Zprávy z tisku
Ohrožení lesní půdy
Nedávno jsme ukázali, jak intenzivní zemědělství vyhubilo půdní organismy a úrodné černozemě se změnily v mrtvou hmotu. Máme sice nový režim, ale neznalost a staré chyby se opakují. Dneska se zaměříme na lesní půdu, i ta je nyní v ohrožení.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Půda je oživený systém biologický útvar, kde vztahy mezi tím neživým a tím živým mají prvotní význam. Když zničíme život v půdě, pak ta mrtvá půda už není půdou, je to mrtvá hmota, neživá hmota, která nemůže plnit žádnou svojí základní funkci.
V mrtvé půdě nemá kdo rozkládat organickou a uvolňovat z ní živiny, nemá kdo hloubit chodby a obnovovat půdní mikrostrukturu. Bez života se podzemní říše hroutí.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Nemůže do ní pronikat voda při srážkách. Na povrchu je vytvořena krusta a po povrchu odtékají veškeré vodní srážky, ale půda, normální půda také dýchá.
Na zdravém fungování půdy, tedy i lesa, se podílí tisíce druhů mikrobů, obrovské množství mikroskopických půdních hub a půdních živočichů. Ukázali jsme, že zničit celý tento mikrovesmír je snadné a lesní půda není výjimkou. Pasečné hospodaření a průmyslové znečištění odčerpalo z půdy důležité prvky. Snížil se počet a rozmanitost života pod zemí. Půda je už tak vyčerpaná, že i malá změna může celý ekosystém ochromit. Tou může být například i chybná léčba.
doc. RNDr. Martin Braniš, CSc., ředitel Ústavu pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta UK Praha:
Jestliže budeme chápat les jako nemocný nebo zdravotně postižený a nápravu jako léčbu, tak rozhodně vždycky lepší uvažovat o tom systému jako o celku a nejenom jako o systému, ve kterém rostou stromy, které potřebujeme pro spokojení našich potřeb.
Připomeňme například léčbu kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava, po které zbyly rozsáhlé holiny. Výzkumy potvrdily, že tento zásah, který v národním parku navíc nemá co dělat, je pro další vývoj lesa krajně nevhodný.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Bude složitější na té holině než na tom odumřelém lese, kde ty procesy tvorby půdy budou mít přirozenější průběh a nejdou přes stádium té degradace. Ukázalo se, že na pasekách mizí řada druhů lesních a na druhé straně některé druhy lesní dosahují v mrtvém lese největší aktivity. Některé změny jsou v našem měřítku lidském nevratné, protože k návratu těch lesních druhů, které tam vymizely, dojde možná za 500 000 let.
V horských lesích na severu právě probíhá jiná léčba, podle výzkumů bohužel opět nesprávná. Ta má pomocí letadel napravit poškození kyselými dešti.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
V lese pH půdy není homogenní. Jsou tam mikrostanoviště se zásaditým pH, s neutrálním, slabě kyselým i silně kyselým. V té lesní půdě žijí jak druhy, které jsou uzpůsobeny tomu zásaditému prostředí, tomu neutrálnímu pH, slabě kyselému, až silně kyselému. Každý ten druh má svoje optimum a pesimum. Když ten les povápníme, tak dokončíme katastrofu, která byla vyvolána v menším měřítku již těmi kyselými prášky.
Jak je tedy možné, že se furt vápní? Myslíte, že o tom na ministerstvo zemědělství neví?
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
My jsem pro ministerstvo životního prostředí vypracovávali posudky, to muselo jí ti na ministerstvo zemědělství.
Zajímalo nás tedy, o jaké argumenty se ministerstvo zemědělství opírá.
Ing. Vít Šrámek, Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství:
S vápněním lesů se přestalo na přelomu 80. a 90. let, kdy docházelo k poklesu emisního zatížení a předpokládalo se, že dojde k regeneraci lesů i lesních půd. Koncem 90. let se v některých lokalitách, zejména v západním Krušnohoří, někde i v Orlických horách objevilo žloutnutí lesů, a to žloutnutí vedlo až k odumírání jednotlivých stromů a příčinou, jak se ukázalo, byl právě nedostatek některých živin, jako je válník nebo hořčík, které se snažíme tím vápněním dodat.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Žloutnutí jehličí, to možná odstraní, ale ty následky jsou daleko horší, protože dojde k biologické degradaci půdy. Ty kyselé srážky, bazofilní druhy milující to zásadité prostředí a neutrofily. Zůstanou v půdě pouze acidofilní druhy a acidotolerantní druhy. Nyní, když po vápně v domnění, že tím zlepšíme ty podmínky pro les, ano to pH zlepšíme, ale uškodíme, vyhubíme ještě ty acidotolerantní druhy, takže dokončíme dílo zkázy a můžeme čekat 50 roků, 100 roků, než se opět ta půda oživí těmi správnými druhy s konekcemi, které umožní fungování lesní půdy jako základní složky ekosystému lesa. Na tomto obrázku je schéma, co nastává z normální lesní půdou, s vysokou diverzitou půdních organismů po kyselých srážkách a po vápnění. Z té původní bohaté biodiverzity vápnění dovršilo zkázy.
Ing. Vít Šrámek, Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství:
Já si myslím, že to je zčásti pravda, pokud by se používaly vysoké dávky vápence. Ty dávky jsou připravovány tak, aby v podstatě nedocházelo k velkým změnám pH, to se nám ukazuje že tam se v podstatě jedná v rozsahu dvou až čtyř let desetiny té stupnice pH a ty změny by neměly být příliš rapidní.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
ty změny nejsou rapidní v průběhu těch dvou, tří let, ale do budoucna tam pořád to zrnko toho vápence je a to, jestli se ta půda změní drasticky právě teď nebo za 10 roků, to má tentýž efekt. Půda není zkumavka, do které se nalije nějaký roztok nebo nějaká chemikálie, zamíchá se a bude to fungovat. Půda je složitý živý systém, zdůrazňuji živý systém, ten živý systém se velmi snadno změní tak, že se nedá obnovit.
Ing. Vít Šrámek, Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství:
Ty výzkumy nebo ty údaje, které se týkají vymizení té půdní mikroflóry, tak byly získány zejména při vyšších dávkách. Jednalo se tedy spíše o pokusy než o praktické aplikace a nejlépe jsou dokladovány při dávkách 9 tun na hektar.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Ne, ne, to se netýkalo pouze nějakých laboratorních pokusů, to byly velkoplošné pokusy ve Švédsku, v Norsku, ve Finsku, v Německu, v Polsku i u nás. My jsem sledovali odumírání lesů a vápnění na to má negativní dopad. to se netýkalo půdní mikroflóry, to se týkalo těch živočichů, které vidíme pouhým okem, žížaly, roupice atd. Když by se mělo vápnit trojnásobně nižší dávkou, tak to je stejně obrovské zatížení pro tu kyselou půdu, která toto organicky nesnese, protože se vyvíjela jinačí a jsou tam jiné organismy. Vápník je jí cizí.
Na nevhodnost vápnění dokonce už v roce 2000 upozornila odborná studie, kterou si objednalo ministerstvo životního prostředí. Vláda totiž tenkrát ministerstvo pověřila, aby vypracovalo návrh, jak degradaci lesních půd zastavit. Vznikla tak objemná práce, na níž spolupracovali experti z mnoha oborů.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Nebyl to jenom vlastní kyselý déšť, který byl tou hlavní příčinou, ale byly to i způsoby hospodaření v těchto lesích. Ty půdy jsou dneska vyčerpány, mají nedostatek vápníku, hořčíku, tedy bazických živin, jsou kyselé a mají nadbytek dusíku a tady se dostáváme k otázce, proč prostě takové půdy jen nepovápnit, dodat tam zpátky ten chybějící vápník a hořčík a dělat vše tak, jako se to dělalo v minulosti. Ono to bohužel není možné právě proto, že ty ekosystémy prošly tím vývojem posledních 200 let, který je změnil natolik, že tato zjednodušená verze regenerace půd nefunguje.
Aplikaci vápnění navíc komplikuje další znečištění sloučeninami dusíku.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Ty vznikají zejména v průmyslu a v poslední době je jejich hlavním zdrojem doprava a doprava nám neustále roste a doprava nám klesat nebude, takže tady ten problém tady byl a bude tady bez pochyby v příštím desetiletí, nelze dělat, jako že tu není. Právě depozice dusíku do horských lesů má velmi negativní vliv na horské ekosystémy. Horské ekosystémy jsou přirozeně velmi chudé ekosystémy, které mají nedostatek toho dusíku. Pokud tam ten dusík uměle přidáváme v nadbytku, tak to způsobuje velkou změnu funkce toho ekosystému. Bohužel tyto ekosystémy, které mají vysokou depozici z atmosféry dusíku, jsou zcela nevhodné k vápnění.
Je prokázáno, že ionty vápníku a hořčíku v takových porostech vyvolají další negativní procesy.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Je to mobilizace dusíku v ekosystémech sekundární acidifikace způsobená mineralizací dusíku způsobená z hrabanky poté, co jsou ty ekosystémy povápněny.
Takže místa, která jsou k vápnění nevhodná, lze snadno určit z mapy ukazující kritické znečištění dusíkem.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Kritické zátěže lesů v ČR jsou prakticky na celém území republiky překročeny. Ta zelená místa jsou tam, kde není ta kritická zátěž překročena a všechny ty ostatní barvy znamenají v různé míře překročení kritické zátěže pro ty konkrétní ekosystémy, tohle je počítáno pro smrkové lesy a vidíte, že ta situace je nejhorší na těch severních horách, čili přesně tam, kde jsou ta místa, o které se v rámci vápnění neustále jedná, jsou to Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky.
Mobilizace dusíku navíc stimuluje smrky k nepřirozenému růstu.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Pokud jim dodáme vápník a hořčík z toho vápnění, tak oni na to skutečně zareagují tak, že v krátké době začnou velmi rychle růst, jejich stav se zlepší a oni spotřebovávají ty živiny, které se takto udrží jenom v té vrchní vrstvě půdy na horách a prostě během 10 let je postupně vidět, jak ta zásoba dochází, jak ty stromy se vracejí znovu do toho stavu, ve kterém byly předtím než to vápnění proběhlo. Ten zrychlený růst je sice z jedné strany výhodný, protože přirůstá více biomasy, je více dříví, ale to dříví je nekvalitní, je řídké a většina těch stromů je pak daleko náchylnější například ke zlomu. Když přijde vítr, zejména v zimě přijde námraza nebo těžký sníh, způsobuje to enormní lámání vršků takto rychle narostlých smrků, a to je samozřejmě další problém, který pak poškozuje ty ekosystémy a způsobuje jejich chřadnutí.
Odborná studie připouští vápnění pouze v méně poškozených oblastech, a to jinak než letecky.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Jenom jako součást komplexního opatření, kde se zejména to musí opírat o změnu lesnického managementu, což znamená daleko vyšší podíl listnatých dřevin v těch lesích, který by se přibližoval 50 -60 %, protože listnaté dřeviny jsou překvapivě k acidifikaci mnohem odolnější než smrky. Dokáže se lépe vypořádat s tím, že třeba dostupné zásoby vápníku a hořčíku jsou hlubší půdní horizontech než smrky, které koření pouze velmi mělce. Lze to mimochodem ukázat na několika desítkách lokalit v českých horách, v Jizerských Horách jsou místa, kde přežily bučiny to, co nepřežily sousední smrčiny. Podobná situace je v Jeseníkách či Krušných horách. Nelze souhlasit s argumentem, že se jedná o vápnění v polohách, kde by mohly listnáče růst? Není to pravda, mohly by tam růst a rostou tam.
Na ministerstvu zemědělství byla odborná studie přijata nevlídně. Ministerstvo dokonce požadovalo její změnu ve prospěch vápnění.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Přálo, aby se tam napsaly jiné závěry, což jsme tedy nakonec neudělali, nechali jsme tu studii v tom stavu, v jakém byla, jak ti autoři jednotlivých kapitol to samozřejmě napsali, protože je to jejich zodpovědnost, jejich vědecká erudice a nechtěli jsme si nechat do toho díla, které je vědecké a ne politické, zasahovat.
Pod tlakem ministerstva zemědělství, jemuž tehdy šéfoval ministr Palas, pak bylo schváleno vládní usnesení vyžadující velkoplošné vápnění. Ministerstvo životního prostředí se tenkrát na výrazné protesty nezmohlo a tento stav trvá dodnes.
RNDr. František Pojer, náměstek ministra, Ministerstvo životního prostředí:
V té přípravě nového lesního zákona vidím dvě možnosti, jak to změnit, ať už se to týká nové rajonizace lesů nebo lesních půd v ČR, protože v současné době ta zonace vychází zejména za stavu lesních porostů, z jejich poškození a v té nové rajonizaci bychom chtěli vycházet ze stavu půdy a půdního prostředí. Od roku 2007 potom bych viděl také velkou šanci v tom, využít program pro životní prostředí, to znamená prostředky Evropské unie na to plánovací období 2006 - 2013, kde také ta podpora těch biologických opatření, jak jsem je vyjmenoval, je, to znamená změna dřevěné skladby, změna hospodaření, vnější způsoby hospodaření, ponechávání dřevní hmoty na místě místo štěpkování nebo přímo ponecháváním dřeva k rozpadu, aby ty živiny zůstávaly na místě, aby se co nejméně živin odstraňovalo. Dost velké peníze budou k dispozici majitelům lesů a ty projekty by měly být asi zacílené na určitou oblast, ať už jsou to Jizerské hory, Orlické hory, Krušné hory, o kterých se nejvíce mluví, kde je nejvíce toho vápnění a v těchto lokalitách by se tenhle nový přístup měl uplatnit a měly by tam být investovány ty peníze z Evropských fondů.
Proč ale se změnou čekat až přijdou peníze z Evropské unie? Je-li vědecky prokázáno, že vápnění tak, jak se dnes provádí, je škodlivé. Během pěti let bylo povápněno zhruba 40 000 hektarů za více než 300 mil. Kč.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Částky, které se vynakládají na vápnění, jsou obrovské, jsou to stovky milionů a domnívám se, že nepřinesou kýžený efekt, že by mnohem lepší bylo tyto peníze investovat do toho, aby se v postižených horských oblastech nepěstovala smrková monokultura, aby se tam pěstoval přírodě blízký rozvolněný les s vysokým podílem listnáčů, který těm ekosystémům daleko více prospěje.
Autor: Televize ČT2
Datum uveřejnění: 25.1.06
Poslední změna: 25.1.2006
Počet shlédnutí: 548
Ohrožení lesní půdy
Nedávno jsme ukázali, jak intenzivní zemědělství vyhubilo půdní organismy a úrodné černozemě se změnily v mrtvou hmotu. Máme sice nový režim, ale neznalost a staré chyby se opakují. Dneska se zaměříme na lesní půdu, i ta je nyní v ohrožení.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Půda je oživený systém biologický útvar, kde vztahy mezi tím neživým a tím živým mají prvotní význam. Když zničíme život v půdě, pak ta mrtvá půda už není půdou, je to mrtvá hmota, neživá hmota, která nemůže plnit žádnou svojí základní funkci.
V mrtvé půdě nemá kdo rozkládat organickou a uvolňovat z ní živiny, nemá kdo hloubit chodby a obnovovat půdní mikrostrukturu. Bez života se podzemní říše hroutí.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Nemůže do ní pronikat voda při srážkách. Na povrchu je vytvořena krusta a po povrchu odtékají veškeré vodní srážky, ale půda, normální půda také dýchá.
Na zdravém fungování půdy, tedy i lesa, se podílí tisíce druhů mikrobů, obrovské množství mikroskopických půdních hub a půdních živočichů. Ukázali jsme, že zničit celý tento mikrovesmír je snadné a lesní půda není výjimkou. Pasečné hospodaření a průmyslové znečištění odčerpalo z půdy důležité prvky. Snížil se počet a rozmanitost života pod zemí. Půda je už tak vyčerpaná, že i malá změna může celý ekosystém ochromit. Tou může být například i chybná léčba.
doc. RNDr. Martin Braniš, CSc., ředitel Ústavu pro životní prostředí, Přírodovědecká fakulta UK Praha:
Jestliže budeme chápat les jako nemocný nebo zdravotně postižený a nápravu jako léčbu, tak rozhodně vždycky lepší uvažovat o tom systému jako o celku a nejenom jako o systému, ve kterém rostou stromy, které potřebujeme pro spokojení našich potřeb.
Připomeňme například léčbu kůrovcové kalamity v Národním parku Šumava, po které zbyly rozsáhlé holiny. Výzkumy potvrdily, že tento zásah, který v národním parku navíc nemá co dělat, je pro další vývoj lesa krajně nevhodný.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Bude složitější na té holině než na tom odumřelém lese, kde ty procesy tvorby půdy budou mít přirozenější průběh a nejdou přes stádium té degradace. Ukázalo se, že na pasekách mizí řada druhů lesních a na druhé straně některé druhy lesní dosahují v mrtvém lese největší aktivity. Některé změny jsou v našem měřítku lidském nevratné, protože k návratu těch lesních druhů, které tam vymizely, dojde možná za 500 000 let.
V horských lesích na severu právě probíhá jiná léčba, podle výzkumů bohužel opět nesprávná. Ta má pomocí letadel napravit poškození kyselými dešti.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
V lese pH půdy není homogenní. Jsou tam mikrostanoviště se zásaditým pH, s neutrálním, slabě kyselým i silně kyselým. V té lesní půdě žijí jak druhy, které jsou uzpůsobeny tomu zásaditému prostředí, tomu neutrálnímu pH, slabě kyselému, až silně kyselému. Každý ten druh má svoje optimum a pesimum. Když ten les povápníme, tak dokončíme katastrofu, která byla vyvolána v menším měřítku již těmi kyselými prášky.
Jak je tedy možné, že se furt vápní? Myslíte, že o tom na ministerstvo zemědělství neví?
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
My jsem pro ministerstvo životního prostředí vypracovávali posudky, to muselo jí ti na ministerstvo zemědělství.
Zajímalo nás tedy, o jaké argumenty se ministerstvo zemědělství opírá.
Ing. Vít Šrámek, Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství:
S vápněním lesů se přestalo na přelomu 80. a 90. let, kdy docházelo k poklesu emisního zatížení a předpokládalo se, že dojde k regeneraci lesů i lesních půd. Koncem 90. let se v některých lokalitách, zejména v západním Krušnohoří, někde i v Orlických horách objevilo žloutnutí lesů, a to žloutnutí vedlo až k odumírání jednotlivých stromů a příčinou, jak se ukázalo, byl právě nedostatek některých živin, jako je válník nebo hořčík, které se snažíme tím vápněním dodat.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Žloutnutí jehličí, to možná odstraní, ale ty následky jsou daleko horší, protože dojde k biologické degradaci půdy. Ty kyselé srážky, bazofilní druhy milující to zásadité prostředí a neutrofily. Zůstanou v půdě pouze acidofilní druhy a acidotolerantní druhy. Nyní, když po vápně v domnění, že tím zlepšíme ty podmínky pro les, ano to pH zlepšíme, ale uškodíme, vyhubíme ještě ty acidotolerantní druhy, takže dokončíme dílo zkázy a můžeme čekat 50 roků, 100 roků, než se opět ta půda oživí těmi správnými druhy s konekcemi, které umožní fungování lesní půdy jako základní složky ekosystému lesa. Na tomto obrázku je schéma, co nastává z normální lesní půdou, s vysokou diverzitou půdních organismů po kyselých srážkách a po vápnění. Z té původní bohaté biodiverzity vápnění dovršilo zkázy.
Ing. Vít Šrámek, Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství:
Já si myslím, že to je zčásti pravda, pokud by se používaly vysoké dávky vápence. Ty dávky jsou připravovány tak, aby v podstatě nedocházelo k velkým změnám pH, to se nám ukazuje že tam se v podstatě jedná v rozsahu dvou až čtyř let desetiny té stupnice pH a ty změny by neměly být příliš rapidní.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
ty změny nejsou rapidní v průběhu těch dvou, tří let, ale do budoucna tam pořád to zrnko toho vápence je a to, jestli se ta půda změní drasticky právě teď nebo za 10 roků, to má tentýž efekt. Půda není zkumavka, do které se nalije nějaký roztok nebo nějaká chemikálie, zamíchá se a bude to fungovat. Půda je složitý živý systém, zdůrazňuji živý systém, ten živý systém se velmi snadno změní tak, že se nedá obnovit.
Ing. Vít Šrámek, Ph.D., Výzkumný ústav lesního hospodářství:
Ty výzkumy nebo ty údaje, které se týkají vymizení té půdní mikroflóry, tak byly získány zejména při vyšších dávkách. Jednalo se tedy spíše o pokusy než o praktické aplikace a nejlépe jsou dokladovány při dávkách 9 tun na hektar.
prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie AV ČR:
Ne, ne, to se netýkalo pouze nějakých laboratorních pokusů, to byly velkoplošné pokusy ve Švédsku, v Norsku, ve Finsku, v Německu, v Polsku i u nás. My jsem sledovali odumírání lesů a vápnění na to má negativní dopad. to se netýkalo půdní mikroflóry, to se týkalo těch živočichů, které vidíme pouhým okem, žížaly, roupice atd. Když by se mělo vápnit trojnásobně nižší dávkou, tak to je stejně obrovské zatížení pro tu kyselou půdu, která toto organicky nesnese, protože se vyvíjela jinačí a jsou tam jiné organismy. Vápník je jí cizí.
Na nevhodnost vápnění dokonce už v roce 2000 upozornila odborná studie, kterou si objednalo ministerstvo životního prostředí. Vláda totiž tenkrát ministerstvo pověřila, aby vypracovalo návrh, jak degradaci lesních půd zastavit. Vznikla tak objemná práce, na níž spolupracovali experti z mnoha oborů.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Nebyl to jenom vlastní kyselý déšť, který byl tou hlavní příčinou, ale byly to i způsoby hospodaření v těchto lesích. Ty půdy jsou dneska vyčerpány, mají nedostatek vápníku, hořčíku, tedy bazických živin, jsou kyselé a mají nadbytek dusíku a tady se dostáváme k otázce, proč prostě takové půdy jen nepovápnit, dodat tam zpátky ten chybějící vápník a hořčík a dělat vše tak, jako se to dělalo v minulosti. Ono to bohužel není možné právě proto, že ty ekosystémy prošly tím vývojem posledních 200 let, který je změnil natolik, že tato zjednodušená verze regenerace půd nefunguje.
Aplikaci vápnění navíc komplikuje další znečištění sloučeninami dusíku.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Ty vznikají zejména v průmyslu a v poslední době je jejich hlavním zdrojem doprava a doprava nám neustále roste a doprava nám klesat nebude, takže tady ten problém tady byl a bude tady bez pochyby v příštím desetiletí, nelze dělat, jako že tu není. Právě depozice dusíku do horských lesů má velmi negativní vliv na horské ekosystémy. Horské ekosystémy jsou přirozeně velmi chudé ekosystémy, které mají nedostatek toho dusíku. Pokud tam ten dusík uměle přidáváme v nadbytku, tak to způsobuje velkou změnu funkce toho ekosystému. Bohužel tyto ekosystémy, které mají vysokou depozici z atmosféry dusíku, jsou zcela nevhodné k vápnění.
Je prokázáno, že ionty vápníku a hořčíku v takových porostech vyvolají další negativní procesy.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Je to mobilizace dusíku v ekosystémech sekundární acidifikace způsobená mineralizací dusíku způsobená z hrabanky poté, co jsou ty ekosystémy povápněny.
Takže místa, která jsou k vápnění nevhodná, lze snadno určit z mapy ukazující kritické znečištění dusíkem.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Kritické zátěže lesů v ČR jsou prakticky na celém území republiky překročeny. Ta zelená místa jsou tam, kde není ta kritická zátěž překročena a všechny ty ostatní barvy znamenají v různé míře překročení kritické zátěže pro ty konkrétní ekosystémy, tohle je počítáno pro smrkové lesy a vidíte, že ta situace je nejhorší na těch severních horách, čili přesně tam, kde jsou ta místa, o které se v rámci vápnění neustále jedná, jsou to Krušné hory, Jizerské hory, Krkonoše, Orlické hory, Jeseníky.
Mobilizace dusíku navíc stimuluje smrky k nepřirozenému růstu.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Pokud jim dodáme vápník a hořčík z toho vápnění, tak oni na to skutečně zareagují tak, že v krátké době začnou velmi rychle růst, jejich stav se zlepší a oni spotřebovávají ty živiny, které se takto udrží jenom v té vrchní vrstvě půdy na horách a prostě během 10 let je postupně vidět, jak ta zásoba dochází, jak ty stromy se vracejí znovu do toho stavu, ve kterém byly předtím než to vápnění proběhlo. Ten zrychlený růst je sice z jedné strany výhodný, protože přirůstá více biomasy, je více dříví, ale to dříví je nekvalitní, je řídké a většina těch stromů je pak daleko náchylnější například ke zlomu. Když přijde vítr, zejména v zimě přijde námraza nebo těžký sníh, způsobuje to enormní lámání vršků takto rychle narostlých smrků, a to je samozřejmě další problém, který pak poškozuje ty ekosystémy a způsobuje jejich chřadnutí.
Odborná studie připouští vápnění pouze v méně poškozených oblastech, a to jinak než letecky.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Jenom jako součást komplexního opatření, kde se zejména to musí opírat o změnu lesnického managementu, což znamená daleko vyšší podíl listnatých dřevin v těch lesích, který by se přibližoval 50 -60 %, protože listnaté dřeviny jsou překvapivě k acidifikaci mnohem odolnější než smrky. Dokáže se lépe vypořádat s tím, že třeba dostupné zásoby vápníku a hořčíku jsou hlubší půdní horizontech než smrky, které koření pouze velmi mělce. Lze to mimochodem ukázat na několika desítkách lokalit v českých horách, v Jizerských Horách jsou místa, kde přežily bučiny to, co nepřežily sousední smrčiny. Podobná situace je v Jeseníkách či Krušných horách. Nelze souhlasit s argumentem, že se jedná o vápnění v polohách, kde by mohly listnáče růst? Není to pravda, mohly by tam růst a rostou tam.
Na ministerstvu zemědělství byla odborná studie přijata nevlídně. Ministerstvo dokonce požadovalo její změnu ve prospěch vápnění.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Přálo, aby se tam napsaly jiné závěry, což jsme tedy nakonec neudělali, nechali jsme tu studii v tom stavu, v jakém byla, jak ti autoři jednotlivých kapitol to samozřejmě napsali, protože je to jejich zodpovědnost, jejich vědecká erudice a nechtěli jsme si nechat do toho díla, které je vědecké a ne politické, zasahovat.
Pod tlakem ministerstva zemědělství, jemuž tehdy šéfoval ministr Palas, pak bylo schváleno vládní usnesení vyžadující velkoplošné vápnění. Ministerstvo životního prostředí se tenkrát na výrazné protesty nezmohlo a tento stav trvá dodnes.
RNDr. František Pojer, náměstek ministra, Ministerstvo životního prostředí:
V té přípravě nového lesního zákona vidím dvě možnosti, jak to změnit, ať už se to týká nové rajonizace lesů nebo lesních půd v ČR, protože v současné době ta zonace vychází zejména za stavu lesních porostů, z jejich poškození a v té nové rajonizaci bychom chtěli vycházet ze stavu půdy a půdního prostředí. Od roku 2007 potom bych viděl také velkou šanci v tom, využít program pro životní prostředí, to znamená prostředky Evropské unie na to plánovací období 2006 - 2013, kde také ta podpora těch biologických opatření, jak jsem je vyjmenoval, je, to znamená změna dřevěné skladby, změna hospodaření, vnější způsoby hospodaření, ponechávání dřevní hmoty na místě místo štěpkování nebo přímo ponecháváním dřeva k rozpadu, aby ty živiny zůstávaly na místě, aby se co nejméně živin odstraňovalo. Dost velké peníze budou k dispozici majitelům lesů a ty projekty by měly být asi zacílené na určitou oblast, ať už jsou to Jizerské hory, Orlické hory, Krušné hory, o kterých se nejvíce mluví, kde je nejvíce toho vápnění a v těchto lokalitách by se tenhle nový přístup měl uplatnit a měly by tam být investovány ty peníze z Evropských fondů.
Proč ale se změnou čekat až přijdou peníze z Evropské unie? Je-li vědecky prokázáno, že vápnění tak, jak se dnes provádí, je škodlivé. Během pěti let bylo povápněno zhruba 40 000 hektarů za více než 300 mil. Kč.
RNDr. Jakub Hruška, CSc., autor studie, Česká geologická služba:
Částky, které se vynakládají na vápnění, jsou obrovské, jsou to stovky milionů a domnívám se, že nepřinesou kýžený efekt, že by mnohem lepší bylo tyto peníze investovat do toho, aby se v postižených horských oblastech nepěstovala smrková monokultura, aby se tam pěstoval přírodě blízký rozvolněný les s vysokým podílem listnáčů, který těm ekosystémům daleko více prospěje.
Autor: Televize ČT2
Datum uveřejnění: 25.1.06
Poslední změna: 25.1.2006
Počet shlédnutí: 548