Jak jsem se naučil kompostovat

Před více než 15 lety si moji rodiče pořídili zahrádku v malebném koutu v západní části Českého středohoří. Plocha pozemku zahrádkářské kolonie se nalézala v předpolí jedné z četných výsypek již dávno uzavřených uhelných malolomů. Takové plochy bývaly skrývány a ornice často bývala odvážena hodně daleko na deponii nebo ještě lépe na plochy ozelenění sídlišť v blízkém okolí. Také náš pozemek byl postižen stejně. Navíc se jedná o velmi svažitou plochu s expozicí k jihovýchodu.

Pochopitelně se na ní podepsala vodní eroze, která z rekultivované plochy povezené ornicí po několika nadměrných dešťových srážkách dokázala smýt prakticky všechno, co na ní bylo navezeno. Museli jsme stejně jako ostatní sousedé začít prakticky znovu. V blízkém okolí se na štěstí nalézala dobytčí farma, takže pro pěstování zeleniny bylo organiky dost. Původní matečný substrát, který po smyvu zůstal, byl směsí tufitů a čediče (naštěstí zvětralého). Tedy geologické podmínky pro vznik kvalitní půdy velmi příznivé. Horší podmínky však klimatické, teplotní roční průměr kol. 9°C, srážky pohybující se v rozmezí 450 – 470 mm ročně (oblast patří k nejsušším v České republice).

V té době jsem pracoval v zemědělském provozu ve středních Čechách. Tak jsem na zahradu prakticky nemohl a rodiče obdělávali pozemek klasicky, jak byli zvyklí – hnůj, hnůj a zase hnůj a občas do toho trochu Cereritu, močoviny nebo jiného hnojiva podle toho, co dům dal. A tak to všechno pokračovalo stále dokola, až přišla krize – chov skotu se omezil, hnojiště zmizelo, náhradní materiál byl k dispozici pouze ve formě kalů ČOV, vyžilých substrátů z žampionárny, kůrových substrátů a kompostů či drůbeží hluboké podestýlky. Tyto zdroje však nebyly trvalé a mnohé z nich nezaručovaly ani kvalitativní ukazatele jako např. záruku zdravotní nezávadnosti.

V té době se sešla rodinná rada a začala rokovat o řešení neutěšené situace. Oba rodiče už nebyli zdrávi, a vozit po kolečku organický materiál z 2 – 3 km nebylo možné. Ani na dovoz hnoje z blízkých, ještě fungujících farem nebylo spolehnutí – dodávky byly nepravidelné, omezené a hlavně finančně náročné.

Řešení se našlo – z provozu jsem znal využívání kompostů a něco jsem pochytil již dříve z jejich výroby. Ovšem způsob tehdy běžný vůbec nevyhovoval. Tehdy bylo kompostování náročné na čas, na plochu, na sestavu a četnost překopávek V té době (r. 1988) jsem ze zdravotních důvodů musel odejít z provozu a nastoupil jsem do projekční kanceláře rekultivací Báňských projektů Teplice, kde jako jeden z prvních mých úkolů bylo nalézt řešení problematiky ztrátovosti a malé účinnosti rekultivačních postupů nejen na zemědělských, ale především lesních rekultivací. Formou projektových prací tak byly zaváděny sice těžce, ale přece pro mnohé rekultivační referenty i pracovníky nové postupy vycházející z osvědčené zemědělské praxe.

Ovšem použité systémy by se na zahrádce sice uplatnily, ale za cenu velkého množství navážení různých rekultivačních kompostů a substrátů. To jsme hned od počátku zavrhli – z důvodu finanční náročnosti a potřebného množství. V té době jsme se s otcem podívali do Drážďan, tehdy ještě NDR. Tam se mi v jedné knižní prodejně dostala do rukou jedna zajímavá příručka o kompostování a chovu žížal na zahrádce. A začetl jsem se. Pak jsem se začal pídit po dalších materiálech, vzpomněl jsem si na to, že i u nás existují výzkumníci, kteří se komposty zajímají, především Ing. J. Váňa CSc.. Začal jsem sbírat znalosti i z jeho prací.

A to nebylo všechno, objevil jsem v inzerci producenty vermikompostů (komposty vyrobené za pomocí žížal), pořídil si první chovnou stanici žížal (Eusenia foetida) a začal experimentovat. Žížaly bylo nutné rozmnožit, tak jsem si založil chov doma. Původně to začalo 1 kbelíkem a tady se stala první chyba – žížaly potřebují v půdě nejen dostatečnost vlhkost, ale také k dýchání vzduch. Pochopitelně došlo k anaerobnímu rozkladu a ten byl navíc podpořen zakrytím páchnoucího kbelíku poklicí. Naštěstí včas jsem přišel na příčinu ztrát v chovu, zachránil jsem zbytek zvířat a přemýšlel, jak situaci vyřešit.

Situaci jsem nakonec vyřešil jednoduchým opatřením. Koupil jsem druhý kbelík , udělal jsem do dna díry a začal s chovem znovu. Kbelík s děravým dnem jsem vložil do druhého tak, aby mohl do něj vzduch. Kryt jsem již nedával. Během několika měsíců jsem měl zvířat tolik, že jsem mohl zahájit kompostování na zahradě. Při studiu literatury a různých časopisů jsem se dověděl něco o rychlokompostování. Pořídil jsem si první kompostér na 240 l z Německa a zkoušel v něm experimentovat. Pochopitelně začátky byly těžké, trvalo mi více než 3 roky, až se mi podařilo najít vhodnou kompozici jednotlivých komponentů zakládky kompostu. Používal jsem posečené trávy dřevní drti – štěpky. První kvalitní kompost jsem tak získal během několika měsíců.

Úvodní úspěchy pak daly podklad k většímu zaměření na vlastní produkci kompostu. Pořídili jsme si další kompostér (320 l) a vybudovali jsme si 3 kompostovací ohrady o objemu po 4,0 m³. I tady jsem si musel hodně vyhrát, abych získal kvalitní materiál. Původní plán využití ohrad byl založen na doporučení v literatuře – 1. ohrada ke skladování komponentů, 2. ohrada k prvnímu kompostování, 3. ohrada k dokončení kompostování. Takhle jsem uvažoval s produkcí kvalitního kompostu za 2 – 3 roky. Dnes je tomu jinak.

Zjistil jsem, že při dobré organizaci práce je možné dosáhnout kontinuální výroby kvalitního kompostu téměř 10 m³ ročně. U kompostérů lze produkci kompostu za pomoci chovných žížal zajistit kontinuálně bez překopávek, jenom s přidáváním nových vrstev nahoře a s odběrem hotového, sypkého homogenního materiálu dole. Dnes s kompostéry prakticky nehýbám, jen zvedám a zavírám víko nahoře a otvírám víko na vybírání dole.

Signálem hotového, vyzrálého materiálu je hromadný výskyt žížal na povrchu. Zajímavé je, že může také znamenat převlhčený substrát. Tomu lze předejít postavením konstrukce kompostéru na holý povrch půdy, kam může přebytečná voda odtékat. Pokud je substrát suchý, v kompostu jsou mravenci. Pak je nutno přidat vodu, oni se stáhnou a kompostovací procesy pokračují dále.

Pokud se objeví další živočichové, jako svinky, larvy (ponravy) brouků (zlatohlávků, roháčů, nosorožíků, tesaříků a dalších saprofytických druhů) a další živočichové, myšice a hraboši, rejsci, pak je vše v pořádku. Malí savci obzvlášť v zimě napomáhají budováním chodeb dobrému provzdušnění kompostovaných komponentů, likvidují často také přezimující slimáky a jejich vajíčka, omezují přemnožení žížal apod. V létě se stejně při častější manipulaci s kompostem z kompostéru vystěhují. Jak je vidno, kompostéry mohou být i zajímavou zoologickou zahradou zvířat, která často nikde neuvidíte.

Někdy se mohou v kompostéru objevit také plísně. Ty jsou signálem nedostatku vzduchu v substrátu. Pak je potřeba do komponentů přidat kypřící materiál, například štěpku, hobliny, kůru. Nebo neprodyšnou vrstvu prorazit na několika místech, aby se vrstvy mohly snáze provzdušnit. V některých případech je lepší vsádku vzájemně promíchat a zakládat znovu.

Vždy platí, a to i u kompostovacích ohrad, že na dno vždy je nutné rozprostřít vrstvu hrubého materiálu a na ten přidávat vrstvu jemného a tak je navzájem střídat. Poměr jednotlivých složek je v podstatě individuální, vyžaduje to hodně trpělivosti a vytrvalosti než se zájemce o výrobu „zlatého pokladu“ na zahrádce naučí s kompostérem pracovat. Mně samému to trvalo více než 3 roky. Dnes na kompostér nedám dopustit. Naučil jsem se tak zpracovávat prakticky všechen biologický odpad ze zahrady a kuchyně včetně potravin.

Kompostovacích ohrad využívám převážně ke zpracování odpadu ze zahrady, hlavně listí, travní hrabanky, odpadů ze zeleniny, květin a brambor. Do substrátu přidávám popel z kamen (převažuje ze dřeva a papíru), dále kostní vyklíženou moučku nebo superfosfát, horninovou moučku (tufity, živce, čediče, lze také přidávat bentonit, žuly, ruly, vápence a dolomity), a další nerosty s obsahem některých živin a mikroprvků. Někdy stačí malé množství přesáté ornice. Přitom je třeba mít na paměti, že každý přídavek zeminy do kompostu znamená zpomalení nebo zastavení kompostovacího cyklu. Pak kompostování může trvat až 3 roky a více. V případě těžkých půd jako na naší zahrádce se takový materiál chová jako nepříznivý balast.

A co na závěr? Dnes jsem schopen zpracovávat kompostováním více než 80% veškerých odpadů ze zahrady a domácnosti včetně papíru, zbytků jídel a některých tkanin. Přínos kompostování se kladně projevil na tvorbě nového orničního horizontu, který navíc kladně ovlivňuji zeleným hnojením a zvýšenou rotací osevního postupu, tj. produkce z 1 m² 2 – 3 úrody ročně.

Tweet

Regulace teploty plynových motorů

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu