Zprávy z tisku
Změny klimatu
Pokud se v Beskydech houbař nebo turista zatoulá na lokalitu Bílý kříž, najde v lese složitá, pro laika záhadná měřící zařízení, vedoucí jak do korun stromů, tak do podzemí. Probíhá zde rozsáhlý výzkum, který souvisí s globální změnou klimatu. Měří se dopadající sluneční záření, půdní a vzdušná teplota, vlhkost, proudění vzduchu a výměna látek a energií mezi porostem a prostředím. V kultivační sféře se pěstuje les v podmínkách atmosféry, která obsahuje dvojnásobné množství kysličníku uhličitého. Tak bude vypadat atmosféra planety za padesát let, pokud obsah tohoto skleníkového plynu poroste současným tempem.
Prof. Michal V. Marek, DSc., ředitel, Ústav ekologie a krajiny, AV ČR:
Sledujeme vlastně, jaká bude strategie růstu stromů, jak jsou stromy schopné v této atmosféře vlastně se reprodukovat, produkovat biomasu, či vznikají-li nějaké limity, nějaké zpětné vazby, které tuto reakci nějakým způsobem ovlivňují. Protože v principu reakce vlastně rostliny na zvýšenou koncentraci CO2 by měla být veskrze pozitivní, protože oxid uhličitý je vlastně vstupním substrátem fotosyntézy, čili obecně laicky řečeno čím více tohoto substrátu bude, tím proces fotosyntézy poběží rychleji a de facto bude větší produkce asimilátu, následně biomasy. Tak to skutečně v krátkodobých horizontech vypadá. Opravdu vystavíte-li rostlinu zvýšené koncentraci CO2, její reakce je výrazná stimulace fotosyntézy. Ovšem po určité době nastupují zpětnovazebné reakce, které mohou být i limitující. To znamená, že i my jsme zde objevili jeden z významných fenoménů a to je, že jsme potvrdili nebo objevili tzv. aklimační depresi fotosyntézy nebo laicky řečeno, po dlouhodobém působení zvýšené koncentrace CO2 se rychlost fotosyntézy jaksi zastaví v té stimulaci a naopak se vrátí až i někdy nižší, než je rychlost fotosyntézy ve stávající atmosféře. Laicky řečeno, produkce asimilátů je větší než jejich transport a dochází k zastavení asimilačního procesu, limitace. Dále je to nepoměr prvků uvnitř asimilačního aparátu jehlic uhlíku, dusíku, fosforu. Dochází vlastně k lokální deficienci dusíku. A v neposlední řadě může docházet i k tomu, že se asimilační aparát svým způsobem strukturálně a funkčně mění a stává se výrazněji citlivý na vyšší dávky sluneční radiace, to znamená tzv. fotoinhibiční efekt. Vedle vlastně toho experimentování zde realizujeme ještě druhou součást našich pokusů, našich měření, která už velice úzce souvisí vlastně s Kjótským protokolem. Rostliny díky své fotosyntetické aktivitě vlastně ukládají uhlík z atmosféry do své biomasy, ukládají ho do půdy. Lesy jsou z tohoto hlediska skutečně velmi významným hráčem a to z několika důvodů. Zaprvé, rozkládají se na poměrně veliké ploše. Jedná se o organismy dlouhodobě žijící, to znamená, že ten proces toho ukládání je dlouhodobý. A v neposlední řadě právě proto, že to je takový určitý stabilní systém, mnoho toho uhlíku je vlastně díky transportu asimilátu do kořenů a do půdy ukládáno, deponováno, fixováno v lesní půdě. Čili my zde používáme metody, které nám vlastně umožňují celoročně po dobu mnoha sezón vlastně počítat, kvantifikovat, jaké množství uhlíku se z atmosféry právě procesy fotosyntézy deponuje, ukládá v lesním ekosystému. Ten proces v principu bilancí takových dvou základních toků, to je tok uhlíku díky fotosyntéze z atmosféry do biomasy a proti tomu je tok uhlíku, který vzniká dekompozicí, dýcháním, činností půdních mikroorganismů. Čili tato vlastně bilance těchto dvou protisměrných toků vytváří ten konečný výsledek, že buď ten ekosystém je úložištěm uhlíku nebo naopak je zdrojem uhlíku. On samozřejmě ten poměr úložiště - producent má svou dynamiku. Asi se mnou budete souhlasit, že taková vytvořená paseka v lese, takový ten drastický zásah, musí dojít k té situaci, že prostě tam nejsou stromy, nejsou tam rostliny, z paseky se stává významný zdroj uhlíku. Ten uhlík prostě z půdy uniká. Zajímavé jsou i výsledky, které v rámci těchto velkých výzkumných programů máme k dispozici, že paseka, i když je okamžitě zalesněna, okamžitě tam vlastně je znova ustaven les, je ještě minimálně deset let zdrojem uhlíku. Tudíž zase z pohledu toho uhlíkového hospodaření ten paseční způsob lesního hospodaření je špatný.
Velmi slabým úložištěm uhlíku je zemědělská krajina s krátkou vegetační dobou plodin. Zcela mrtvá je z pohledu uhlíkového cyklu např. betonová poušť přízemních supermarketů a nejrůznějších skladišť, bezhlavě se teď šířící kolem dálnic a měst.
Prof. Michal V. Marek, DSc., ředitel, Ústav ekologie a krajiny, AV ČR:
Velkým problémem v používání fosilních paliv je, že vlastně přidáváme do atmosféry uhlík, který vlastně byl po miliony let deponován, tudíž se nezúčastnil uhlíkového cyklu. Ale prosím nejedná se jen o spalování fosilních paliv. Obrovským problémem je ta masivní devastace tropických pralesů. Víte, z hlediska ukládání uhlíku sice tropický ekosystém není tak významný, protože je to dáno tím, že obrat uhlíku v tropickém lese je velice rychlý, je uložen, velmi rychle je prostě rozložená biomasa apod., ale velkým problémem je, že právě tím spalováním nebo kácením tropických lesů vlastně uvolňujeme obrovské množství uhlíku do atmosféry, náhle je to vlastně ten velký výron uhlíku a druhá věc je, že ta restaurace toho systému, jako znovuzalesnění, je prakticky nemožná. Sami víme a příkladů na to je mnoho, jak obrovsky obtížné je znovu zalesňovat půdu v tropických oblastech.
Řada expertů se na konferenci OSN o klimatických změnách v Nairobi staví za návrh, aby země, které dokážou zabránit kácení pralesa, byly odměněny poplatkem za klimatické služby pro celou planetu. Vyklučení zemědělcům přináší výnos v hodnotě 200 dolarů na hektar ročně, zatímco zapojení pralesa do světového obchodu s uhlíkovými limity by zvedlo hodnotu nevykáceného hektaru na sedm a půl tisíce dolarů za rok. Podobný model platí i o lesích mírného pásma. A v Británii začíná fungovat. Jak naléhavé je najít účinné řešení ekologických problémů planety, naznačuje osud těch, kterým se to nepovedlo. O mnohém vypovídají ruiny Královského města, které se považuje za vrchol vyspělé mayské civilizace. A leží v údolí Kopán v Hondurasu. Někdy po roce 900 našeho letopočtu se město během pár desítek let zcela vylidnilo. Díky novým poznatkům řady vědních oborů, včetně rozluštění komplikovaného písma, se ukazuje, že příčinou byla ekologická katastrofa. Kolaps městských států v říši Máyů, během kterého zmizelo deset milionů lidí, probíhal podle stejného scénáře. Ale detailně prostudovaným příkladem je právě toto město, Kopán. Město pyramid a chrámů vyrostlo uprostřed pralesa. Postupně bohatlo a během stovek let se nadýmalo a bobtnalo a vytlačovalo les. Do nedohledna se rozkládala okolní sídla rolníků, kteří mýtili prales, dřeli se na polích a pěstovali kukuřici, papriku a rajčata nebo fazolové boby. Jenže vrstva humusu je v tropickém lese velice mělká, rychle se vyčerpala a zemědělci postupovali stále dál od města. Doprava potravin se začala komplikovat. Půdu zabírali i architekti pro stále nové stavby. Omítky a štuky staveb bylo nutné v tropickém klimatu stále obnovovat a prales mizel v pecích na vypalování vápna. A mizel takovým tempem, že panovník se záhadným jménem Osmnáctkrálík nařídil používat jen poloviční vrstvu omítky. Jenže pokusy o nápravu hříchů proti přírodě přišly pozdě. Krajina byla široko daleko oholená, eroze půdy katastrofální. A tak zemědělci šplhali na vrcholy kopců a hor s nejchudší a nejzranitelnější půdou. Likvidace pralesa vyvolala změnu mikroklimatu a nedostatek vody. Nějaký čas sice krizi pomáhaly řešit výboje a války, ale rostoucí populace a klesající zemědělské výnosy v době, kdy zemědělci živili stále větší armády úředníků, vojáků a obchodníků, znamenaly rozpad systému. Periodické dvousetleté zvýšení sluneční aktivity obnaženou krajinu vysušilo a to byla poslední rána vyspělé civilizaci. Už nepomohlo ani mistrovství ve stavbě zavlažovacích kanálů. Rozpoutala se nemilosrdná válka každého s každým. Na území Kopánu se prales po staletích vrátil. Na řadě jiných míst se však dodnes rozkládá poušť. Příkladem je mexický Teotihuacan. Město, které vzkvétalo tisíc let před příchodem Španělů. Tady nastal kolaps kolem roku 700 našeho letopočtu. Je to obehraná písnička. Vyčerpané přírodní zdroje, především voda, půda a les. V době, kdy bylo třeba čelit následkům přelidnění. Skvělá civilizace stavitelů chrámů, obřích pyramid a zavlažovacích kanálů, tvůrci strhujících kulturních památek, přesného kalendáře a písma. Všechno zmizelo v propadlišti dějin a člověk se nepoučil.
Zdroj ČT2
Datum uveřejnění: 22.11.06
Poslední změna: 22.11.2006
Počet shlédnutí: 278
Změny klimatu
Pokud se v Beskydech houbař nebo turista zatoulá na lokalitu Bílý kříž, najde v lese složitá, pro laika záhadná měřící zařízení, vedoucí jak do korun stromů, tak do podzemí. Probíhá zde rozsáhlý výzkum, který souvisí s globální změnou klimatu. Měří se dopadající sluneční záření, půdní a vzdušná teplota, vlhkost, proudění vzduchu a výměna látek a energií mezi porostem a prostředím. V kultivační sféře se pěstuje les v podmínkách atmosféry, která obsahuje dvojnásobné množství kysličníku uhličitého. Tak bude vypadat atmosféra planety za padesát let, pokud obsah tohoto skleníkového plynu poroste současným tempem.
Prof. Michal V. Marek, DSc., ředitel, Ústav ekologie a krajiny, AV ČR:
Sledujeme vlastně, jaká bude strategie růstu stromů, jak jsou stromy schopné v této atmosféře vlastně se reprodukovat, produkovat biomasu, či vznikají-li nějaké limity, nějaké zpětné vazby, které tuto reakci nějakým způsobem ovlivňují. Protože v principu reakce vlastně rostliny na zvýšenou koncentraci CO2 by měla být veskrze pozitivní, protože oxid uhličitý je vlastně vstupním substrátem fotosyntézy, čili obecně laicky řečeno čím více tohoto substrátu bude, tím proces fotosyntézy poběží rychleji a de facto bude větší produkce asimilátu, následně biomasy. Tak to skutečně v krátkodobých horizontech vypadá. Opravdu vystavíte-li rostlinu zvýšené koncentraci CO2, její reakce je výrazná stimulace fotosyntézy. Ovšem po určité době nastupují zpětnovazebné reakce, které mohou být i limitující. To znamená, že i my jsme zde objevili jeden z významných fenoménů a to je, že jsme potvrdili nebo objevili tzv. aklimační depresi fotosyntézy nebo laicky řečeno, po dlouhodobém působení zvýšené koncentrace CO2 se rychlost fotosyntézy jaksi zastaví v té stimulaci a naopak se vrátí až i někdy nižší, než je rychlost fotosyntézy ve stávající atmosféře. Laicky řečeno, produkce asimilátů je větší než jejich transport a dochází k zastavení asimilačního procesu, limitace. Dále je to nepoměr prvků uvnitř asimilačního aparátu jehlic uhlíku, dusíku, fosforu. Dochází vlastně k lokální deficienci dusíku. A v neposlední řadě může docházet i k tomu, že se asimilační aparát svým způsobem strukturálně a funkčně mění a stává se výrazněji citlivý na vyšší dávky sluneční radiace, to znamená tzv. fotoinhibiční efekt. Vedle vlastně toho experimentování zde realizujeme ještě druhou součást našich pokusů, našich měření, která už velice úzce souvisí vlastně s Kjótským protokolem. Rostliny díky své fotosyntetické aktivitě vlastně ukládají uhlík z atmosféry do své biomasy, ukládají ho do půdy. Lesy jsou z tohoto hlediska skutečně velmi významným hráčem a to z několika důvodů. Zaprvé, rozkládají se na poměrně veliké ploše. Jedná se o organismy dlouhodobě žijící, to znamená, že ten proces toho ukládání je dlouhodobý. A v neposlední řadě právě proto, že to je takový určitý stabilní systém, mnoho toho uhlíku je vlastně díky transportu asimilátu do kořenů a do půdy ukládáno, deponováno, fixováno v lesní půdě. Čili my zde používáme metody, které nám vlastně umožňují celoročně po dobu mnoha sezón vlastně počítat, kvantifikovat, jaké množství uhlíku se z atmosféry právě procesy fotosyntézy deponuje, ukládá v lesním ekosystému. Ten proces v principu bilancí takových dvou základních toků, to je tok uhlíku díky fotosyntéze z atmosféry do biomasy a proti tomu je tok uhlíku, který vzniká dekompozicí, dýcháním, činností půdních mikroorganismů. Čili tato vlastně bilance těchto dvou protisměrných toků vytváří ten konečný výsledek, že buď ten ekosystém je úložištěm uhlíku nebo naopak je zdrojem uhlíku. On samozřejmě ten poměr úložiště - producent má svou dynamiku. Asi se mnou budete souhlasit, že taková vytvořená paseka v lese, takový ten drastický zásah, musí dojít k té situaci, že prostě tam nejsou stromy, nejsou tam rostliny, z paseky se stává významný zdroj uhlíku. Ten uhlík prostě z půdy uniká. Zajímavé jsou i výsledky, které v rámci těchto velkých výzkumných programů máme k dispozici, že paseka, i když je okamžitě zalesněna, okamžitě tam vlastně je znova ustaven les, je ještě minimálně deset let zdrojem uhlíku. Tudíž zase z pohledu toho uhlíkového hospodaření ten paseční způsob lesního hospodaření je špatný.
Velmi slabým úložištěm uhlíku je zemědělská krajina s krátkou vegetační dobou plodin. Zcela mrtvá je z pohledu uhlíkového cyklu např. betonová poušť přízemních supermarketů a nejrůznějších skladišť, bezhlavě se teď šířící kolem dálnic a měst.
Prof. Michal V. Marek, DSc., ředitel, Ústav ekologie a krajiny, AV ČR:
Velkým problémem v používání fosilních paliv je, že vlastně přidáváme do atmosféry uhlík, který vlastně byl po miliony let deponován, tudíž se nezúčastnil uhlíkového cyklu. Ale prosím nejedná se jen o spalování fosilních paliv. Obrovským problémem je ta masivní devastace tropických pralesů. Víte, z hlediska ukládání uhlíku sice tropický ekosystém není tak významný, protože je to dáno tím, že obrat uhlíku v tropickém lese je velice rychlý, je uložen, velmi rychle je prostě rozložená biomasa apod., ale velkým problémem je, že právě tím spalováním nebo kácením tropických lesů vlastně uvolňujeme obrovské množství uhlíku do atmosféry, náhle je to vlastně ten velký výron uhlíku a druhá věc je, že ta restaurace toho systému, jako znovuzalesnění, je prakticky nemožná. Sami víme a příkladů na to je mnoho, jak obrovsky obtížné je znovu zalesňovat půdu v tropických oblastech.
Řada expertů se na konferenci OSN o klimatických změnách v Nairobi staví za návrh, aby země, které dokážou zabránit kácení pralesa, byly odměněny poplatkem za klimatické služby pro celou planetu. Vyklučení zemědělcům přináší výnos v hodnotě 200 dolarů na hektar ročně, zatímco zapojení pralesa do světového obchodu s uhlíkovými limity by zvedlo hodnotu nevykáceného hektaru na sedm a půl tisíce dolarů za rok. Podobný model platí i o lesích mírného pásma. A v Británii začíná fungovat. Jak naléhavé je najít účinné řešení ekologických problémů planety, naznačuje osud těch, kterým se to nepovedlo. O mnohém vypovídají ruiny Královského města, které se považuje za vrchol vyspělé mayské civilizace. A leží v údolí Kopán v Hondurasu. Někdy po roce 900 našeho letopočtu se město během pár desítek let zcela vylidnilo. Díky novým poznatkům řady vědních oborů, včetně rozluštění komplikovaného písma, se ukazuje, že příčinou byla ekologická katastrofa. Kolaps městských států v říši Máyů, během kterého zmizelo deset milionů lidí, probíhal podle stejného scénáře. Ale detailně prostudovaným příkladem je právě toto město, Kopán. Město pyramid a chrámů vyrostlo uprostřed pralesa. Postupně bohatlo a během stovek let se nadýmalo a bobtnalo a vytlačovalo les. Do nedohledna se rozkládala okolní sídla rolníků, kteří mýtili prales, dřeli se na polích a pěstovali kukuřici, papriku a rajčata nebo fazolové boby. Jenže vrstva humusu je v tropickém lese velice mělká, rychle se vyčerpala a zemědělci postupovali stále dál od města. Doprava potravin se začala komplikovat. Půdu zabírali i architekti pro stále nové stavby. Omítky a štuky staveb bylo nutné v tropickém klimatu stále obnovovat a prales mizel v pecích na vypalování vápna. A mizel takovým tempem, že panovník se záhadným jménem Osmnáctkrálík nařídil používat jen poloviční vrstvu omítky. Jenže pokusy o nápravu hříchů proti přírodě přišly pozdě. Krajina byla široko daleko oholená, eroze půdy katastrofální. A tak zemědělci šplhali na vrcholy kopců a hor s nejchudší a nejzranitelnější půdou. Likvidace pralesa vyvolala změnu mikroklimatu a nedostatek vody. Nějaký čas sice krizi pomáhaly řešit výboje a války, ale rostoucí populace a klesající zemědělské výnosy v době, kdy zemědělci živili stále větší armády úředníků, vojáků a obchodníků, znamenaly rozpad systému. Periodické dvousetleté zvýšení sluneční aktivity obnaženou krajinu vysušilo a to byla poslední rána vyspělé civilizaci. Už nepomohlo ani mistrovství ve stavbě zavlažovacích kanálů. Rozpoutala se nemilosrdná válka každého s každým. Na území Kopánu se prales po staletích vrátil. Na řadě jiných míst se však dodnes rozkládá poušť. Příkladem je mexický Teotihuacan. Město, které vzkvétalo tisíc let před příchodem Španělů. Tady nastal kolaps kolem roku 700 našeho letopočtu. Je to obehraná písnička. Vyčerpané přírodní zdroje, především voda, půda a les. V době, kdy bylo třeba čelit následkům přelidnění. Skvělá civilizace stavitelů chrámů, obřích pyramid a zavlažovacích kanálů, tvůrci strhujících kulturních památek, přesného kalendáře a písma. Všechno zmizelo v propadlišti dějin a člověk se nepoučil.
Zdroj ČT2
Datum uveřejnění: 22.11.06
Poslední změna: 22.11.2006
Počet shlédnutí: 278