Humus - půda - rostlina (13) Půdní zlepšovače na bázi humusových látek

Výsledky výzkumu rozpustných humusových látek (alkalických humátů fulvokyselin) vedou k poznání, že tyto substance působí převážně přímo na rostlinu. Ovlivňují její metabolismus, zvyšují energetickou úroveň organismu, stimulují dlouživý růst kořenů, podporují odnožování a rozvětvení rostlin, a dále zvyšují příjmovou kapacitu rostliny pro minerální živiny. Nepřímé působení rozpustných humusových látek na rostliny je dáváno do souvislosti s chelatizací kovových prvků a se zlepšením přijatelnosti fosforu rostlinám. Nebyl však zjištěn vliv humusových látek tohoto typu na půdní vlastnosti, jak bývá obecně humusu přičítán. Akalické humáty nemají tmelící schopnosti pro půdní částice, nepodílejí se proto na tvorbě strukturních agregátů půdy a nevynikají ani vlastnostmi sorbentů, nezvyšují vododržnost půdy a nemají vliv na stabilizaci půdní reakce. Tyto vlastnosti jsou typické pro jinou skupinu humusových látek, a sice pro takové sloučeniny humusu, které mají povahu gelu ne zcela rozpustného ve vodě. Jedná se o humáty vícemocných kationtů, především o humáty vápenaté.

Přírodní humáty vápenaté jsou všeobecně považovány za významný faktor půdní úrodnosti, zejména jako součást humusojílovitého sorpčního komplexu. Tento komplex plní v půdě řadu funkcí, mezi něž patří tvorba půdních strukturních agregátů, zvýšení vododržnosti půdy a poutání minerálních iontů výměnným způsobem na vnitřních površích půdy. Prakticky toto působení vede k optimalizaci fyzikálních vlastností půdy, především úpravu vodního a vzdušného režimu, vznik půdní struktury, stabilizaci půdní reakce a zvýšení sorpční schopnosti půdy pro vodu a minerální živiny. Následně se pak zlepšují i chemické, biochemické a biologické vlastnosti půdy. Tím jsou vytvořeny přírodní podmínky pro růst rostlin a zlepšuje se účinnost aplikovaných minerálních hnojiv na tvorbu výnosů.

Tvorbu stabilních forem humusu typu vápenatých humátů podporujeme metodami agrotechnickými. Základem péče o kvantitu a kvalitu půdního humusu vždy byla chlévská mrva. Cyklické hnojení chlévskou mrvou v rámci osevního postupu je osvědčeným a generacemi zemědělců prověřeným způsobem zajištění dostatečného množství organické hmoty v půdě. Zároveň se v závislosti na půdně klimatických podmínkách dané lokality stabilizují vztahy mezi mineralizací a humifikací organické hmoty, takže i podíl vápenatých humátů z celkového množství půdního humusu zůstává na relativně stálé úrovni. Výroba statkových kompostů pak představuje částečně řízený proces humifikace organické hmoty mimo půdu. Aplikací kompostů je půda obohacována o kvalitní formy humusu, především o humáty vápenaté.

V otevřeném ekosystému se však vyskytnou i případy, kdy jsou tyto tisícileté zkušenosti zemědělců obtížně realizovatelné, nebo zcela nerealizovatelné, Mohou totiž existovat formy, které jsou úzce specializované na rostlinnou produkci, a ty žádná statková hnojiva neprodukují. V otevřeném ekosystému také většina produkce končí daleko mimo dosah zemědělského podniku. Organická hmota vyprodukovaná v zemědělství je ukládaná na skládkách komunálního odpadu nebo v kalech čistíren odpadních vod. Je naléhavou nutností navracet tuto organickou hmotu zpět půdě, nejvýhodněji ve formě kompostů, případně pěstitelských substrátů. Při náležitě odborném zpracování těchto materiálů mohou být připravována kvalitní organická hnojiva, obsahující nejen vápenaté humáty, ale případně i humusojílovitý sorpční komplex. Při pěstování energetické biomasy končí nadzemní hmota rostlin v topeništích bez možnosti její recyklace. Je však možné recyklovat minerální prvky, obsažené v popelu po spálení biomasy. Tím je sice zajištěna návratnost minerálních živin do půdy, odkud byly odčerpány, je však narušen rovnovážný stav mezi minerálními prvky a humusem. I v těchto případech je účelné dodávat do půdy humusotvorný materiál, nejspíše ve formě průmyslových kompostů.

Otevřený ekosystém je mimo jiné charakteristický i zvýšenou spotřebou minerálních hnojiv. Důvodem je to, co bylo uvedeno výše : odvádění větší části nadzemní biomasy rostlin mimo farmu, nerovnováha mezi rostlinnou a živočišnou výrobou, přerušení cyklických vazeb v rámci jednoho statku. Dalším důvodem je skutečnost, že zemědělství v současné době podléhá zákonitostem trhu a proto je třeba vyrábět s maximální ekonomickou efektivitou. Předpokladem ekonomického úspěchu je vysoká produktivnost systému. Aby byly relativně vysoké dávky minerálních hnojiv efektivní, je nutný zvýšený přísun a hlavně zvýšený obsah organické hmoty v půdě. Důležité jsou zejména sorpční a iontovýměnné schopnosti půdy. Hnojit vyššími dávkami živin, než je půda schopna výměnným způsobem poutat je ekonomicky neefektivní, ale zároveň i nebezpečné z hlediska ochrany životního prostředí. To jsou samozřejmě věci obecně známé.

Méně známá už je možná skutečnost, že obsah organických látek v půdě, který není přímo úměrný množství dodaných organických hnojiv, prochází v půdě dvěma typy procesů možné charakterizovanými jako humifikaci a mineralizaci. Poměr mezi humifikací a mineralizací organické hmoty v půdě závisí především a výhradně na půdně klimatických podmínkách stanoviště. To znamená, že ani vysokými dávkami organických hnojiv nelze efektivně zvyšovat obsah půdního humusu. Pak může dojít i k určitému paradoxu, kdy nadbytečná organická hmota dodávaná v luxusně vysokých dávkách organického hnojení vede k neefektivnímu nadbytku minerálních živin v prostředí, které nemohou být využity na tvorbu výnosů a naopak mohou negativně ovlivňovat pedosféru i hydrosféru například zvýšenou koncentrací fosfátů, nitrátů, apod. Taková situace může nastat při zúženém poměru C : N v organické hmotě (pod 10).

Podobné úvahy nás vedly k snahám o řešení těchto problémů nikoliv cestou zvyšování množství aplikované organické hmoty, ale cestou dosahování maximální agrochemické účinnosti vnášených organických látek. Z podrobnějšího studia vlastností různých forem humusu jednoznačně vyplývá, že z hlediska zúrodňování půdy a zvýšení jejího produkčního potenciálu je nejvhodnější právě humát vápenatý. Cílem této etapy výzkumu tedy bylo vytvořit vápenatý humát v relativně čistém stavu mimo půdní prostředí a ověřit možnosti jako použití v zemědělské praxi. Výsledkem řešení bylo vypracování technologie výroby půdního zlepšovače (soil conditioner) na bázi humátu vápenatého v takovém stavu, kdy je technicky proveditelné aplikovat tuto zúrodňovací hmotu postřikem na povrch půdy. Jako výchozí suroviny byly použity sloučeniny obsahující vápník v rozpustném stavu a preparát rozpustných humusových látek, konkrétně alkalický extrakt oxihumolitu. Získaný produkt jsme pracovně označili jako technický humát vápenatý a definovali jako alkalický extrakt oxihumolitu obohacený vápníkem.

Obdobně je možné připravit i technické humáty dalších vícemocných kationtů, jak o tom ostatně byla zmínka v kapitole o interakci humusových látek se stopovými prvky. Tyto humáty však nemají vlastnosti půdních zlepšovačů a mohou sloužit pouze jako mikrohnojiva. Z hlediska půdních vlastností mohou být zajímavé ještě humáty vápenato - hořečnaté, případně pouze humáty hořečnaté. Hořečnaté humáty však nedosahují zúrodňovacích schopností, jaké vykazují humáty vápenaté. Dále se proto budeme zabývat jen humáty vápníku a problematiku humátů hořečnatých a vápenato – hořečnatých necháme otevřenou. Možná se i pro tyto typy humátů nalezne v budoucnu vhodné použití.

Technický humát vápenatý, definovaný jako alkalický extrakt oxihumolitu obohacený vápníkem, má charakter velmi jemné suspenze neomezeně mísitelné s vodou i s dusíkatými roztoky. Barvy je světle hnědé, rozhodně je nápadně světlejší než roztoky alkalických humátů.

Vyniká význačnými tixotropními vlastnostmi, což znamená, že samovolně a celkem snadno přechází ze stavu koloidního roztoku (sol) do stavu gel a naopak. Celková sušina preparátu činí 30 – 32% hm., obsah humusových látek 6,9%, obsah CaO 4,5% a pH kolem hodnoty 7 (6,6 – 7,6%). Hustota preparátu je 1,2 g .m^-3.

Laboratorní testace humátu vápenatého

Interakce mezi humátem vápenatým a jílovými minerály.

Cílem laboratorních testů bylo zjistit, zda existuje určitý kvantitativní vztah mezi humátem vápenatým a jílovými minerály. Takový vztah by mohl naznačit, do jaké míry se výše uvedeným způsobem připavený humát vápenatý může podílet na vzniku humusojílovitého komplexu v půdě. Problematika byla řešena metodou sedimentačních pokusů ve skleněných válcích. Jako jílová složka byl použit bentonit (jílový minerál typu montmorillonit).Nejprve byla sledována sedimentace samotného bentonitu při různých jeho navážkách, poté se k rúzným navážkám bentonitu přidávalo stejné množství humátu vápenatého a to tak, aby se poměr mezi oběma složkami pohyboval v širokém rozmezí. Konečně byly založeny pokusy, v nichž se k suspenzi humátu vápenatého a jílu přidávaly některé elektrolyty, konkrétně kyselina fosforečná, draselná sůl (KCl ) a síran amonný. Sedimentační objemy byly odečítány vždy po 164 hodinách (téměř 1 týden). Z provedených testů vyplynul poznatek, že zřejmě existuje určitý kvantitativní vztah mezi humátem vápenatým a bentonitem.

Porovnáním sedimentačních objemů jsme zjistili, že od poměru humusové složky k bentonitu 1 : 1000 zbytek humátu vápenatého silně klesá a při poměru 1 : 400 je již nulový. Přídavky elektrolytu ke sledované suspenzi nevykázaly vliv na velikost sedimentačního objemu. Uvedené poměry mezi humusovou složkou a jílovým minerálem 1 : 100 až 1 : 400 naznačují, že interakce mezi humátem vápenatým a jílem probíhají nejefektivněji právě při těchto poměrech mezi oběma složkami. To můžeme interpretovat tak, že 1 díl vápenatého humátu může vytvořit spojení s až 400 díly jílových minerálů. Ještě jinak řečeno můžeme si představit, že 1 kg humátu vápenatého vytvoří humusojílovitý komplex se 400 kg jílu typu montmorillomitu. Tyto vztahy mezi humátem vápenatým a jílovými minerály považujeme za základní informaci pro praktickou aplikaci preparátu. Z ní je možno vycházet jak v další teoretické práci na této problematice, tak i v řešení praktických otázek aplikace půdního zlepšovače tohoto typu.

Biologické působení humátu vápenatého

Problematika biologické účinnosti humátu vápenatého na rostliny nabyla systematicky řešena. Bylo založeno pouze několik modelových pokusů na Petriho miskách a v nádobách s náplní expandovaného perlitu (Agroperlit), v nichž byl testovaný přípravek aplikován přímo do kultivačního média rostlin, pěstovaných bez půdy. Jako testovací rostlina byla použita kukuřice. Výsledky modelových testů nejsou srovnatelné s testováním alkalických humátů. Po 8 – denní kultivaci na Petriho miskách neovlivňoval humát vápenatý růst a délku kořenů, a to ani v destilované vodě, ani proti živnému roztoku. Délka nadzemních částí byla statisticky významně prodloužena pouze proti destilované vodě, v porovnání s živným roztokem nebyl žádný rozdíl. V pokusech na Petriho miskách i v nádobkách s perlitem vykázal humát vápenatý určitý pozitivní vliv na tvorbu sušiny, zejména po krátké době kultivace (7 – 8 dní). Po 20 –ti denní kultivaci se vliv na výnos sušiny nadzemní části i kořenů snižoval. Zůstal sice proti kontrolním variantám vyšší (o 5 – 6%), nebyl však statisticky průkazný. Z dosavadních výsledků nelze dělat žádné jednorázové závěry. Pouze můžeme konstatovat, že biologické působení humátu vápenatého není stejného nebo obdobného charakteru jako působení humátů alkalických.

Agronomická testace humátu vápenatého

V polním modelovém pokusu na černozemní půdě v Teplicích byla řešena problematika komplexního působení humusových preparátů a hnojiv s obsahem humusových látek na rostliny i půdu. Pokusnou plodinou byla kukuřice (hybrid CE 420) pěstovaná do počátku plné zralosti zrna. Pokus byl veden jako stacionární po dobu 3 let. Kontrolní kombinace byla hnojena dávkami 120 kg N + 120 kg P₂O₅ + 15 kg K₂O na hektar v běžných typech minerálních hnojiv (močovina, superfosfát, draselná sůl).Pokusná varianta byla ošetřena humátem vápenatým v množství 78 kg sušiny na hektar. Dusík byl použit ve formě N – ligninu (močovina společně se sulfitovým výluhem), fosfor v tzv. humofosu (suspenze superfosfátu v humátech) a v huminosilikátovém hnojivu PK. V tomto hnojivu byl také aplikován draslík. Jeho nízká dávka je zdůvodněna vysokým obsahem této živiny v půdě. Pozemek byl uvedeným způsobem vyhnojen pouze prvním rokem a v dalších dvou letech byl sledován doznívající efekt uvedených způsobů hnojení. Výsledky pokusu uvádí tabulka č.1.

Tabulka č.1: Výnosy sušiny kukuřice v tříletém pokusu v t .ha^-1.

Kombinace	1987	1988	1989	Celkem za 3 roky
Nadzemní biomasa
Minerální	7,64	11,71	9,78	29,13
Organominerální	9,90	16,54 x )	13,11	39,55
Palice
Minerální	2,74	7,36	7,06	17,16
Organominerální	3,92	10,77 x )	9,79 x )	24,48

^x) – statistická významnost

Pokus byl pojat komplexněji, nebyl v něm testován pouze humát vápenatý, ale celý komplex hnojiv na bázi humusových látek. Po tříletém pěstování se projevily veliké rozdíly ve prospěch hnojiv s různými formami humátů, a to u celkové sušiny biomasy v celém tříletém pokusu relativně o 35,7% a u palic dokonce o 42,6%. Výsledky jistě nelze zevšeobecňovat, avšak dosažené hodnoty výnosů zřetelně ukazují výnosový potenciál rostlin, který může v optimálních ekologických podmínkách se projevit. Rostliny na organominerální kombinaci pravidelně akumulovaly i podstatně více sledovaných živin N, P, K, Ca i Mg. V průměru 3 let byla na organominerální kombinaci zjištěna též vyšší utilizace fosforu a draslíku na tvorbu výnosu, nikoliv však u dusíku. Běžný agrochemický rozbor (stanovení pH, P, K, Mg a CaCO₃) vykázal rozdíly pouze u draslíku a CaCO₃, v obou případech byly vyšší hodnoty zjištěny na organominerální variantě. Výrazné však bylo zvýšení kationtové výměnné kapacity při aplikaci organomineráního hnojení. Toto zjištění lze především přičítat aplikaci humátu vápenatého.

Přesný polní pokus v řepařské oblasti

Pokus byl veden v osevním sledu jako čtyřletý na lokalitě Dubicko na půdě hnědozemního typu, písčitohlinité v nadmořské výšce 270 m. Agrochemický rozbor vykázal vysoké obsahy živin P, K, Mg, hodnotu pH 6,3 a obsah humusu činil 2,85%. Rozbor byl proveden běžnými metodami agrochemického zkoušení půd. V pokusu byl použit následující osevní postup : kukuřice, ječmen jarní, pšenice ozimá, cukrovka. Minerální hnojení v průměru sledovaných let činilo celkem 245 kg č. ž. na hektar, u jednotlivých živin v pořadí N, P2O5, K2O pak bylo 99 kg, 58 kg a 88 kg na hektar. Humát vápenatý byl aplikován k první plodině osevního sledu ve třech různých dávkách : 8 kg sušiny HCa, 40 kg sušiny HCa a 80 kg sušiny HCa na hektar. Pro lepší orientaci o účinnosti preparátu u různých plodin uvádíme v tabulce č. 2 výsledky pokusu v tunách obilních jednotek (OJ) na hektar.

Tabulka č.2: Výnosy plodin v t OJ .ha^-1 v přesném polním pokusu v řepařské oblasti HCa – humát vápenatý s údajem o aplikované dávce v kg sušiny na hektar.

Plodina	NPK	+HCa 8	+HCa 40	+HCa 80
kukuřice	6,67	6,51	7,55	7,45
ječmen jarní	6,21	6,12	7,63	7,80
pšenice ozimá	9,69	10,79	11,06	11,47
cukrovka	15,25	11,04	13,07	16,44
Průměr	9,45	8,61	9,83	10,79
Relativně %	100,0	91,1	104,0	114,2

Z výnosových výsledků je zřejmé, že nemenší dávka humátu vápenatého (8 kg sušiny na hektar) zvýšila výnos pouze třetím rokem u pšenice, celkově však zůstala téměř 10% pod úrovní kontroly. Dávka 40 kg humátu vápenatého poskytovala po 3 roky vyšší výnos proti kontrole, čtvrtým rokem u cukrovky však došlo k určitému snížení výnosu, takže v průměru za 4 roky zvýšila tato varianta výnos proti kontrole pouze o 4%. Nejstabilnější a v podstatě vysoké výnosové efekty vykázala až nejvyšší dávka humátu vápenatého 80 kg sušiny na hektar.V akumulaci minerálních živin v rostlinách překonala tato varianta s nejvyšší dávkou humátu vápenatého všechny ostatní kombinace, a to relativně u dusíku o 18%, fosforu o 20% a draslíku o 24%. Vápníku akumulovaly rostliny s humátem vápenatým více o 22% a hořčíku o 20%.

V pokuse byla též zjišťována objemová hmotnost půdy. Při aplikaci výnosově nejúspěšnější kombinace humátu vápenatého vykázala postupné snížení objemové hmotnosti podle jednotlivých let z původních 1,34 g .100 cm³ vysušené zeminy takto : 2. rokem na jaře 1,22, 3. rokem 1,35 a 4. rokem na jaře 1,20 g .100 cm³. I když se projevují určitá kolísání tohoto naměřeného údaje, a to i v závislosti na pěstované plodině, projevuje se určitá tendence ke snížení objemové hmotnosti půdy všude po aplikaci humátu vápenatého. Pro srovnání kontrolní varianta bez aplikace preparátu : před založením pokusu bylo stanoveno 1,32 g a dále 2. rokem 1,40, 3. rokem 1,40 a 4. rokem 1,21 g .cm³.

Hodnota pH vykazovala celkem stabilní hodnoty po celou dobu pokusu, a to na kontrolní kombinaci na úrovni pH 6,7 a na kombinaci s nejvyšší dávkou humátu vápenatého na úrovni pH 6,9.

Přesný polní pokus v horské oblasti

Tento pokus byl založen ve Vysokém nad Jizerou v nadmořské výšce 660 m na lehké skeletovité půdě podzolového typu. Agrochemickým zkoušením byly zjištěny hodnoty pH 5,8, střední obsahy živin a nízké obsahy stopových prvků. Pokus byl veden rovněž jako čtyřletý v osevním sledu: brambory, ječmen jarní, jetel červený, pšenice jarní. Dávky minerálních živin v průmyslových hnojivech dosáhly průměrné úrovně 156 kg č. ž. na hektar, z toho 37 kg N, 45 kg P₂O₅ a 74 kg K₂O. Humát vápenatý byl použit prvním rokem v dávkách 6, 30 a 60 kg sušiny na hektar. Nižší dávky v porovnání s pokusem v řepařské oblasti byly použity pro nižší intenzitu minerálního hnojení a předpokládaný nízký obsah jílu na tomto stanovišti. Výnosové výsledky uvádí tabulka č. 3 – opět v přepočtu na tuny OJ .ha^-1.

Tabulka č.3: Výnosy plodin v t OJ .ha^-1 v přesném polním pokusu v horské oblasti.

Plodina	NPK	+HCa 8	+HCa 40	+HCa 80
brambory	5,70	6,01	6,05	5,97
ječmen jarní	3,99	4,10	4,03	4,33
pšenice ozimá	5,77	5,78	6,00	5,98
jetel červený	4,13	3,60	4,09	5,98
Průměr	4,91	4,89	5,04	5,05
Relativně %	100,0	99,6	102,6	102,8

Výnosové výsledky aplikace humátu vápenatého v horské oblasti jsou podstatně nižší než ve výrobní oblasti řepařské. Souvisí to s charakterem půdy na tomto stanovišti. Bez zajímavosti není ani snížení výnosu jetele pěstovaného na píci. Tato skutečnost naznačuje, že také humát vápenatý může mít jistý biologický vliv na rostliny, kterým se projevuje podobně jako u alkalických humátů jistou výnosovou depresí v oblasti počínajícího kvetení rostlin. Z jednoho výsledku však nelze vyslovovat jakékoliv závěry. Po prvním roce pokusu byly stanoveny hodnoty kationtové výměnné kapacity. Tyto hodnoty se na nižších dávkách mírně zvyšovaly, na nejvyšší dávce nebyly ovlivněny. Hodnota pH se po prvním roce pokusu na obou nižších dávkách zvýšila o 0,1 – 0,3 proti hodnotě pH 5,3 na kontrole, na dávce 60 kg HCa se nezměnila. Po skončení pokusu bylo na kontrole stanoveno pH 5,2, na dávce 6 kg HCa pH 5,3 a na vyšších dávkách tato hodnota poklesla na pH 4,9 resp. 4,8.

Diskuse výsledků pokusů s humátem vápenatým

Porovnáním dvou pokusů s humátem vápenatým v produkční řepařské oblasti a v oblasti horské docházíme k poznání, že humát vápenatý působí odlišně podle přírodních podmínek, v nichž je aplikován. V produkční oblasti se nejnižší dávka 8 kg sušiny humátu vápenatého neprojevila na výnosy plodin osevního sledu, pozitivní efekty vykázala až pětinásobná dávka 40 kg suš. HCa na hektar, a to první tři roky sledování. Po celé 4 roky pokusů se pozitivně projevovala až nejvyšší dávka 80 kg sušiny HCa na hektar. V horské oblasti zvýšila dávka 6 kg .ha^-1 výnosy v prvních dvou letech, a to vcelku srovnatelně s vyššími dávkami. V dalších letech však svou účinnost již ztrácí.

Výnosové efekty obou vyšších dávek přetrvávají až do čtvrtého roku pokusu a i když se jedná o efekty poměrně nízké, navzájem jsou srovnatelné. Tyto rozdíly v působení humátu vápenatého dáváme do souvislosti s kvalitou půdy, především s obsahem jílových minerálů v půdě. V půdách produkčních oblastí s dostatkem jílových minerálů v půdě a zřejmě i s vyšší úrovní přírodních vápenatých humátů je třeba aplikovat vyšší dávky půdního zlepšovače, které zabezpečí vyšší využití přírodních jílů k tvorbě sorpčního komplexu. Naproti tomu na půdách s nedostatkem jílových substancí vystačíme s použitím nižšího množství humátu vápenatého, který však bude vhodné aplikovat v kratších intervalech. Provedené pokusy chápeme jako základní orientaci pro aplikaci půdních zlepšovačů na bázi humusových látek. Jejich výsledky přinášejí řadu dalších otázek, ale i námětů pro další výzkum této problematiky. Bylo by možné uvažovat například o společné aplikaci tohoto typu humátů s jílovými minerály typu montmorillonitu.

Pokusy s bentonitem byly prováěny již v minulosti, avšak nepřinesly takové výsledky, které by jeho používání ospravedlňovaly zejména z hlediska ekonomického. Společná aplikace s humátem vápenatým však může přinést nadějné výsledky. Svědčí pro to i naše dosavadní laboratorní výsledky s interakcí humátu vápenatého s jílovými minerály. Obě hmoty lze aplikovat odděleně, vedle sebe, čímž rozumíme použití bentonitu na půdní povrch s následným postřikem humátem vápenatým, ale je možné vypracovat technologii přípravy zúrodňovací hmoty, kdy se jílové minerály důkladně promísí s humátem vápenatým v procesu výroby. Tímto způsobem by se v podstatě vyráběl humusojílovitý sorpční komplex a následně aplikoval do půdy za účelem zvýšení její produkční schopnosti.

Jinou možností může být i technologie výroby slínovitých hmot, kdy se takto upravený bentonit dále mísí s vápencem. Vezmeme- li v úvahu i výsledky prvního uvedeného pokusu, kdy byl humát vápenatý aplikován v komplexu dalších organických hmot a rozpustných silikátů, docházíme k závěru, že produkční schopnost půd může být dále zvýšena a tím vytvořeny i vhodné podmínky pro efektivní využití dodávaných minerálních živin na tvorbu výnosů plodin. Je nutné ovšem hledat netradiční postupy, protože v současném otevřeném ekosystému nelze spoléhat na agrotechnologie minulosti.

Literatura ke kap. 13:

1. DUCHOŇ F., HAMPL J. : Agrochemie, SZD, 1962
2. LISTHVAN I., DUDARCHIK V. et al. : Utilization of humic preparations for reclamation of soil systems. In. Humus et planta, IX, Prague, 1988
3. MARTINEZ T., ROMERO C., GAVILÁN J. : Interacciones fósforocidos hůmicos II. Adsorción de aniones fósforicos por humatos cálcios floculades. Afinidad, tomo XLI, 392, 1984
4. NOVÁK B. : Humus, půdní reakce a vápnění půd. Úroda, 1, 1984
5. RUBINČIK G., MELNIKOV L., TADŽIEV A. : Vzajimodějstvije gumata ammonija s dikalcifosfatom i trikalciifosfatom. Žurn. neorg. chimiji, 29, 11, 1984
6. TRETINNK V.: Study of the role and regulation effects of humic substances on the water regime and soil structure. In: Hums et planta, VIII, Prague, 1983

Tweet

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu

Biometan se vyplatí a má budoucnost