Bioplynky mohou zpracovat veškerý bioodpad z domácností

Bioplynové stanice plní mnoho společenských funkcí již téměř dvě desetiletí a stále ještě jejich potenciál není zplna využit. I když bioplynových stanic máme v ČR více jak čtyři sta, tak plně odpadářské jsou jen necelé dvě desítky. Velmi příjemnou zprávou je, že v posledních několika letech jich pár přibylo. 

Je až úsměvné slavit v posledních třech letech jednotky nových bioplynových anebo biometanových stanic využívající odpady. Oslavy však dávají jiný smysl, pokud si pamatujeme nulovou výstavbu v letech 2015 až 2021. Kromě třech nových odpadářských bioplynových stanic (BPS) došlo u několika stávajících zemědělských bioplynek k rozšíření o příjem odpadů. Celkově však nově realizovaná zpracovatelská kapacita je na přibližně 100 tisíc tun odpadů za rok, což není žádné závratné číslo. 

Nový odpadový plán

Dokončovaný Plán odpadového hospodářství (POH) pro období 2025-2035 počítá s tím, že v roce 2035 bude produkce bioodpadů v separovaném sběru 1,9 mil tun. V případě, že se opřeme čistě o data z POH, tak nás čeká najít uplatnění pro další 1 mil tun bioodpadů, protože současné využití díky kompostárnám a bioplynkám dosahuje objemu 0,9 mil tun. Znamená to tedy, že jen na bioodpady z komunální sféry nás čeká stavět ročně zpracovatelskou kapacitu odpovídající tomu, co se za poslední tři roky v ČR podařilo postavit. 

V POH jsou vyčísleny i finanční prostředky, které bude zapotřebí v oboru investovat a konkrétně u bioplynových stanic jde o přibližně 8 miliard Kč. Je tedy evidentní, že nás čeká zrychlení tempa výstavby nových zařízení na využití bioodpadu. Navíc zde máme ještě i další bioodpad a vedlejší produkty z průmyslové činnosti. Sumárně jde tedy o větší číslo, ale i tak to pro obor bioplynu není velký problém. 

Bioplynové stanice v ČR konzumují sumárně přibližně 10 milionů tun vstupních substrátů, takže jeden či dva miliony tun odpadů tvoří 10 či 20 % vstupů. Samozřejmě je snahou, aby se stávající BPS zpracovávaly také tento odpad a vedlejší produkty, protože síť stávajících zařízení je již hustá a vzdálenost od obcí je bližší než na skládky odpadů. 

Je potřeba doladit legislativu

V tomto směru se daří otevírat legislativu k vstřícným řešením. Zákon o odpadech v příloze číslo 4 vyjmenovává kódy odpadů, které může zpracovat běžná zemědělská bioplynová stanice, aniž by musela mít povolení k provozu zařízení pro nakládání s odpady. Samozřejmě musí projít procesem úpravy a schválení provozního řádu, musí také vést potřebnou evidenci, mít náležité vybavení a přiděleno IČZ (identifikační číslo zařízení). 

Podle této přílohy může bioplynka zpracovat až do 30 % podílu vstupních substrátů vyjmenovaných odpadů. Ve většině případů představuje 30 % odpadů na vstupu váhu přesahující limit pro zjišťovací řízení EIA. Zde vzniká občas potíž, protože některé bioplynové stanice ve snaze přejít na zpracování odpadů skončilo právě v procesu projednání EIA, a to z důvodů nesouhlasu obce či svazku obcí se zpracováním odpadu. 

Nastávají i kuriozní situace, kdy obec sama osloví bioplynovou stanici ve snaze předat k využití odpady vzniklé na území obce (např. posečená tráva z údržby), ale bioplynová stanice ji nemůže vyhovět, protože nebyl udělen souhlas se zpracováním odpadů krajem z důvodu rozporu s územním plánem. 

Mnoho bioplynových stanic má uvedeno na základě požadavku obce v povolení k trvalému provozu vydaného krajským úřadem, že nebude zpracovávat odpad. Tuto skutečnost si některé obce pojistili tak, že upravili územní plán a v lokalitě s bioplynovou stanicí zakázali nakládání s odpady. Proces povolení využití odpadů ve stávajících bioplynkách je tedy mnohdy náročný a zdlouhavý, což často vede k odstoupení od prospěšné myšlenky a ponechání BPS rize v zemědělském módu. 

Další zlepšení by mohla přinést rozsáhlejší novela Zákona o odpadech, která byla na letošní rok Ministerstvem životního prostředí (MŽP) oznámena. Očekává se od ní rozšíření seznamu druhů odpadů, které by BPS mohly využívat ve zjednodušeném režimu zemědělské bioplynové stanice, a také výrazná změna doprovodné legislativy, hlavně tedy vyhlášky o podrobnostech nakládání s odpady. 

Právě ta doznala změn již začátkem tohoto roku a pro bioplynové stanice došlo k výrazné změně usnadňující zpracování odpadů s obsahem vedlejších živočišných produktů. Byl napraven dlouhodobě tíživý stav, kdy na odpad a vedlejší živočišné produkty bylo pohlíženo dvojí optikou. Jednak zákonem o odpadech a pak přímo použitelným předpisem o vedlejších produktech živočišného původu doprovázeným zákonem o veterinární péči. 

Nově tedy vyhláška sjednocuje postupy při zpracování odpadů s podílem vedlejších živočišných produktů a nechává podmínky na evropském předpisu a schválení veterinární správou. Jde o další významný krok ve zjednodušení přístupu k využití odpadů v bioplynových stanicích, které s vedlejšími produkty již nyní nakládají. 

Pro některé obce je zavádění sběru bioodpadu oříšek

Další změnou, která se však do vyhlášky zatím nedostala, je budoucí povinnost obcí sbírat odděleně veškerý bioodpad, a to včetně odpadů z domácích kuchyní včetně vedlejších živočišných produktů. Doposud byla povinnost zajistit sběr a nebo místo pro uložení pouze “zeleného” biologického odpadu. 

Tento nový přístup k bioodpadům by měl zajistit úbytek biosložky v běžném komunálním odpadu. Obec bude muset nastavit pro tento druh odpadu vhodný způsob sběru. Otázkou pak bude, kam s takovým odpadem, který je ideální pro odpadářské bioplynové stanice, kterých je však v ČR zatím pomálu a dopravní vzdálenost může být i ve vyšších desítkách kilometrů. 

Navíc produkce bioodpadu z domácí kuchyně je hodně závislá na druhu zástavby. Ve městech je dosahováno produkce cca 100 - 150 kg na osobu a rok, zatímco ve venkovském prostoru to mohou být jen jednotky anebo nízké desítky kg na osobu za rok. Obec o několika stovkách obyvatel bude tedy produkovat třeba desítky tun takového odpadu ročně. Svoz a nakládání s tak malým množstvím odpadu bude nákladné a neefektivní. 

Zařízení na úpravu a dotřízení odpadu v ročním objemu stovek tun je technicky oříšek. Je obtížné dimenzovat zařízení, které má zvládat odseparovat obaly a jiné nežádoucí příměsi na malý objem zpracovaného odpadu, protože i když je objem malý, tak velikost např. naběračky nebo vyhozeného melounu je pořád stejná. Malé zařízení tedy trpí nízkou hltností, tedy schopností pojmout širokou škálu odpadů a obalů. Velké zařízení je zas příliš nákladné na to, aby kvůli pár tunám vyrostlo na každé druhé bioplynové stanici. Jde o běžný paradox, který ale v tomto případě má částečné řešení. 

Tím řešením by mohlo být uvolnění zpracování malého množství odpadu obsahujícího i vedlejší produkty živočišného původu (VŽP) na běžné bioplynové stanici. Samozřejmě za předpokladu splnění podmínek daných nařízením EU 1069/2009 o hygienických pravidlech pro vedlejší produkty živočišného původu včetně využití alternativního způsobu splnění požadavků na bakteriální zatížení (například termofilní proces anaerobní fermentace). 

Základním předpokladem je však “čistota” odpadu, kterou nejvíce ovlivňuje kázeň producentů, protože kontaminace bioodpadu materiálem, který do těchto nádob nepatří, významně stěžuje manipulaci a další zpracování bioodpadu. Zde je nutno podotknout, že se v tomto ohledu výrazně zlepšujeme a v případě dobře nastaveného sběru doprovázeného edukací občanů by stačilo již jen ruční dotřídění na jednoduchém zařízení s následnou dezintegrací na požadovanou maximální velikost částic 12 mm. 

Ruční třídění odpadu vyžaduje odolnější obsluhu, ale kvůli poměru velikosti a účinnosti moc jiných možností není. Bez minimálního zázemí se však takový provoz úplně neobejde, protože sběrné nádoby je nutné před opětovným použitím řádně umýt horkou vodou. Přesto v případě zpracování stovek tun ročně jde opravdu o malé zařízení a z pohledu celkového množství zpracovaného vstupního substrátu o zanedbatelný podíl. 

Rozhodně není ambice, že by každá bioplynová stanice po úpravě legislativy umožňující takový způsob využití bioodpadů z obcí byla právě takovým zařízením dovybavena. S příjmem odpadů jsou spojené další provozní komplikace, kvůli kterým této možnosti využije jen poměrná část provozovatelů. Není třeba se ani obávat nekontrolovatelného rozmachu těchto zařízení, protože BPS přijímající bioodpady musí být v krajské registraci s dohledem veterinární správy a s povinností registrace digestátu jako hnojiva s pravidelným vzorkováním. Přesto jde o zajímavý způsob jak třeba prohloubit spolupráci v rámci  místní komunity, protože bez úzké spolupráce obce a provozovatele to fungovat nebude.

Článek byl publikován v časopisu Odpady 4/2025.

Tweet

Technologie zvyšující efektivitu výroby bioplynu

Bioodpady z našich kuchyní: Cesty k hygienickému a udržitelnému zpracování

Efektivní hospodaření s digestátem

Výpočty úspor emisí v bioplynu, biometanu a pevné biomase

Inovace BPS od Johann Hochreiter s.r.o.