Česko tápe, jak naloží s biolihem

ČR ztrácí náskok při produkci biopaliv na své okolí. Přitom v případě bionafty patřila k lídrům v Evropě.

V Česku neexistuje politická shoda nad systémem podpory výroby biolihu ani potřebné kapacity k jeho výrobě

Již jen necelé tři týdny má kabinet Jiřího Paroubka na to, aby přijal alespoň obecnou vizi systému podpory výroby biolihu v ČR. I kdyby se tak stalo, nebude s největší pravděpodobností od počátku příštího roku, na rozdíl od předpokladů, využití biolihu k přimíchávání do benzinu v praxi v našich krajích možné.

Iracionální brzdy

O potřebě funkčního systému podpory biolihu a obecně všech vhodných obnovitelných zdrojů energie se v České republice vedou diskuse již několik let. Místo toho, aby se preferovala jednoduchá a transparentní řešení, vstupují po celou tuto dobu do hry naprosto iracionální prvky, jako jsou osobní emoce politiků ve vztahu k možným producentům biopaliv (kauza Setuza) a především zájmy lobbistických skupin. Ty se na jednu stranu snaží z připravovaného systému "vyrazit" pro sebe co nejvíc (komoditní a osivářské lobby), případně zamezit vstupu "biokonkurence" na trh klasických pohonných hmot (rafinérská lobby).

Výsledkem je stav, kdy v Česku aktuálně neexistuje v případě biolihu ani shoda nad systémem podpory jeho produkce, ale ani potřebné výrobní kapacity. V případě bionafty stále přežívá administrativně náročný program podpory, který zbytečně zatěžuje státní rozpočet nutnou dotační podporou.

To ale zdaleka není všechno. V Česku prakticky neexistuje síť bioplynových stanic, ačkoli toto zhodnocení odpadu zemědělské produkce patří k nejefektivnějším obnovitelným zdrojů energie. Bojujeme s předsudky týkajících se topení přebytečným a nekvalitním obilím, ačkoli u nás již existují výrobci kotlů, kteří poptávají topnou surovinu často za lepší cenu, než kasírují zemědělci za prodej takového obilí ke krmným účelům.

Podpora produkce rychle rostoucích dřevin se ukazuje v našich podmínkách jako krok, který nevede k žádoucí efektivitě. Programy na produkci energetických bylin nejsou dostatečně využívány. Zatímco v zemích EU a v poslední době také v zámoří představuje produkce obnovitelných zdrojů energie z biomasy jednu z priorit agrární politiky, našim výrobcům a především zemědělcům v této oblasti stále rychleji ujíždí vlak.

Promarněná šance

Obecnými argumenty pro produkci obnovitelných zdrojů je zlepšení stavu životního prostředí, snížení závislosti na ropných zdrojích původem z rizikových asijských zemí a odbyt zemědělských surovin.

Skutečností ale je, že základní argument, zejména u nás, je především ten třetí. Při uvažovaném přimíchávání biolihu do benzinu a metylesteru řepkového oleje (MEŘO) do nafty v podílu do tří nebo pěti procent je vliv na životní prostředí zanedbatelný. Také objem vyprodukovaných obnovitelných zdrojů nedokáže ještě dlouho nahradit ropu či zemní plyn. Pro zemědělství ale představuje záruka odbytu prakticky veškeré rostlinné produkce klíčový stabilizační systémový faktor. A to rozhodně systémovější než celá řada dotací, jejichž výsledkem je nežádoucí nadprodukce, jejíž odbyt je třeba znovu dotovat.

Podpory zemědělské produkce budou přitom postupně stále více klesat, zatímco užití obnovitelných zdrojů energie stále více stoupat. Hovoří-li současná politická reprezentace o vůli maximálně podporovat tuzemské zemědělství, pak je naprosto nepochopitelné, že programy na využití obnovitelných zdrojů již u nás dávno nefungují.

Ještě na přelomu století přitom Česká republika patřila v evropském prostoru k lídrům alespoň v případě bionafty. Stát totiž v polovině 90. let investoval zhruba 750 milionů korun do výstavby kapacit na výrobu MEŘO, takže zemědělskou surovinu bylo kde a jak zpracovávat. Systém podpory byl ale velmi nákladný a neobešel se bez dotací v řádu 1,5 miliardy korun ročně.

Důvod byl (a stále je) prostý: v Česku se MEŘO přimíchává do nafty v podílu 31 procent, což výrazně zvyšuje cenu tohoto paliva na čerpadlech, protože biosložka je prostě dražší než klasická nafta. Stačilo však zavést plošné přimíchávání MEŘO do veškeré nafty v ČR používané, několikaprocentní podíl by se přitom v ceně výrazně neprojevil a dotace by nebyly zapotřebí.

Co s biolihem

Naprosto stejný princip - plošné přimíchávání ze zákona - je přitom možné použít i v případě biolihu a benzínu. V zásadě jediným otazníkem je, zda-li biosložku osvobodit, nebo neosvobodit od spotřební daně. Systém bez daňové podpory by byl přitom průchodnější v Bruselu, což je důležité, protože Evropská unie musí před faktickým zavedením do praxe systém podpory produkce biolihu v České republice schválit (notifikovat). Notifikace by přitom měla být zahájena co nejdříve.

Na rozdíl od nás totiž sousední státy v oblasti obnovitelných zdrojů nelení. Snadno by se tak mohlo stát, že než podporu biolihu u nás zavedeme, budou v zahraničí vybudované kapacity natolik dostačující, že se tato biosložka bude do Česka dovážet. Stejně jako do zahraničí naopak vyváží MEŘO ústecká Setuza, neboť vzhledem ke stále spornému dluhu vůči státu nemá tato společnost nárok na dotační podporu, která je, jak již bylo řečeno, v drahém tuzemském systému nutná.

Nicméně příklad Setuzy, která mimochodem bez koruny státní podpory buduje zatím jako jediný podnik v Česku další kapacity na zpracování zemědělských komodit na obnovitelné zdroje, ukazuje, že produkce, zpracování a užití těchto zdrojů je možné i bez dotací.

***

Místo jednoduchých a transparentních řešení pro výrobu biolihu rozhodují osobní emoce politiků a tlaky různých zájmových lobby

Okolní státy podporují výrobu biopaliv natolik, že hrozí, že až se pro jejich výrobu rozhodne i ČR, bude už pozdě a bude je jen dovážet

O autorovi: Petr Havel, agrární analytik

Zdroj: Lidové noviny
Datum: 11.05.2006
Autor: Petr Havel

Datum uveřejnění: 12. května 2006 Poslední změna: 12. května 2006 Počet shlédnutí: 223