Zprávy z tisku
V Norsku vznikne první minielektrárna na mořskou vodu
Reklamní šot představuje divákům prostou slánku. "Hledáme zdroj energie zítřka už roky. Možná, že celou tu dobu ležela odpověď na dosah ruky," provází obrázek komentářem norská firma Statkraft, která se jako první na světě rozhodla postavit minielektrárnu využívající mořskou vodu, píše agentura AFP.
V metropoli Oslu, na břehu fjordu, vybuduje zmíněný norský státní koncern příští rok prototyp elektrárny na ekologicky čistou "osmotickou" energii. Tento typ energie by podle jejích propagátorů mohl teoreticky v budoucnu ve světovém měřítku zajišťovat 1600 TWh, což je polovina současné energetické spotřeby v Evropě.
"Je to zcela bez emisí oxidu uhličitého," vysvětluje vysoký představitel Statkraftu Jon Dugstad. "Pouze se zde mísí sladká voda s vodou mořskou v dokonale přirozeném procesu", který se uskutečňuje všude, kde řeky vtékají do moří, dodává.
Při výrobě osmotické energie se využívá rozdílu koncentrace mezi dvěma kapalinami: jestliže se dvě masy filtrované vody, z nichž jedna je slaná a druhá sladká, oddělí polopropustnou membránou, pak voda, která má nižší koncentraci, přirozeně putuje k vodě s vyšší koncentrací. Přebytek tlaku na slanou vodu může být prostřednictvím turbíny přeměněn na energii.
V továrně v Hurumu na jihu Norska postaví Statkraft maličkou osmotickou elektrárnu schopnou vyrábět dvě až čtyři kWh, čímž lze napájet několik žárovek.
"Tento prototyp má jediný účel: potvrdit, že je tato technologie správná," upřesňuje Dugstad.
V případě úspěchu firma vybuduje v nadcházejících letech větší elektrárnu, která bude moci vyrábět 160 až 170 GWh, což vystačí na zásobování elektřinou pro 15.000 domácností.
Podle Statkraftu by mohla být osmotická energie konkurenceschopná kolem roku 2015. Za nejslibnější trhy jsou považovány Evropa, Severní Amerika, Jihoafrická republika a některé regiony Latinské Ameriky.
"Není to žádný rozmar vědců. V budoucnu budeme nuceni využívat všechny čisté zdroje energie," zdůrazňuje evropský expert Gérard Pourcelly.
Hlavní technologický problém tkví v membráně, jejíž velikost a propustnost, umožňující sladké vodě protékat směrem k vodě slané, aniž by se částečky soli dostávaly opačným směrem, určují množství vyráběné energie.
"Problém spočívá v tom, že je třeba, aby byla membrána mimořádně velká, a mohla tak přijímat dostatečné množství energie. To bude vyžadovat velké množství membrán k výrobě relativně slabé energie na metr čtvereční," soudí Pourcelly.
Statkraft uvádí, že se mu po několika letech podařilo v laboratoři dospět k toku tři watty na jeden metr čtvereční. „Potřebujeme dosáhnout pěti wattů na metr čtvereční," soudí Statkraft.
Pokud by se zařízení na výrobu osmotické energie, které je relativně málo nákladné, postavilo, mělo by ještě tu výhodu, že by zajišťovalo stabilní produkci, což je ve srovnání s větrnou či sluneční energií značná přednost.
Nevýhodou je naopak to, že pro takové elektrárny je zapotřebí určité plochy v zónách, které jsou již obvykle hustě zastaveny, a sice na místech, kde se řeky vlévají do moří.
Požadovaný prostor je však mnohem menší ve srovnání s rozlohou parku větrných elektráren produkujících stejné množství energie.
Zdroj: Ekolist
Datum uveřejnění: 3.12.07
Poslední změna: 3.12.2007
Počet shlédnutí: 201
V Norsku vznikne první minielektrárna na mořskou vodu
Reklamní šot představuje divákům prostou slánku. "Hledáme zdroj energie zítřka už roky. Možná, že celou tu dobu ležela odpověď na dosah ruky," provází obrázek komentářem norská firma Statkraft, která se jako první na světě rozhodla postavit minielektrárnu využívající mořskou vodu, píše agentura AFP.
V metropoli Oslu, na břehu fjordu, vybuduje zmíněný norský státní koncern příští rok prototyp elektrárny na ekologicky čistou "osmotickou" energii. Tento typ energie by podle jejích propagátorů mohl teoreticky v budoucnu ve světovém měřítku zajišťovat 1600 TWh, což je polovina současné energetické spotřeby v Evropě.
"Je to zcela bez emisí oxidu uhličitého," vysvětluje vysoký představitel Statkraftu Jon Dugstad. "Pouze se zde mísí sladká voda s vodou mořskou v dokonale přirozeném procesu", který se uskutečňuje všude, kde řeky vtékají do moří, dodává.
Při výrobě osmotické energie se využívá rozdílu koncentrace mezi dvěma kapalinami: jestliže se dvě masy filtrované vody, z nichž jedna je slaná a druhá sladká, oddělí polopropustnou membránou, pak voda, která má nižší koncentraci, přirozeně putuje k vodě s vyšší koncentrací. Přebytek tlaku na slanou vodu může být prostřednictvím turbíny přeměněn na energii.
V továrně v Hurumu na jihu Norska postaví Statkraft maličkou osmotickou elektrárnu schopnou vyrábět dvě až čtyři kWh, čímž lze napájet několik žárovek.
"Tento prototyp má jediný účel: potvrdit, že je tato technologie správná," upřesňuje Dugstad.
V případě úspěchu firma vybuduje v nadcházejících letech větší elektrárnu, která bude moci vyrábět 160 až 170 GWh, což vystačí na zásobování elektřinou pro 15.000 domácností.
Podle Statkraftu by mohla být osmotická energie konkurenceschopná kolem roku 2015. Za nejslibnější trhy jsou považovány Evropa, Severní Amerika, Jihoafrická republika a některé regiony Latinské Ameriky.
"Není to žádný rozmar vědců. V budoucnu budeme nuceni využívat všechny čisté zdroje energie," zdůrazňuje evropský expert Gérard Pourcelly.
Hlavní technologický problém tkví v membráně, jejíž velikost a propustnost, umožňující sladké vodě protékat směrem k vodě slané, aniž by se částečky soli dostávaly opačným směrem, určují množství vyráběné energie.
"Problém spočívá v tom, že je třeba, aby byla membrána mimořádně velká, a mohla tak přijímat dostatečné množství energie. To bude vyžadovat velké množství membrán k výrobě relativně slabé energie na metr čtvereční," soudí Pourcelly.
Statkraft uvádí, že se mu po několika letech podařilo v laboratoři dospět k toku tři watty na jeden metr čtvereční. „Potřebujeme dosáhnout pěti wattů na metr čtvereční," soudí Statkraft.
Pokud by se zařízení na výrobu osmotické energie, které je relativně málo nákladné, postavilo, mělo by ještě tu výhodu, že by zajišťovalo stabilní produkci, což je ve srovnání s větrnou či sluneční energií značná přednost.
Nevýhodou je naopak to, že pro takové elektrárny je zapotřebí určité plochy v zónách, které jsou již obvykle hustě zastaveny, a sice na místech, kde se řeky vlévají do moří.
Požadovaný prostor je však mnohem menší ve srovnání s rozlohou parku větrných elektráren produkujících stejné množství energie.
Zdroj: Ekolist
Datum uveřejnění: 3.12.07
Poslední změna: 3.12.2007
Počet shlédnutí: 201