Když se nudíš, pořiď si bioplynku

Bioplynová stanice je jako malé dítě, pořád Vás potřebuje. Musí mít svůj řád, všechny parametry v pořádku a empatickou obsluhu, která dokáže vycítit co by zrovna chtěla. Když vše běží, jak má, dělá bioplynka podniku radost. Jenže kromě technického zajištění je zde i legislativa, která se neustále vyvíjí a na provozovatele neustále chystá nová a nová překvapení. 

Tento trend je všudypřítomný. Bioplyn však má tu výhodu, která je v tomto případě nevýhodou, a to, že je průnikem několika odvětví a tím se změny v každém segmentu promítají společně s ostatními. Dopady regulace zemědělské činnosti mají vliv na produkci plodin vhodných pro energetické využití. Ze široké škály omezení na straně produkce biomasy stojí za zmínku omezení pěstebních ploch širokořádkových plodin a tlak na využití plodin, které nemají přímý konkurenční vliv na potravinářskou a krmivářskou produkci. 

Kukuřice proti všem

Představa je taková, že využitím krycích plodin, předplodin, meziplodin a “záplodin” získáme dostatečné množství biomasy, navíc levné, protože přeci nejde o hlavní plodinu. Tyto představy se však velmi rozcházejí s realitou. Produkce vedlejších plodin nikdy nenabyde objemu hlavní plodiny, a tak agrotechnické činnosti rozpočítané mezi menší výnosy vytváří z těchto “levných” plodin dražší suroviny pro výrobu bioplynu než tolik kritizovaná kukuřičná siláž. K tomu je nutné připočítat také náklady související s větším objemem substrátu pro produkci stejného množství energie, tedy nákladnější konzervaci, více manipulační práce, delší čas pro dávkování, čerpání, míchání, více digestátu na rozvoz a často především nedostatečný objem fermentoru a skladů digestátu.

Jistě se najde průnik mezi plodinami vhodnými pro energetické využití a požadavky na snižování eroze včetně zvyšování druhové pestrosti. Energetické využití tržně neuplatnitelné biomasy by mohlo být skvělým doplňkem pro dodržení kritérií Kontrol podmíněnosti. Splnění více účelů současně by mohlo alespoň částečně řešit problém s vysokými náklady spojenými s produkcí a využitím biomasy s nižším energetickým obsahem. 

I přes veškerou snahu však není možné nahradit veškerou silážní kukuřici vedlejšími plodinami. A proč taky? Kukuřice je plodina, která má z běžných plodin nejvyšší účinnost přeměny slunečního záření na pevnou biomasu. Rozdíl od ostatních plodin je tak významný, že její náhradu lze srovnávat s montáží fotovoltaických panelů s poloviční účinností na stejně osluněné plochy. Zemědělské půdy neustále ubývá a je tedy potřeba ji využívat efektivně. 

Změna směru

To byl jeden příklad z produkčního segmentu. Je na řadě uvést další, a to z legislativy týkající se podpory obnovitelných zdrojů. Zákon na podporu obnovitelných zdrojů z roku 2005 se v roce 2012 změnil na zákon o podporovaných zdrojích. V názvu jen malý rozdíl. Významově však nový zákon v podstatě zrušil podporu obnovitelných zdrojů, a navíc zavedl nemálo doprovodné legislativy, která v podobě vyhlášek výrazně zkomplikovala provoz i těm již běžícím zařízením. Pravidla hry se tedy začala měnit a mění se dodnes. 

Původně byly bioplynky stavěny s cílem využít cíleně pěstovanou biomasu. Za splnění podmínek byl bonus v podobě vyšší garantované výkupní ceny. Je tedy pochopitelné, že většina zařízení je dimenzována právě na využití cíleně pěstované biomasy. 

Byly to vstupní podmínky do EU, které vyžadovaly, aby část zemědělské produkce sloužila k navýšení výroby energií z obnovitelných zdrojů. Časem byla tato povinnost zrušena a bonifikace cíleně pěstované biomasy zanikla. Netrvalo dlouho a vítr se otočil úplně. 

Dnes musí provozovatelé bioplynových stanic plnit kritéria udržitelnosti, která zavádí směrnice RED II. Ta se týkají bioplynových stanic s tepelným příkonem v palivu (bioplynu) větším jak 2 MW a výhledově budou povinny plnit také nařízenou úsporu emisí. Úspory emisí pro tato zařízení zavádí aktualizace směrnice RED III. Prokázání splnění kritérií udržitelnosti se děje certifikátem, který je vydáván na základě auditu. 

Celý certifikační proces je administrativně náročný a zatěžuje podniky i finančně. Navíc dodržení úspory emisí, které musí v mezidobí 2026-2029 dosáhnout minimálně 85 % oproti srovnávacím hodnotám definovaným v evropském nařízení se nedají splnit bez výrazných změn na straně vstupních substrátů a současně také často i na straně technologie zařízení. Několik málo let před ukončením podporovaného období je tedy nutné provést zásadní změny anebo i investice. 

Po emisní stopě

Úspora emisí si vyžádá změnu vstupních substrátů, protože cíleně pěstované plodiny mají svoji hodnotu emisní stopy, zatímco vedlejší produkty mají na patě bioplynky tuto stopu třeba nulovou a někdy dokonce výrazně zápornou (hlavně v případě vedlejších produktů živočišné výroby). Skladba vstupních substrátů má tedy na výpočet emisní úspory zásadní vliv. 

Další zásadní vliv na celkovou úsporu má množství emisí skleníkových plynů z následného skladování digestátu. Zde se pak nabízí jako jedno z řešení dosahující nejvyšší úsporu plynotěsné zakrytí nádrží. Jde však o nemalou investici a často technicky neproveditelnou. Čas na odepsání této investice do konce podporovaného období může být navíc pro některé bioplynky 1 rok a pro některé maximálně 5 let. 

Je proto potřeba již nyní začít připravovat finanční plán se zvážením dalších možností provozu. Jestliže nebude využita možnost modernizace zařízení anebo přechod na výrobu biometanu, je další provoz velmi nejistý a bude samozřejmě záviset na ceně elektřiny a její proměně v čase. Rozhodně nelze očekávat, že v době slunečního svitu bude bioplynka schopna cenou konkurovat fotovoltaice, která koncem podporovaného období instalovaným výkonem převýší okamžitou spotřebu ČR. 

Snaha o regulaci

Budoucnost bioplynových stanic v energetice není jako zdroj v základním zatížení s proběhem jako dnes převyšující 8 tis hodin za rok. Na tuto situaci se musíme všichni připravit. Výhodou je, že bioplynka kromě trvalého výkonu toho umí mnohem víc, a tak bude jen třeba její další funkce upřednostnit. 

Změnami prochází i elektroenergetika a v průběhu času přišla změna podmínek pro provozování sítí. Všichni provozovatelé výroben nad 100 kW instalovaného elektrického výkonu museli nainstalovat dispečerská řízení. Tento zásah si v roce 2014 vyžádal náklad 200–350 tis Kč na každé výrobně. Paradoxem je, že zařízení dodávající teplo, dle legislativy nemůže být omezeno na výkonu pod potřeby výroby tepla. Tato informace však u těchto zdrojů v dispečerském řízení chybí, a proto jsou bioplynové stanice omezovány velmi zřídka. 

Dá se tedy říct, že dispečerské řízení bylo v mnoha případech vyhozenou investicí, protože nedošlo za celou dobu provozu k jeho aktivaci. Je dobré však být připraven pro výraznější problémy v síti, kdy by jistě došlo k plošné regulaci pro záchranu stability sítě. 

Časem však došlo k další změně podmínek a staré dispečerské řízení je nyní již přežitkem a při každé změně na výrobně distribuční společnost vyžaduje nový typ řízení, které se zjednodušeně téměř neustálou změnou parametrů snaží dodržet stabilitu sítě. Každý zdroj tedy svým omezeným rozsahem přispívá k tomu, aby síť byla v dobré kondici. 

Tato nová regulace však také není zadarmo. Jednak přeinstalace něco stojí a často jsou vyvolány náklady na úpravu výrobního modulu, který třeba nový způsob regulace dříve nevyžadoval. Po delší tahanici se podařilo novinky vztáhnout jen na nová zařízení, ale často se dotýká i starších zdrojů, v případě připojení nového zdroje do stávající výrobny, kdy pak musí nové podmínky splňovat všechny zdroje anebo v případě navýšení výkonu. 

Zdroje tedy postupně všechny přejdou na nový způsob dispečerského řízení a budou se snažit pomáhat síti. Do toho přichází dlouhodobě připravovaná změna designu trhu, která se projeví pro výrobce tak, že dojde ke zrušení kategorizace výrobce. Nově tedy od 1. 1. 2025 již nebude kategorie výrobce I a II. 

Dojde také ke zrušení termínu “rezervovaná kapacita” a tato platba bude nahrazena dvěma novými, z nichž vždy ta nižší bude účtována. Půjde o platbu za “rezervovaný příkon” a za “maximální odebraný výkon”. Cílem této změny je přimět účastníky trhu, aby optimalizovali sjednaný příkon ve smlouvě o připojení s aktuálními potřebami pro maximální odebíraný výkon. Největší dopad bude mít tato změna na výrobce v kategorii I, který nemusel sjednávat rezervovanou kapacitu a nyní bude měsíčně platit nový poplatek, a to pravděpodobně častěji za rezervovaný příkon, protože během provozu výrobny nebude odebíraný výkon. Úlevy pro výrobce z nové platby ve vyhlášce o pravidlech trhu s elektřinou jsou tak zanedbatelné, že se nemá cenu ani o nich zmiňovat. Většině provozovatelům tedy od příštího roku vzrostou fixní náklady.

“Daňový ráj” pro plyn

Nelení se ani v oblasti daní, a proto je dobré zmínit i jednu dá se říct až absurditu, kterou je daň z plynu použitého pro výrobu tepla anebo pohon motorů. Celní úřad v poslední době velmi úmorně trvá na výběru daně za plyn, který byl spálen v bezpečnostním hořáku – fléře. Fléra je průběžný jistící prvek, který je legislativou vyžadován a souvisí se zpoplatněním daní tepla, které vzniká při pálení přebytečného bioplynu v době např. odstávky motoru. Nechtěné, zakázané a nebezpečné vypouštění bioplynu přes koncový jistící prvek – přetlakovou pojistku je bez poplatku. Použití pro okolí bezpečnějšího a ekologičtějšího hořáku zbytkového plynu je však zdaněno. 

Fléra přitom na většině bioplynek hoří jen výjimečně anebo během pravidelného povinného testování. Jde tedy o daň ve výši desítek korun. Přesto nejsou ojedinělé kontroly celní správy, kdy v počtu tří až pěti celníků probíhá několikahodinové místní šetření. Toto šetření je v poslední době spojováno s další daní, která je aktivní od 1. 1. 2021, a tou je daň z plynu použitého na pohon motorů. 

Zde celní správa již vyžaduje daň za veškerý plyn, který v motoru sloužil na výrobu tepla, a to včetně ztrát. Osvobozený je totiž jen plyn určený k výrobě elektřiny. Celní úřad odmítá přijmout myšlenku, že bioplynové stanice svou podstatou jsou výrobnami elektřiny, a že nutně vzniklé teplo při výrobě elektřiny musí být mařeno, pakliže není jinak využito. Veškeré teplo je tedy technologicky nutnou produkcí a jeho odvod od motoru je pro dosažení elektrického výkonu nutný. 

Celníci rozdělují plyn dle účinnosti na vstupu do motoru na plyn určený pro výrobu elektřiny a plyn určený pro výrobu tepla. Vyžadují daň odpovídající přibližně polovině spotřebovaného bioplynu. Škoda, že není zdaněna pára na vstupu do turbíny sloužící k výrobě tepla. Byl by to slušný příjem do státní kasy z obřích chladících věží každé tepelné elektrárny, protože elektřinu bez vzniku tepla zatím vyrobit neumíme. Ve skutečnosti to není sranda, protože daň vychází přibližně na 1 % výše pevné výkupní ceny. 

Podpora nepodpora

Tím se dostáváme k poslední z vybraných patálií provozovatele bioplynové stanice, a tou je výše podpory. Bioplynové stanice měly od roku 2009 stejnou výši podpory až do roku 2023. Na rok 2024 došlo k navýšení o necelých 8 %, což vychází přibližně půl procenta meziročně. Podpora tedy vůbec nekoresponduje s tempem růstu přímých výrobních nákladů na produkci biomasy a strojní údržbu, kdy z dat Českého statistického úřadu získáváme nárůst za stejné období ve výši přesahující 50 %, tedy téměř 4 % meziročně. Stát v tomto směru nedodržel slib definovaný zákonem o návratnosti vložených investic, což dokazují i výsledky sektorového šetření přiměřenosti podpory. 

Zdroje uvedené do provozu v letech 2006-2012 dosahují výnosu vloženého kapitálu v rozmezí 2-3 %, a to bez zohlednění úroků z úvěrů. Navíc se do posouzení nedostaly projekty se zápornými výsledky. Při předběžné analýze výroben uvedených do provozu v roce 2013 je poměr ztrátových provozů výrazně vyšší než v předchozích letech. Průměr je tedy ve skutečnosti ještě nižší. Mnohem výhodnější je tedy pro zhodnocení peněz využít nabídky spořicích účtů a termínovaných vkladů. Nestabilita legislativy a systému podpory způsobuje významnou bariéru pro další rozvoj, protože nedůvěra investorů způsobuje jen malý zájem o tento segment podnikání. 

Dle návrhu Státní energetické koncepce a Vnitrostátního plánu v oblasti energetiky a klimatu je rozvoj obnovitelných zdrojů, a i těch bioplynových, společně s rozvojem jádra základním pilířem budoucí energetiky ČR. Do roku 2030 se má produkce bioplynu znásobit. Nezbývá nám již mnoho času, a proto bychom měli opravdu zabrat. K tomu je však nutné připravit silně motivační prostředí, protože nehledáme jen jednotky lokalit, kde by se hodilo něco postavit. Potřebujeme systém zaručující výstavbu a rozšíření desítek a možná i stovek zařízení.        

Článek byl publikován v časopisu Energie 21 2/2024.

Tweet

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu

Biometan se vyplatí a má budoucnost