další suroviny a zpracovávat technologie pro jejich ekonomické využití. V úvahu by mohly přicházet zejména některé průmyslové a komunální odpady. Jejich výhodou je například i to, že se jedná o obnovitelné surovinové zdroje. Jednou y možností je využití ligninu. Podle starší teorie profesora WAKSMANA je lignin prekursorem humusu a humus se z něj tvoří kondenzací s proteiny. Někteří badatelé v Turecku pracují na technologii získání humusových látek cestou přídavku dusíku k ligninu v kyselém prostředí. Lignin je součástí například sulfitových výluhů, které vznikají jako využitelný odpad papírenského průmyslu. Při okyselení sulfitového výluhu lze skutečně přídavkem minerálního dusíku získat tmavohnědý roztok, připomínající roztok humusových látek. Získaný roztok však nebyl testován na biologickou účinnost.

Přídavkem močoviny k sulfitovému výluhu bez úpravy pH prostředí bylo získáno kapalné hnojivo s obsahem 20% N. V polních pokusech vykázalo toto hnojivo v porovnání s kontrolou hnojenou pouze minerálně pozitivní vliv na výnosy a na příjem dusíku rostlinami. V porostu kukuřice hnojené tímto hnojivem, pracovně označovaném jako N- lignin, byly získány nejen vyšší výnosy biomasy, ale porost tímto způsobem hnojený nahromadil dusíku o více 6 – 29% než kontrola. Dalším perspektivním materiálem pro získávaní humusových látek mohou být kaly z čistíren odpadních vod. V úvahu může přicházet i alkalická extrakce průmyslových kompostů. Technologickým problémem je vysoušení extrahovaných hmot na přijatelnou vlhkost. Na druhé straně se hnojivá hodnota těchto materiálů nejen nesníží, ale naopak se může zvýšit vzhledem k obsahu zbytku rozpustných humusových látek. Při výběru vhodných surovin si zaslouží více pozornosti také humus získaný životní činností tzv. „kalifornských“ žížal (Eusenia foetida) v jejich umělém chovu. Jedná se o velmi kvalitní humusovou surovinu, i když asi nebude k dispozici ve větších kvantech.

4.3. Alkalické extrakty oxihumolitu

Jako oxihumolit je označováno mladé, zemité a měkké uhlí, nesnadno skropné, barvy od světlehnědé do tmavohnědé, které se vyskytuje ve výchozech hnědouhelných slojí. Pro energetické využití není vhodné, vyniká však relativně vysokým obsahem snadno extrahovatelných huminových kyselin. Světlejší typy oxihumolitu obsahují kolem 20%, vysoce kvalitní oxihumolity kolem 70% huminových kyselin. Za kvalitní přírodní humusovou surovinu se považují materiály s obsahem 40 – 50% huminových kyselin. Nejaktivnější oxihumolity se vyskytují v severozápadních Čechách, zejména na Teplicku a Mostecku. Vyhovující kvality jsou i některá ložiska oxihumolitů kolem Ústí n/L, Chomutova a na Sokolovsku. Oxihumolity se vyskytují ve dvou typech jako primární a sekundární materiály. Primární bychom mohli považovat za předstupeň hnědého uhlí, kdežto sekundární oxihumolity se vytvořily druhotným zvětráváním hnědého uhlí. Proti primárním obahují sekundární oxihumolity dosud nezvětralé uhelné zbytky, tzv. uhelné jádro. Z hlediska obsahu humusových látek mohou být oba typy oxihumolitů stejně kvalitní.

V severozápadních Čechách se pro tyto hmoty vžil tradiční lidový název „kapucín“. Tyto kapucíny – oxihumolity představují nejkvalitnější a tedy i nejcennější přírodní humusovou surovinu, a to z celosvětového hlediska oxihumolity obdobné kvality se nacházejí v některých oblastech severní Ameriky a v Austrálii. V těchto regionech se pro ně často používá označení leonardit. Oxihumolity v původním stavu však přes vysoký obsah huminových kyselin nejsou vhodné pro přímou aplikaci do půdy nebo do kompostů. Huminové kyseliny jsou nerozpustné a proto i nepohyblivé, navíc oxihumolity na sebe neváží vodu. Jejich nepříznivý vliv na vegetaci však snadno překonáme tím, když na kapucín působíme zásaditě reagujícími látkami. V minulosti se v praxi osvědčilo čpavkování těchto surovin, například proléváním čpavkovou vodou. Část humusových látek se vyextrahováním převede do aktivního stavu a získáme kvalitní materiál, který může zčásti nahradit komposty, zejména vlivem na zlepšení příjmu živin rostlinami. Taková humusová hnojiva se v minulosti také používala, často byla i obohacena přídavkem minerálních živin.Nejvýhodnějším zpracováním kapucínů je ovšem alkalická extrakce. Tato technologie se také používá již od devatenáctého století, je však třeba připomenout, že první extrakty se nepoužívaly v zemědělství, ale ve zcela jiných oborech. Když KISSEL v roce 1924 zahájil na dole Patria výrobu svého Karbohumátu, existovala již na stejném dole výrobna barviv a mořidel na dřevo, kde se jako surovina používaly právě kapucíny. Tato výroba ostatně existuje dosud, i když byla v průběhu let několikrát přestěhována na jiné místo. Konečně i důl Patria již dávno neexistuje.

Princip výroby mořidla spočívá v alkalické extrakci oxihumolitu, přičemž extrakce probíhá v nadbytku louhu při teplotách do 80o C, Získaný extrakt se následně využije a konečný produkt má podobu drobných lesklých šupinek. Výsledný produkt obsahuje do 10% nerozpustných substancí. Postupně byl technologický postup upřesňován a zdokonalován se zaměřením na výrobu různých speciálních přípravků pro potřebu různých průmyslových odvětví. V roce 1970 navrhl ESTERKA (4) využití alkalických extraktů oxihumolitu jako výplachové kapaliny pro hlubinné vrty. KISSELOVA technologie výroby Karbohumátu byla komplikovanější zařazením několikastupňového přečišťování srážením extraktu v kyselém prostředí a následně opět rozpuštěním v alkáliích. Cílem přečišťování bylo odstranit příměsi včetně nerozpustného zbytku a získat čistý roztok humátů bez fulvokyselin. Také tento výrobek byl vysoušen na prášek. Z některých nepublikovaných materiálů z doby KISSELOVA působení v severozápadních Čechách vyplývá, že se objevila i myšlenka získávat extrakty bez vodního prostředí. Metoda spočívá v tom, že se jemně namletý kapucín smísí s alkalickým činidlem a potom podrobí působení značně vysokých tlaků. Laboratorně bylo ověřeno, že tento postup je technicky řešitelný, avšak v praxi také velmi nevýhodný pro vysoké náklady jak na technologické zařízení, tak na energii. V naší vlastní práci jsme se zaměřili na oxidaci kapucínu za studena, bez toho, že bychom směs suroviny s alkalickými činidly zahřívali na určitou teplotu. Vycházeli jsme z předpokladu, že při vhodném technologickém postupu se extrakční směs samovolně zahřeje a tím se zvýší výtěžnost extraktu.

Tento předpoklad se potvrdil. Při intenzivním míchání suroviny s alkalickými činidly ve vodním prostředí jsme skutečně zjistili zvýšení teploty směsi o 20 – 25oC. K vlastní extrakci Jsme použili směs alkalicky reagujících látek, přičemž jednou součástí byl alkalický křemičitan, který jsme vybrali na základě našich prací o roztoku rozpustných humátů a alklických silikátů. Získaný preparát můžeme tedy považovat za rozpustný huminosilikátový komplex. Funkcí křemičitanu je stabilizace rozpustných humátů a zabránění jejich rychlému srážení s vícemocnými kationty v půdním roztoku. Určitou výhodou studené metody extrakce je i nízký obsah nerozpustných příměsí ve výsledném humátovém roztoku, když tyto nežádoucí substance lze snadno odstranit několikahodinovou sedimentací. Preparát získaný výše popsaným způsobem jsme pracovně nazvali humusový koncentrát a definovali jako alkalický extrakt oxihumolitu. Jedná se o tmavohnědou, viskózní a silně barvící kapalinu specifické hmotnosti 1,1 g .cm ^-3. Obsah celkové sušiny činí minimálně 22% a obsah účinných látek 15%. Reakce preparátu je alkalická, pH 10 – 13. V koncentrovaném stavu může tedy přípravek působit jako žíravina, po příslušném rozředění vodou je však zdraví zcela neškodný. Humusové látky jsou nejen zdraví neškodné, ale jsou i předmětem medicínského výzkumu, který řeší otázky jejich pozitivního vlivu na zdravotní stav lidí i hospodářských zvířat.

V procesu výroby humusového koncentrátu nebyly odstraňovány fulvokyseliny, protože i to jsou látky fyziologicky aktivní. Jsou sice značně pohyblivé, snadno se vymývají z půdy, také se neváží vícemocnými kationty, přesto je nemůžeme považovat za balast, který by snižoval kvalitu preparátu. Navíc by separace fulvokyselin znamenala pro výrobu humusového koncentrátu zbytečné náklady. Zbytek suroviny po extrakci obsahuje ještě určité množství humusových látek, které nepřešly do roztoku, je silně alkalický, což brání jeho přímému využití v zemědělství. Po úpravě pH je však možné využít jej k vylepšování půdy, přípravě různých zemin a substrátů, jako přídavek do organických hnojiv apod. Na rozdíl od surového kapucínu totiž obsahuje část humusových látek ve vodorozpustné formě. Humusový koncentrát jsme testovali na biologickou účinnost, a to jak v modelových laboratorních a přesných pokusech v polních podmínkách.

Zaměřili jsme se přitom na tři otázky

1. stanovení humusového koncentrátu
Když vycházíme z našich pokusů (viz. další kap.) zjistíme, že půda může obsahovat 4 – 16 kg rozpustných humusových látek na hektar, ovšem při značném nadbytku vody. Z toho usuzujeme, že v normálních podmínkách je skutečné množství rozpustných humusových látek v půdním roztoku mnohem menší. Náš odhad činil 1 – 4 kg. Humusový koncentrát obsahuje 15% humusových látek, takže jedním litrem při zohlednění specifické hmotnosti preparátu můžeme dodat 0,165 kg humusových látek. V 10 l preparátu na hektar to už bude desetinásobek, tedy cca 1, 65 kg účinné substance na hektar.

To je již množství, které je možno považovat za dostatečné. Nelze však vycházet z odhadů, jakkoli podložených, a proto jsme založili několik polních pokusů s různými plodinami (kukuřice, cukrovka, brambory), v nichž jsme při současném minerálním hnojení testovali dávky 1, 10, a 100 l humusového koncentrátu na hektar. Z dosažených výsledků můžeme učinit následující závěry:

- dávka 1 l na hektar nedávala standardní výsledky. Podíl výsledků nulových, kdy se aplikace preparátu neprojevila zvýšením výnosů testovaných plodin, nakonec převýšil počet případů pozitivního působení humusového koncentrátu,
- dávka 10 l na hektar naproti tomu standardně zvyšovala výnosy ošetřených plodin a shodné výsledky jsme získali i s aplikací 100 l humusového koncentrátu na hektar.

Z těchto výsledků vyvozujeme, že nejnižší použitá dávka je neúčinná, řádově zvýšená dávka humusového koncentrátu se již projevuje pozitivním a hlavně standardním vlivem preparátu na růst rostlin i zvýšení výnosů. Dávka 100 l na hektar se projevovala stejně pozitivně, avšak výnosy již dále nezvyšovala. Z hlediska praxe však považujeme za nejdůležitější, že se neprojevil žádný negativní efekt z důvodu předávkování preparátu.

2. porovnání vlivu extrakčních činidel na účinnost preparátu
V podstatě šlo o porovnání účinnosti sodných a draselných humátů. V modelových podmínkách se mezi oběma typy preparátů neprojevil žádný rozdíl. Z toho vyplývá, že použití extrakčních činidel neovlivňuje účinnost konečného produktu. Těmito pokusy byly potvrzeny výsledky CHRISTĚVY, která rovněž zjistila, že neexistuje rozdíl mezi účinností humátů sodných, draselných a amonných.

3. porovnání různých druhů humusových preparátů z hlediska jejich účinnosti
Konkrétně byl humusový koncentrát v polních pokusech porovnáván s dalšími preparáty, připravenými z oxihumolitu (mořidlo na dřevo) a dále s polskými preparáty prof. NIKLEWSKÉHO, získanými z hnědého uhlí a s jedním americkým rašelinným preparátem. Připravili jsme rovněž humusový extrakt z krušnohorské rašeliny. V polních pokusech s jarními obilovinami a kukuřicí nebyly zjištěny podstatné rozdíly mezi biologickou účinností jednotlivých přípravků. Testy humusových preparátů prokázaly, že extrakty z různých přírodních materiálů získané různými technologickými postupy jsou z hlediska biologické účinnosti navzájem porovnatelné a rovnocenné.

Dávkování jednotlivých přípravků je třeba upravit tak, aby byla zaručena minimální dávka humusových látek 1 kg na hektar. Pro praxi bude důležitější hodnotit jednotlivé suroviny především z pohledu jejich ekonomické vhodnosti k výrobě preparátů. V našem dalším výzkumu jsme jako zdroj humusových látek používali převážně výše popsaný humusový koncentrát, získaný alkalickou extrakcí severočeských oxihumolitů. Dílčí výzkumný úkol, který jsme řešili, byl v letech 1971 – 1990 zařazen do rámce širšího výzkumu organické půdní hmoty, který byl koordinován Výzkumným ústavem rostlinné výroby v Praze – Ruzyni.

Literatura ke kapitole 4.

BURDICK E. : Economic Botany, 19, 1965
ČATSKÝ J. : Vliv oxyhumolitu na minerální výživu rostlin, Čs. Biologie, 2, 1958
ENICHEM AGRICOLTURA : Inovation in rural economy. Enichem Agricoltura specials Milano, 1986
ESTERKA F. : Technologie vrtného výplachu, SNTL, Praha, 1970
CHRISTĚVA L. : Stimulirujuščeje vlijanije guminovoj kisloty na rost vyššich rastěnij i privoda etogo javlenija. In : Gumin. udobr., Charkov, 1957
KISSEL A. : Chemicko- fyziologická podstata a stručný nástin základních směrů vedoucích k zvýšení produkce rostlin hospodářských, Chem. obzor, 11, 1931
KOVAL I., SEČKO A., ŠAPIRO S. : Effektivnosť gumatov natria pod kukuruzu i ovošči na degradirovannych černozemljach Sibiri. In : Gumin. udobr., Charkov, 1957
KRYLOV S., NOVIKOVA A, et al. : Fertilizers modified by humic acids. In : Humus et planta , IX, Praha,1988
KUCHAREVSKIJ G., PIVOVAROV L., JARČUK I. : Effektivnosť guminovych udobrenij pod kartfeľ i ovošči na juge USSR. In : Gumin. udobr., Charkov, 1957
LARINA V. et al. : Ugleguminovyje udobrenija v pčv. –klim.uslovijach vostočnoj Sibiri. In : Gumin. udobr., Kijev, 1968
LISHTVAN I., DUDARCHIK V. et al. : Utilization of humic preparations for reclamation of soil systems. In : Humus et planta , IX, Praha, 1988
MOLINER R., RUIZ C., ULIAQUE C. et al. : Action of nitric acid on lignites. Humic substances and acidity of of nitrolignites, Fuel, vol. 62, 1983
NIKLEWSKI M. et al. : Studies about preparations from brown coal and moohr peat. Sczecin, 1971
PAJENR F., JELENIČ D. : The effect of organic – mineral fetilizer „Humofertic“ on the maitenance and inercase of soil fertility and on the prevention of underground watter polution. In : Develop.in pl. and soil sciences, vol. 10, 1983
PETROVIĆ P., VIKTOROVIĆ D. : Obogačivanje lignita Kosovo u huminskim kiselinama eksidcijem se azotnom kiselinom. Agrochimija, 16,3, 1976
PIVOVAROV L. : Biologičeskije svojstva i funkciji guminovych kislot. In : Humus et planta, Praha 1983
POMARES F., TARAZONA F. : The effect of humic acids on yield and nutrient content of potatoes. In. : Humus et planta, IX, Praha, 1988
PRÁT S. : Humus a jeho význam, NČSAV, Praha, 1964
PRÁT S., ČATSKÝ J., MELICHAR O. : Vliv humusových látek (oxyhumolitů) na rostliny. Acta Soc. Bot. Pol., 16, 1957
SEMJONOV L. : Biostimulatory iz uglej, Ugoľ, 1984
SLADKÝ Z., TICHÝ V. : Application of humus substances to overground organs of plants. Biol. Plant., 1, 1959
ŠMÍDOVÁ M. : Effect of sodium humate on sweling and germination of winter wheat. Biol. Plant., 4, 1962
TICHÝ V. : Humus and humus formation as biological problems. Folia UJEP, Brno, 1968
VRBA V. : Vliv humusového koncentrátu na výnosy rostlin v polních podmínkách. Rostlinná výroba, 23, 2, 1977
VRBA V., KONRÁDOVÁ M., NĚMCOVÁ L. : Aplikace humusového koncentrátu v provozních podmínkách, Rostl. výroba, 26, 3, 1980
VRBA V., NĚMCOVÁ L. : Minerální hnojiva s obsahem humusových látek. Agrochémia, 16, 8, 1976
WELBORN B. : Soil life with Hydrosorb. In. : Organic materials and soil productivity in the Near East, FAO soils bul., Rome, 1982
SOLOVJEVA V:, LOTOŠ T., SOTNIKOVA E. : Eksperimentaľnoje obosnovanie primeněnija kompleksa guminovich kislot v praktičeskoj veterinarii, In : Humus et planta, Praha, 1983

Článek: Tisknout s obrázky | Tisknout bez obrázků | Poslat e-mailem

Související články:

Evropské priority výzkumu nakládání s organickými odpady v letech 2007 až 2013
Využití kompostů a jiných organických přípravků v zemědělství
Je hnůj odpadem nebo organickým hnojivem?
Význam organické hmoty v půdě

Předchozí / následující díl(y):

Zobrazit ostatní články v kategorii Pěstování biomasy

Datum uveřejnění: 24.11.2006
Poslední změna: 23.11.2006
Počet shlédnutí: 12261

Citace tohoto článku:
VRBA, Vladimír, HULEŠ, Ludvík: Humus - půda - rostlina (4) Humus a rostlina: Humusové preparáty. Biom.cz [online]. 2006-11-24 [cit. 2024-11-09]. Dostupné z WWW: <https://biom.cz/cz-bioplyn-bioodpady-a-kompostovani/odborne-clanky/humus-puda-rostlina-4-humus-a-rostlina-humusove-preparaty>. ISSN: 1801-2655.

Komentáře:

Regulace teploty plynových motorů

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu