Pojídači ropy

Pojídači ropy Dale Allen Pfeiffer Lidské bytosti (stejně jako ostatní zvířata) čerpají energii z potravy, kterou sní. Až do posledního století byla veškerá energie dostupná na této planetě z potravy odvozena prostřednictvím fotosyntézy ze Slunce. Ať už jíme rostliny nebo zvířata, která je spásla, energie v potravě byla vždy odvozena ze Slunce.

Myslet na to, že Slunce jednoho dne „dojde“ by bylo absurdní. Sluneční svit je hojný a poměrně stabilní zdroj, a proto může proces fotosyntézy živit veškerý život na této planetě. Jelikož úroveň oslunění limituje množství potravy, které lze za danou dobu vytvořit, limituje i populační růst. Přísun solární energie na naši planetu je omezený, a aby bylo možné zvýšit produkci potravin, je třeba rozšiřovat a kultivovat osevní plochy a vystrnadit z nich konkurenty.

Do jisté doby neexistoval žádný jiný než popsaný způsob, jak zvýšit účinnost dostupné energie pro produkci potravin. Lidská populace se rozrůstala vytěsňováním všeho ostatního a přivlastňovala si stále více dostupné sluneční energie.

Potřeba rozšiřování zemědělské výroby byla společně s rozšiřováním energetické základny (a zemědělská produkce ve skutečnosti je její základní součástí) jedním z hlavních motivů za většinou válek v zaznamenané historii. A když Evropané již nemohli rozšiřovat kultivovatelnou půdu, začali dobývat zbytek světa. Po cestovatelích následovali dobyvatelé, osadníci a obchodníci. Proklamovanými důvody expanze mohly být obchod, hrabivost, rozšiřování impéria či jen prostá zvědavost, ale v podstatě se jednalo o rozšiřování zemědělské produktivity. Ať už cestovatelé a dobyvatelé přišli kamkoli, mohli si odtud odvézt lup, ale nejdůležitější bylo, že umožnili vznik plantáží. A osadníci dřeli, aby vyčistili půdu a vytvořili si nový domov. Dobývání a expanze pokračovaly, až už nezbylo žádné volné místo. Vlastníci půdy a farmáři samozřejmě bojují o vydobytí další půdy pro zemědělskou výrobu, ale jedná se už jen o drobky. Dnes je v podstatě veškerá zemědělská půda na této planetě zemědělsky využita. Zbyla jen příliš hornatá, příliš vlhká či příliš suchá půda nebo půda postrádající živiny.

Právě když zemědělský výstup již nemohl dále expandovat prostřednictvím zvyšování osevní plochy, nové inovace umožnily větší využívání již existujících osevních ploch. Proces likvidace „škůdců“ a dalších výdobytků zemědělství se zrychlil díky průmyslové revoluci, která mechanizací urychlila získávání a obdělávání orné půdy a rozšířila plochu farmářské půdy, která mohla být obdělávána jedním člověkem. A s každým nárůstem produkce potravin porostla i lidská populace.

V současnosti si lidské bytosti přivlastnily téměř 40% veškeré s půdou spojené fotosyntézy. Spojené státy spotřebovávají více než polovinu energie transformované prostřednictvím fotosyntézy. Přivlastnili jsme si všechny nejkvalitnější pozemky na planetě. Zbytek přírody je nucen vyjít s tím, co zůstalo. Jde zkrátka o hlavní příčinu vymírání druhů a zatížení ekosystému.

Zelená revoluce

V 50. a 60. letech prodělalo zemědělství drastickou transformaci, obecně nazývanou „zelená revoluce“. Zelená revoluce vyústila do takřka úplné industrializace zemědělství. Součástí tohoto pokroku byly nové hybridy potravinářských rostlin s vyšší výnosností. V letech 1950 až 1984, kdy zelená revoluce transformovala zemědělství po celém světě, stoupla světová produkce obilovin o 250%^. To byl obrovský nárůst objemu potravinové energie dostupné lidské spotřebě. Tato dodatečná energie ovšem nepřišla v rámci růstu slunečního osvitu, a nebyla ani důsledkem zavedení zemědělství na nových parcelách. Energii zelené revoluci poskytla ve formě hnojiv fosilní paliva (zemní plyn), pesticidů (ropa) a zavlažování poháněného energií uhlovodíků.

V porovnání se vstupy tradičního zemědělství zvýšila zelená revoluce příliv energie do zemědělství v průměru padesátinásobně. V nejextrémnějších případech se spotřeba energie zemědělstvím zvýšila sto až vícenásobně.

Ve Spojených státech (podle údajů z r. 1994) je k nakrmení každého Američana spotřebováno 400 galonů (1500 litrů – p.p.) ropných produktů ročně. Spotřeba energie zemědělstvím má následující strukturu:

• 31% výroba anorganických hnojiv
• 19% provoz zemědělských strojů
• 16% doprava
• 13% zavlažování
• 8% chov skotu (nezahrnuje krmiva)
• 5% dosoušení úrody
• 5% výroba pesticidů
• 8% různé

V těchto údajích není obsažena energie použitá k balení, zmrazení, dopravu do maloobchodu a vaření v domácnostech.

Aby si čtenář mohl udělat představu o energetické náročnosti moderního zemědělství: výroba jednoho kilogramu dusíku pro hnojiva vyžaduje energii odpovídající 1,4 až 1,8 litru nafty, nemluvě o výchozích produktech ze zemního plynu. Podle The Fertilizer Institute (http://www.tfi.org) Spojené státy použily v sezóně od 30. června 2001 do 30. června 2002 10,894,656 tun dusíkatých hnojiv. Když vezmeme v úvahu nižší číslo, 1,4 litru naftového ekvivalentu na kilogram dusíku, rovná se to množství energetice obsažené v 15,3 miliardy litrů nafty, čili 96,2 milionům barelů.

Samozřejmě je to jen hrubé přirovnání k usnadnění pochopení energetických nároků moderního zemědělství.

V pravém smyslu slova pojídáme fosilní paliva. V důsledku termodynamických zákonů ovšem také v zemědělství platí přímá spojitost mezi energetickým vstupem a výstupem. Cestou dochází k nemalým ztrátám. V letech 1945 až 1994 vzrostl energetický vstup do zemědělství na čtyřnásobek, zatímco výnosy vzrostly jen trojnásobně. Od té doby energetický vstup stále narůstá, aniž by docházelo k odpovídajícímu zvyšování výnosnosti. Dosáhli jsme bodu marginální návratnosti. Moderní zemědělství v důsledku degradace půdy, zvýšeným nárokům boje se škůdci a zvyšujících se nákladů na energii potřebnou pro zavlažování (viz dále), musí přesto pokračovat ve zvyšování energetických nákladů, jednoduše už jen proto, aby se udržely stávající výnosy. Zelená revoluce bankrotuje.

Náklady na fosilní paliva

Solární energie je trvalý zdroj, omezený pouze přítokem sluneční energie (iradiancí). Na druhou stranu, fosilní paliva jsou zdrojem, který máme takříkajíc „na skladě“ a lze ho využívat téměř neomezeně. Nicméně v rámci lidských časových měřítek jsou fosilní paliva neobnovitelná. Představují depozitum planetární energie, kterou sice lze čerpat tou měrou, jakou si přejeme, ale nakonec bude bez náhrady vyčerpána. Zelená revoluce však čerpá z této uskladněné energie a využívá ji k zvýšení zemědělské výroby.

Používání fosilních paliv se ve Spojených státech za poslední 4 desetiletí zvýšilo 20 krát. USA spotřebují 20 až 30 krát více energie fosilních paliv na hlavu než lidé v rozvojových zemích. Zemědělství je přímo zodpovědné za spotřebu 17% veškeré energie v této zemi. Od roku 1992 každoročně používáme asi 1000 litrů (6,41 barelu) ropy k výrobě potravin na každém hektaru půdy.

David Pimentel a Mario Giampietro roku 1994 odhadli, že poměr výstup/vstup je v zemědělství asi 1,4. Americké zemědělství vyprodukovalo 1 kilokalorii v potravinách za 0,7 kilokalorií spotřebované fosilní energie. Vstupní hodnota pro tento poměr vyplynula ze statistiky FAO (Organizace OSN pro zemědělství), která však bere v úvahu pouze hnojiva (nezahrnuje primární produkty potřebné pro výrobu hnojiv), zavlažování, pesticidy (nezahrnuje produkty potřebné pro výroby pesticidů), stroje a palivo na obdělávání. K ostatním zde nezahrnutým energetickým vstupům do zemědělství patří vlastní spotřeba farem; elektřina, výstavba a údržba zemědělských budov a infrastruktury. Po přidání těchto energetických nákladů k původnímu odhadu poklesne poměr výstup/vstup na 1. A to stále ještě nejsou zahrnuty energetické náklady na balení, dodávky do maloobchodů, mrazení, chlazení a vaření v domácnostech.

V následné studii uzavřené později ve stejném roce (1994) dokázali Giampietro a Pim entel odvodit přesnější poměr účasti energie fosilních paliv na zemědělství. V této studii definovali dvě oddělené formy energetického vstupu: endosomatickou a exosomatickou energii. Endosomatická energie je vytvářena v rámci metabolické transformace potravinové energie na svalovou energii lidského těla. Exosomatická energie je vytvářena transformací energie mimo lidské tělo, jako spalování nafty v traktoru. Toto vyhodnocení umožnilo autorům podívat se pouze na vstup fosilních paliv a jejich poměr vůči ostatním vstupům.

Před průmyslovou revolucí bylo v podstatě 100% endosomatické i exosomatické energie spojeno se Sluncem. Nyní představují 90% exosomatické energie používané ve Spojených státech a dalších rozvinutých zemích fosilní paliva. Typický poměr exo/endo v předindustriální, Sluncem „poháněné“ společnosti, je asi 1:4. Tento poměr se ve vyspělých zemích změnil desetinásobně a vyšplhal se na 40:1. A ve Spojených státech je to více než 90:1. Změnil se také způsob, jakým endosomatickou energie využíváme.

Převážná většina endosomatické energie už není využívána k přímému pohonu ekonomických procesů. Většina této energie nyní plyne do vytváření toku informací k řízení toku exosomatické energie pohánějící stroje. Vezmeme-li v úvahu poměr exo/endo 90:1, pak každá kcal endosomatické energie spotřebované v USA znamená oběh 90 kcal exosomatické energie. Například malý benzínový motor dokáže konvertovat 38 000 kcal v jednom galonu benzínu (3,7 l – p.p.) na 8,8 kWh (kilowatthodin), což se rovná zhruba třem týdnům práce lidské bytosti.

Giampietro a Pimentel ve své zdokonalené studii zjistili, že k výrobě 1 kcal potravin, dodaných spotřebitelům v rámci amerického potravního systému, je potřeba 10 kcal exosomatické energie. To zahrnuje balení a veškeré dodací náklady, ale opomíjí vaření v domácnostech. Potravinový systém USA tedy spotřebovává desetkrát více energie, než vytváří v energii potravin. Tento nepoměr umožňuje pouze exploatace neobnovitelných zásob fosilních paliv.

Za předpokladu spotřeby 2500 kcal na hlavu v rámci denní spotřeby potravin ve Spojených státech, lze poměr 10:1 převést na každodenní spotřebu 35 000 kcal exosomatické energie na osobu. Nicméně vezmeme-li v úvahu, že průměrná návratnost endosomatické práce v USA je asi 100 000 kcal exosomatické energie, je přílivu exosomatické energie potřebné pro denní spotřebu v jídle v našem stávajícím systému dosaženo za pouhých 20 minut práce. Je tu však bohužel háček – pokud odstraníme z rovnice fosilní paliva, vyžádá si denní dávka potravy 111 hodin endosomatické práce na hlavu; jinak řečeno, produkce stávající americké denní potravinové dávky na jednu osobu by vyžadovala téměř tří týdnů práce na hlavu.

Prostě řečeno, jakmile začne produkce fosilních paliv v příštích desetiletích klesat, bude k dispozici stále méně energie i potravin.

Půda, obdělávaná půda a voda

Moderní intenzivní zemědělství je neudržitelné. Technologicky tažené zemědělství zvýšilo erozi půdy, znečistilo a příliš vyčerpalo podzemní a povrchové vody, a dokonce (z velké části v důsledku zvýšeného používání pesticidů) způsobilo vážné problémy veřejnému zdraví a životnímu prostředí. Eroze půdy, přetížená zemědělská půda a nadužívání vodních zdrojů obratem vedlo k dalšímu navýšení užívání fosilních paliv a uhlovodíkových produktů. Musíme aplikovat stále více na uhlovodících založených hnojiv, a stejně tak pesticidů; je třeba více energie k čerpání vody a zavlažování a fosilní paliva jsou používána i při následném zpracovávání znečištěných vod.

Nahrazení jednoho coulu (2,5 cm – p.p.) svrchní ornice trvá 500 let. Ornice v přirozeném prostředí vzniká rozkladem rostlinné hmoty a rozpadem hornin, před erozí ji chrání rostliny. Eroze půdy obnažené zemědělstvím každoročně snižuje produktivitu až o 65%. Území dřívější prérie představující obilnici Spojených států po zhruba stoletém farmaření přišla o polovinu ornice. Tato půda eroduje třicetkrát rychleji, než je přirozená míra eroze. Potravinářské obilniny jsou přitom „hladovější“ než přírodní trávy, které Velké planiny kdysi pokrývaly. V důsledku toho zbývající ornice přichází o stále více živin. Erozí půdy a vyčerpáváním minerálů mizí z americké zemědělské půdy rostlinné živiny v hodnotě 20 miliard dolarů ročně. Většina půdy Velkých planin je už jen o málo víc než houba, do níž musíme cpát z uhlovodíků vyráběná hnojiva, aby se vůbec něco urodilo.

USA každoročně přicházejí o více než 2 miliony akrů (cca 81 000 hektarů – p.p.) orné půdy v důsledku eroze, zasolení a vyčerpání spodních vod. K tomu všemu si urbanizace, stavba silnic a průmysl vyžádají další milion akrů (40 500 ha) zemědělské půdy ročně. Zemědělství a komerčnímu lesnictví jsou věnovány přibližně tři čtvrtiny rozlohy Spojených států. Rostoucí lidská populace tlačí na dostupnost půdy stále víc. K dispozici solárním technologiím potřebným pro podporu na solární energii založené ekonomiky zůstává už jen náhodou dostupná malá část Spojených států. Podobně omezená je i rozloha pro pěstování biomasy. K rozvoji solární energie nebo biomasy tedy může dojít jen na úkor zemědělství.

Moderní zemědělství vysává plných 85% všech amerických sladkovodních zdrojů. U mnoha povrchových vodních zdrojů, zejména na západě a na jihu země, dochází k nadměrnému odčerpávání. Typickým příkladem je řeka Colorado. Než dosáhne Pacifiku je zredukována na pouhou stružku. 60% zavlažování přesto obstarává povrchová voda. Zbytek, a v některých místech i většina, vody k zavlažování pochází z podzemních jezer. Podzemní voda se obnovuje jen pomalu, průsakem dešťové vody zemskou krustou. Dešťovou vodou je nahrazováno méně než 0,1% ročně odčerpaných podzemních vod. Z velkého podzemního rezervoáru Ogallala, zásobujícího zemědělství, průmysl a domovy ve většině jižních států a států na centrálních Planinách, je ve vztahu k jeho regenerační schopnosti ročně odčerpáváno 160%. Podzemní jezero Ogallala tak bude během několika desetiletí jako zdroj vody neproduktivní.

Poptávku moderního zemědělství po vodních zdrojích nejlépe ilustruje pohled na půdu, kde se pěstuje kukuřice. Kukuřice, která dává 118 bušlů na akr ročně, si vyžaduje během sezóny více než 500 000 galonů vody na akr. Výroba jedné libry kukuřice si vyžádá 1400 liber (či 175 galonů) vody. Pokud se se snížením této spotřeby něco neudělá, pomůže moderní zemědělství uvrhnout Spojené státy do vodní krize.

Používání na uhlovodících založených pesticidů v USA se posledních dvou desetiletích zvýšilo 33 krát, a přesto každoročně přicházíme o více úrody kvůli škůdcům. To je důsledek upuštění od tradičních rotačních cyklů plodin. Téměř 50% americké obdělávané půdy je používáno k pěstování stále stejné monokultury. To má za následek nárůst množství škůdců, což obratem vyžaduje použití více pesticidů. Používání pesticidů se zvýšilo 1000 krát, a to už před zavedením geneticky upravených rostlin odolných vůči herbicidům. Nicméně ztráty obilí přesto vzrostly na čtyřnásobek.

Moderní intenzivní zemědělství je neudržitelné. Poškozuje půdu, vyčerpává vodní zdroje a znečišťuje životní prostředí. A k tomu všemu vyžaduje stále více fosilních paliv, k čerpání vody pro zavlažování, nahrazovaní živin, ochranu před škůdci, regeneraci prostředí a prosté udržení produkce na stávající úrovni. Avšak přísun fosilních paliv rychle zkolabuje v rámci jejich klesající produkce.

Spotřeba

Každý člověk ve Spojených státech spotřebuje průměrně 2175 liber potravin ročně. To americkému spotřebiteli dává průměrný denní energetický příjem 3600 kalorií. Světový průměr je 2700 kalorií denně. Plných 19% kalorického příjmu v USA pochází z rychlého občerstvení, které se na celkové spotřebě potravin průměrného amerického občana podílí 34%. Průměrný občan sní každé čtvrté jídlo mimo domov.

Třetina kalorického příjmu průměrného Američana pochází ze zvířecích zdrojů (včetně mlékárenských produktů), což je celkem 800 liber na osobu a rok. To znamená, že američtí občané získávají 40% svých kalorií z tuků – téměř polovinu stravy.

Američané jsou také velkými spotřebiteli vody. Ještě před pouhými deseti lety spotřebovávali Američané 1450 galonů na hlavu a den a největší část připadala na zemědělství. Aby byl umožněn projektovaný nárůst populace, je spotřeba v roce 2050 navržena na 700 galonů na hlavu a den, což je považováno za minimum pro lidské potřeby. V rámci toho se nebere v úvahu pokles produkce fosilních paliv.

Poskytování tohoto množství potravy si v Severní Americe vyžaduje aplikaci 0,6 milionů tun pesticidů ročně. To je více než pětina celkové celosvětové spotřeby pesticidů, která se odhaduje na 2,5 milionu tun. Celosvětově je ročně používáno více dusíkatých hnojiv, než mohou poskytnout přirozené zdroje. Podobně je odčerpávána z podzemních zásobníků mnohem rychleji, než se obnovuje, i voda. Také zásoby důležitých minerálů v půdě jako fosforu a draslíku, se chýlí ke konci.

Celková americká energetická spotřeba je v porovnání se solární energií sklízenou formou úrody a lesních produktů více než trojnásobná. Spojené státy ročně spotřebují o 40% více energie, než je úhrnné roční množství solární energie zachycené veškerou rostlinnou biomasou na jejich území. Používání fosilní energie na hlavu v severní Americe představuje pětinásobek světového průměru.

Naše prosperita stojí na principu vyčerpávání světových zdrojů, jak nejrychleji jen je to možné, aniž bychom pomysleli na sousedy, na veškerý život na této planetě nebo naše děti.

Populace a udržitelný růst

Vezmeme-li v úvahu 1,1% roční růst přepokládá se, že se americká populace do roku 2050 zdvojnásobí. Současně s tímto růstem se s každou osobou přibývající populace ztratí jeden akr půdy. Dnes je pro pěstování potravin pro každého amerického občana k dispozici 1,8 akru zemědělské půdy. V roce 2050 to bude už jen 0,6 akru. K udržení stávajícího potravinového standardu je potřeba 1,2 akru na osobu.

V současné době jsou hlavními exportéry obilí dvě země na planetě; Spojené státy a Kanada. Očekává se, že USA v roce 2025 v důsledku domácí poptávky s exportem potravin přestanou. Dopad na americkou ekonomiku by mohl být devastující, protože USA ročně vydělávají 40 miliard dolarů právě na exportu potravin. A co je důležitější, bez amerických potravinových exportů by mohly vyhladovět miliony lidí po celém světě.

Podle údajů sčítání lidu žilo v roce 2002 v USA na 34,6 milionů lidí pod hranicí chudoby. Jejich počet alarmující měrou roste. Příliš mnoho lidí zde nemá dostatek potravy. Se zhoršující se situací jich bude dále přibývat a Spojené státy budou svědky rostoucího počtu úmrtí v důsledku vyhladovění.

Je tady pár věcí, které můžeme udělat, abychom alespoň zmírnili tuto tragédii. Předpokládá se, že usměrnění zemědělství tak, aby se zbavilo ztrát, odpadů a chybného řízení, by mohlo vést k snížení energetických vstupů při výrobě potravin až o polovinu. Místo hnojiv založených na fosilních palivech bychom mohli používat hnůj, který je nyní považován za odpad. Odhaduje se, že hnůj obsahuje ekvivalent pětinásobku hnojiva, které je v současnosti ročně používáno. Nejefektivnější by možná bylo úplně odstranit maso z našeho jídelníčku.

Mario Giampietro a David Pimentel předpokládají, že udržitelný potravinový systém je možný pouze při splnění čtyř podmínek:

• musí být zavedeny životnímu prostředí vyhovující zemědělské technologie
• musí být zavedeny technologie obnovitelných zdrojů.
• podstatný nárůst energetické efektivity musí zredukovat spotřebu energie na hlavu
• velikost populace a spotřeby musí být kompatibilní s udržením stability procesů v životním prostředí

I za předpokladu, že budou naplněny první tři podmínky a dojde tak k redukci spotřeby exosomatické energie na hlavu na méně než polovinu, omezují autoři maximum populace v rámci udržitelné ekonomiky na 200 miliónů. Podobné údaje vyplynuly i z několika dalších studií. (Energy and Population, Werbos, Paul J., http://www.dieoff.com/page63.htm; Impact of Population Growth on Food Supplies and Environment, Pimentel, David, et al., http://www.dieoff.com/page57.htm)

Za předpokladu, že stávající americká populace převyšuje 292 milionů, by to znamenalo redukci o 92 milionů obyvatel. K odvrácení katastrofy a dosažení udržitelné ekonomiky musí Spojené státy alespoň o třetinu snížit svou populaci. Ve 14. století si černý mor vyžádal životy přibližně třetiny evropské populace (a více než poloviny populace Asie a Indie) a kontinent upadl do temnoty, z níž se pak dostával téměř dvě století.

Žádný z uvedených výzkumů nebere v úvahu dopad poklesu produkce fosilních paliv. Autoři všech těchto studií věří, že zmíněná zemědělská krize začne působit asi až v roce 2020 a nebude kritickou před rokem 2050. Stávající vyvrcholení světové produkce ropy (a následný pokles), společně s vyvrcholením severoamerické produkce zemního plynu, s největší pravděpodobností přivodí zemědělskou krizi dříve, než očekávají. Je docela možné, že pro udržitelnost nebude dostatečná ani redukce americké populace o jednu třetinu, potřebná by mohla být až polovina. V rámci stejné udržitelnosti bude muset být snížena i celosvětová populace ze stávajících 6,32 miliard lidí  na pouhé 2 miliardy, což představuje 68%, čili více než dvě třetiny. Už koncem tohoto desetiletí bychom se mohli stát svědky spirálového růstu cen potravin bez viditelného konce. Nadcházející desetiletí by pak mohlo přinést masivní hladovění v celosvětovém měřítku, které lidská rasa nikdy předtím nezažila.

Tři volby

Vezmeme-li v úvahu naprostou nezbytnost redukce populace, máme před sebou zjevně jen tři možnosti.

Můžeme – jako společnost – začít vnímat naše dilema a vědomě nezvyšovat svou populaci. To by byla nejvítanější ze všech tří možností, rozhodnout se vědomě a na základě svobodné vůle o snížení populace. To nicméně koliduje s biologickým imperativem nařizujícím množení. To dále komplikuje výkonnost moderní medicíny a prodlužování věku a odmítavý postoj náboženské pravice k otázce řízení populace. Kromě toho je zde silná lobby podnikatelů, kteří se snaží udržet míru přistěhovalectví, aby udrželi nízké náklady za pracovní síly. Ačkoliv to pravděpodobně je ta nejlepší volba, právě tato možnost nebude s největší pravděpodobností zvolena.

Pokud nedokážeme přikročit ke snížení populace na bázi osobní odpovědnosti, můžeme se ho pokusit vynutit prostřednictvím vládního nařízení. Je třeba se zmiňovat, jaký by to vyvolalo odpor? Kolik z nás by chtělo žít ve světě nucené sterilizace a populačních kvót vynucovaných zákonným postihem? Jak snadno by to mohlo vést k vylidnění populace na bázi eugeniky?

Pak už zbývá jen třetí možnost, ta, která znamená neskutečné utrpení a smrt. Pokud selžeme a nerozpoznáme nadcházející krizi a nebudeme odhodláni se s ní vypořádat racionálně, budeme čelit vymírání, z nějž se civilizace asi už nevzpamatuje. S největší pravděpodobností ztratíme více lidí, než je nezbytné pro udržitelnost. Podmínky v rámci scénáře vymírání se budou zhoršovat tak silně, že přeživší lidská populace bude nepatrným zlomkem stávajícího stavu. A ti, co zůstanou, budou trpět traumatem z toho, že přežili smrt své civilizace, svých rodin, přátel a sousedů. Ti, kdo přežijí, uvidí z dnešního světa jen trosky.

Nyní si musíme položit otázku, zda jsme ochotni umožnit, aby se to stalo, a co proti tomu můžeme udělat. Znamená pro nás současný způsob života tolik, abychom vystavili sebe a naše děti důsledkům rychle se blížící tragédie jednoduše jen proto, abychom si dopřáli dalších pár let nadměrné spotřeby?

Poznámka autora

Toto je pravděpodobně nejdůležitější článek, který jsem kdy napsal. Zcela jistě ten nejděsivější a s nejneutěšenějšími závěry, k nimž jsem kdy dospěl. Nejspíš mnohé čtenáře dost znepokojí, tak jako popisované vyhlídky znepokojily mne. Pro budoucnost je však důležité, abychom je vzali na vědomí a diskutovali o nich.

Jsem od přírody pozitivně laděný optimista a přes shora uvedené skutečnosti dále věřím, že můžeme nalézt pozitivní řešení mnohačetné krize, která se na nás valí. Vím, že tento článek asi vyvolá záplavu nesouhlasu, ale je to, bohužel, jen faktická zpráva založená na datech a závěrech z nich plynoucích.

Vyšlo v letním dvojčísle 78 – 79 časopisu WM magazín.

Tweet

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?

Jak získat udržitelnou biomasu

Biometan se vyplatí a má budoucnost