LEGISLATIVA

272/2005 Sb.

Nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2005 ve věci návrhu na zrušení ustanovení § 11 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku

                           272/2005 Sb. 
                              NÁLEZ 
                         Ústavního soudu 
 
                     Jménem České republiky 
 
     Ústavní soud  rozhodl dne 17. května  2005 v plénu ve složení 
Stanislav Balík, František Duchoň,  Ivana Janů, Dagmar Lastovecká, 
Jiří  Mucha, Jan  Musil, Jiří  Nykodým, Pavel  Rychetský, Miloslav 
Výborný  a  Michaela  Židlická  ve  věci  návrhu  Okresního  soudu 
v Mělníku, za který jedná předseda  senátu JUDr. R. Š., na zrušení 
ustanovení  §  11  odst.  5  zákona  č.  229/1991  Sb.,  o  úpravě 
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, 
 
                             takto: 
 
     Ustanovení  § 11  odst. 5  zákona č.  229/1991 Sb.,  o úpravě 
vlastnických  vztahů  k půdě  a  jinému  zemědělskému  majetku, se 
zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů. 
 
                           Odůvodnění 
 
                               I. 
 
     Dne  10.  prosince  2004  byl  Ústavnímu  soudu doručen návrh 
Okresního  soudu v Mělníku,  před kterým  je vedeno  pod sp. zn. 7 
C 388/2003 řízení o určení  vlastnictví k "části parcely č. 458/21 
- les,  o výměře  0,5524 ha  dle stavu  v PK, dle stavu v katastru 
nemovitostí  st. p.  č. 152  - občanská  vybavenost, a  parcely č. 
458/23",  vše  v k.  ú.   a  obci  Kokořín.  K těmto  nemovitostem 
uplatnila  podle zákona  č.  229/1991  Sb., o  úpravě vlastnických 
vztahů k  půdě a jinému zemědělskému  majetku, ve znění pozdějších 
předpisů, (dále jen  "zákon o půdě") nárok na  vydání skupina osmi 
osob. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Mělník rozhodnutím 
č. j. 33530/2002/PÚ/919-565/Hrad ze dne 11. září 2002 rozhodl tak, 
že  tito  účastníci   jsou  vlastníky  (spoluvlastníky)  uvedených 
nemovitostí  v ideálních  podílech  určených  v tomto  rozhodnutí. 
Žalobce v řízení před obecným  soudem, kterým je Národní památkový 
ústav, namítá, že toto rozhodnutí je věcně nesprávné. Mimo jiné je 
napadá i z toho důvodu, že objekt hradu Kokořína, který je označen 
jako budova bez  čp./če. na st. p. č. 152  v k. ú. a obci Kokořín, 
okres   Mělník  -   občanská  vybavenost   (dále  jen   "předmětná 
nemovitost"), je prohlášen nařízením vlády č. 132/2001 Sb. národní 
kulturní   památkou.  V této   souvislosti  žalobce   poukázal  na 
ustanovení § 11  odst. 5 zákona o půdě,  které brání vydání takové 
nemovitosti. Nastala tak situace,  kdy při rozhodování v této věci 
bude nutno postupovat podle § 154 odst. 1 občanského soudního řádu 
a aplikovat i uvedené ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě, podle 
kterého takovou  nemovitost nelze vydat až  do doby přijetí zákonů 
upravujících   správu  a   ochranu  kulturních   památek.  Protože 
navrhovatel v této souvislosti dospěl k závěru, že toto ustanovení 
je  v rozporu s ústavním  pořádkem České  republiky, zejména s čl. 
1 Ústavy  České  republiky  (dále  jen  "Ústava")  a čl. 1 Listiny 
základních práv a svobod (dále  jen "Listina"), podal podle čl. 95 
odst.  2 Ústavy  a podle  §  64  odst. 3  zákona č.  182/1993 Sb., 
o Ústavním  soudu,  ve  znění  zákona  č.  320/2002 Sb., (dále jen 
"zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení tohoto ustanovení. 
 
     Svůj návrh  odůvodňuje tím, že nové  zákony upravující správu 
a ochranu  kulturních památek  dosud nebyly  přijaty, neboť  stále 
platí zákon  č. 20/1987 Sb.,  o státní památkové péči,  přičemž od 
přijetí zákona o půdě již uplynulo více než 13 let. Dále uvádí, že 
nařízením  vlády  podle  §  4  zákona  o  půdě  (správně zákona č. 
20/1987 Sb.)  jsou de  facto vydávány  individuální správní  akty, 
které  ve svém  důsledku, s ohledem   na ustanovení  § 11  odst. 5 
zákona o půdě, některým oprávněným  osobám ve smyslu zákona o půdě 
otevírají cestu  k restituci tím, že určitý  majetek je ze seznamu 
národních  kulturních památek  vypuštěn, popřípadě  je jeho rozsah 
vymezen jinak. Jiným oprávněným  osobám pak realizaci restitučního 
nároku  naopak  blokují,  a  to  bez  určitým způsobem vyjádřeného 
časového ohraničení odkazem na  "nejistou událost budoucí", tj. na 
přijetí  nových  zákonných  norem  upravujících  správu  a ochranu 
kulturních památek. Ustanovení § 11 odst. 5 zákona o půdě je pouze 
blokací,  odkladem  realizace   existentního  restitučního  nároku 
oprávněné  osoby, nikoli  negativní podmínkou  vzniku a  existence 
takového   nároku.  V projednávané   věci  byla   navíc  předmětná 
nemovitost   prohlášena  národní   kulturní  památkou   až  v době 
probíhajícího správního řízení. 
 
     Tento  právní  stav  podle   navrhovatele  vede  k  vytváření 
několika  podskupin restituentů.  Jsou jimi  ti, kteří  své nároky 
uplatnili  k majetku,  který  v době  jejich  vznesení byl národní 
kulturní památkou,  a je jí dosud.  Dále to jsou osoby,  u kterých 
byl po  uplatnění nároku požadovaný  majetek ze seznamu  národních 
kulturních památek vyčleněn. Další  skupinou jsou osoby, u kterých 
byl  po  uplatnění  nároku  požadovaný  majetek  prohlášen národní 
kulturní  památkou.   Konečně  jde  o  osoby,   které  své  nároky 
neuplatnily právě  pro existenci §  11 odst. 5  zákona o půdě.  Na 
základě uvedeného  navrhovatel dospěl k závěru, že  takový stav je 
porušením  ústavního principu  rovnosti subjektů  práva. Vyčlenění 
určité  skupiny oprávněných  osob z  realizace jejich restitučních 
nároků   za  daných   okolností  neobstojí.   Právo  na   zmírnění 
majetkových  křivd  je  nutno  za  shora  popsaného stavu nadřadit 
požadavku  státu  na   dostatečnou  ochranu  národních  kulturních 
památek novými zákonnými normami. 
 
                               II. 
 
     Ústavní soud  nejdříve posoudil splnění  podmínek, za kterých 
může  o návrhu  rozhodnout. Návrh  podal oprávněný  navrhovatel ve 
smyslu § 64 odst. 3  zákona o Ústavním soudu. Návrh rovněž splňuje 
podmínku §  66 zákona o  Ústavním soudu, když  napadené ustanovení 
§ 11  odst.  5  nebylo  dosud  změněno.  Stejně  tak tuto podmínku 
splňují  čl.  1  Ústavy  a  čl.  1  Listiny,  což  jsou ustanovení 
ústavního pořádku,  se kterými má být  § 11 odst. 5  zákona o půdě 
v rozporu. Stejně tak nebyly  zjištěny důvody pro zastavení řízení 
ve smyslu § 67 zákona o Ústavním soudu. Rovněž je splněna podmínka 
čl. 95 odst. 2 Ústavy, neboť  pro řešení věci je nutné, aby obecný 
soud  použil §  11 odst.  5 zákona  o půdě,  neboť žalobce  o toto 
ustanovení opírá svůj žalobní návrh (blíže sub III). Proto Ústavní 
soud vyzval podle § 69 odst. 1 zákona o Ústavním soudu Poslaneckou 
sněmovnu  Parlamentu  České  republiky  a  Senát  Parlamentu České 
republiky,   jako  účastníky   řízení,  aby   se  k tomuto  návrhu 
vyjádřily.  Současně podle  § 48  odst. 2  zákona o Ústavním soudu 
požádal   Ústavní  soud   o  vyjádření   Národní  památkový  ústav 
a Ministerstvo kultury. Dále si  vyžádal soudní spis vedený v této 
věci pod sp. zn. 7 C 388/2003 u Okresního soudu v Mělníku. 
 
     Poslanecká  sněmovna  Parlamentu   České  republiky  ve  svém 
vyjádření  ze dne  19.1.2005, podepsaném  předsedou sněmovny PhDr. 
Lubomírem Zaorálkem,  pouze uvedla, že návrh  byl schválen ústavně 
předepsaným  způsobem  dne  21.5.1991  potřebnou většinou poslanců 
Federálního   shromáždění,  byl   podepsán  příslušnými  ústavními 
činiteli  a  řádně  vyhlášen.  Posuzovaný  zákon  tak  byl  přijat 
v mezích  Ústavou  stanovené   kompetence  a  ústavně  předepsaným 
způsobem. Zákonodárný sbor přitom jednal v přesvědčení, že přijatý 
zákon  je  v souladu  s Ústavou.  Pokud  jde  o meritum věci, bylo 
odkázáno na  nález Ústavního soudu  vyhlášený pod č.  57/1999 Sb., 
kterým  bylo zrušeno  obdobné ustanovení   § 8  odst. 6  zákona č. 
87/1991  Sb., o  mimosoudních rehabilitacích,  ve znění pozdějších 
předpisů.  Je  proto  na  Ústavním  soudu,  aby posoudil ústavnost 
napadeného ustanovení a vydal příslušné rozhodnutí. 
 
     Ve  vyjádření   Senátu  Parlamentu  České   republiky,  které 
Ústavnímu soudu  zaslal dne 20.1.2005 jeho  předseda MUDr. Přemysl 
Sobotka,  se  uvádí,  že  zákon  o  půdě  byl  koncipován obdobným 
způsobem jako zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. 
Proto  je  i  napadené  ustanovení  §  11  odst.  5  zákona o půdě 
zrcadlovým obrazem  ustanovení § 8  odst. 6 zákona  o mimosoudních 
rehabilitacích, které  bylo zrušeno nálezem  č. 57/1999 Sb.  To je 
také jediný  důvod, který vedl podle  Senátu navrhovatele k úvahám 
o protiústavnosti daného ustanovení, aniž  se samozřejmě nad tento 
rámec  zabýval specifiky  zákona o  půdě, která  by mohla případně 
odůvodňovat jiný  režim restitucí u  národních kulturních památek, 
neboli  slovy Ústavního  soudu, být  "rozumným důvodem  pro jejich 
vyčlenění z normálního  režimu restitučního procesu"  podle zákona 
o půdě. Senát přitom nedisponuje  přesvědčivými důvody a argumenty 
pro omezení  vlastnictví určité skupiny  bývalých vlastníků, resp. 
jejich  právních nástupců,  aby se  platná právní  úprava nejevila 
jako libovůle  zákonodárce, neboť návrh  směřuje proti ustanovení, 
které  se  stalo  součástí  zákona  v době,  kdy Senát ještě nebyl 
ustaven. Senát  rovněž neměl možnost zabývat  se tímto ustanovením 
v rozpravách   k novelizacím   zákona    o   půdě,   neboť   žádná 
z projednávaných novelizací  se tohoto ustanovení  dosud nedotkla. 
Nad rámec uvedeného vyjádření ještě  uvádí, že předložený návrh by 
měl vést k hlubšímu zamyšlení nad použitou legislativní technikou, 
kdy  je v zákoně  "předvídána" budoucí  vůle zákonodárce k přijetí 
související,  resp. podmiňující  právní úpravy,  která však nemusí 
být    z různých   důvodů    realizována.   Vzniká    tak   otázka 
akceptovatelnosti "mlčení zákonodárce". Je však na Ústavním soudu, 
aby posoudil ústavnost napadeného ustanovení a rozhodl o něm. 
 
     Dále  si Ústavní  soud vyžádal  vyjádření podle  § 48 odst. 2 
zákona  o  Ústavním  soudu  od  Ministerstva  kultury  a Národního 
památkového   ústavu.   Za   Ministerstvo   kultury  se  vyjádřila 
náměstkyně  ministra  kultury  JUDr.  P.  S.,  která upozornila na 
odlišné  stanovisko  JUDr.  Vladimíra  Paula  (k nálezu č. 57/1999 
Sb.), se  kterým se Ministerstvo  kultury zcela ztotožňuje.  Podle 
názoru  ministerstva  tak  není  §   11  odst.  5  zákona  o  půdě 
protiústavní,  neboť  jen  deklaruje,  kdy  bude možno k restituci 
a projednání  určité skupiny  majetků, které  se dostaly  do rukou 
státu, skutečně přikročit. Obdobně ministerstvo poukazuje na závěr 
ve  zmíněném  odlišném  stanovisku,  podle  kterého  "Ústavní soud 
rozhodl paušálně na místě zákonodárce o tom, který majetek patřící 
mezi  národní  kulturní  památky   bude  vydáván  podle  ostatních 
ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích, aniž respektoval, 
že tímto  ustanovením si zákonodárce vyhradil  pro sebe, příp. pro 
kompetenci   vlády  rozhodnutí   o  tom,   za  jakých  předpokladů 
a podmínek  respektujících  ochranu  veřejného  zájmu bude majetek 
vydáván". Proto Ministerstvo kultury  neshledává důvod pro zrušení 
§ 11 odst. 5  zákona o půdě a navrhuje  vyčkat nové úpravy ochrany 
kulturních  památek.  V této  souvislosti  uvádí,  že  vládou  byl 
schválen   věcný  záměr   zákona  o   ochraně  kulturních  památek 
a památkové péči. V návaznosti na to jí byl v říjnu 2001 předložen 
návrh zákona o ochraně kulturních  památek a památkové péči, který 
byl poté postoupen Poslanecké sněmovně.  Ta jej však dne 13.2.2002 
vrátila vládě  k přepracování. Podle Ministerstva  kultury je nyní 
reálné,  že  vládě  bude  návrh  nového  zákona  předložen  ve  4. 
čtvrtletí roku 2006. Konečně Ministerstvo  kultury, nad rámec § 48 
odst.  2 zákona  o Ústavním  soudu, doporučilo  vyžádat si  rovněž 
vyjádření Ministerstva zemědělství. 
 
                              III.A 
 
     V řízení o zrušení právního  předpisu je povinností Ústavního 
soudu nejprve zkoumat, zda právní  předpis, kterého se návrh týká, 
byl  schválen  v mezích  Ústavou  stanovené  kompetence  a ústavně 
předepsaným způsobem  (§ 68 odst.  2 zákona o Ústavním  soudu). To 
však  lze  pouze  v případě,  že  platí  ústavní úprava, na jejímž 
základě byl  přezkoumávaný právní předpis přijat.  Ustanovení § 11 
odst. 5  zákona o půdě platí v původním  znění, které bylo přijato 
Federálním  shromážděním  ČSFR  dne  21.5.1991  na  základě  tehdy 
platného  ústavního  zákona   o  československé.  federaci.  Tento 
ústavní  zákon byl  zrušen čl.  112 odst.  2 Ústavy dnem 1.1.1993. 
Proto již nebylo nutné, aby se Ústavní soud otázkou splnění těchto 
dvou podmínek zabýval. 
 
                              III.B 
 
     Pokud jde  o posouzení obsahu §  11 odst. 5 zákona  o půdě ve 
vztahu  k ústavnímu pořádku  České republiky  a jejím mezinárodním 
závazkům, dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh na zrušení tohoto 
ustanovení je důvodný. Byl přitom veden následujícími úvahami. 
 
     Ustanovení  § 11  odst. 5  zákona o  půdě, které  stanoví, že 
"Nemovitost, která je prohlášena  národní kulturní památkou, nelze 
vydat  až do  doby přijetí  zákonů upravujících  správu a  ochranu 
kulturních památek.",  navazuje na obdobné ustanovení  § 8 odst. 6 
zákona o  mimosoudních rehabilitacích zrušené nálezem  sp. zn. Pl. 
ÚS  25/98 ze  dne 10.3.1999  [Sbírka nálezů  a usnesení  Ústavního 
soudu  (dále jen  "Sbírka rozhodnutí"),  svazek 13,  nález č.  38; 
vyhlášen pod č. 57/1999 Sb.].  Toto ustanovení stanovilo, že "Věc, 
která je prohlášena  za národní kulturní památku, se  nevydá až do 
doby, kdy Česká národní rada a Slovenská národní rada přijmou nový 
zákon o  správě a ochraně kulturních  památek.". Obě ustanovení se 
liší  pouze  formulačně,  když  jedno  hovoří  o "zákonech", druhé 
o "zákoně", který má být  přijat oběma národními radami. S ohledem 
na  čl.  9  ústavního  zákona  č.  143/1968  Sb., o československé 
federaci, je  však nepochybné, že se  tím rozuměly zákony, jejichž 
přijetí  spadalo   do  výlučné  zákonodárné   působnosti  republik 
a o  kterých  rozhodovaly  národní  rady  samostatně. Ústavní soud 
neshledal  též  nějaké  odlišnosti,  které  by  měly  vést k jiným 
závěrům proto,  že v případě zákona  o mimosoudních rehabilitacích 
se mělo jednat  o "věci", kdežto v případě zákona  o půdě se jedná 
o národní kulturní  památky jako "nemovitosti".  To, že ve  druhém 
případě  nepřichází  zpravidla  do  úvahy  obava z vyvezení takové 
památky  mimo  území  státu,  je  samozřejmé, samotná problematika 
režimu  ochrany kulturních  památek však  nebyla předmětem  tohoto 
řízení. 
 
     Návrh na  zrušení § 11  odst. 5 zákona  o půdě se  v podstatě 
opírá o shrnutí důvodů  již zmíněného zrušujícího nálezu Ústavního 
soudu č. 57/1999  Sb. Ústavní soud neshledal důvody,  pro které by 
se  měl postupem  podle §  13  zákona  o Ústavním  soudu od  svého 
právního  názoru odchýlit.  V tomto předcházejícím  nálezu Ústavní 
soud  konstatoval, že  zákon České  národní rady  č. 20/1987  Sb., 
o státní  památkové péči,  stanoví v  § 4,  že určení  toho, co je 
třeba považovat  za národní kulturní  památku, provádí vláda  svým 
nařízením.  V ustanovení §  9 jsou  stanoveny zvláštní  povinnosti 
vlastníka  kulturní památky,  § 13  stanoví předkupní  právo státu 
k těmto  věcem a  § 15  odst. 3  upravuje postup  v případech, kdy 
vlastník  zanedbává  péči  o  národní  kulturní  památku. Posledně 
zmíněné  ustanovení  umožňuje  v určitých  případech i vyvlastnění 
majetku. V přechodném ustanovení  § 42 odst. 2 se  pak stanoví, že 
národní  kulturní  památky  prohlášené  podle  dřívějších právních 
předpisů  se považují  za  národní  kulturní památky  podle tohoto 
zákona.  Tato  ustanovení  platí  i  v současné  době  stejně jako 
prováděcí   vyhláška  Ministerstva   kultury  České  socialistické 
republiky č.  66/1988, kterou se provádí  zákon České národní rady 
č.  20/1987  Sb.,  o  státní  památkové  péči, ve znění pozdějších 
předpisů, podle které se  vede ústřední seznam kulturních památek, 
ve  kterém  se  vyznačuje  též,  že  určitá  kulturní  památka  je 
prohlášena za "národní". 
 
     Právní situace oprávněných osob podle  zákona o půdě je proto 
taková,  že tento  zákon je  nevylučuje z nároku  na vrácení půdy, 
budov  a staveb  patřících k  původní zemědělské  usedlosti, pokud 
přešly na  stát nebo na jiné  právnické osoby v době  od 25. února 
1948  do 1.  ledna 1990  způsobem uvedeným  v §  6 odst.  1 tohoto 
zákona.  Zákon  o  půdě  však  pro  jejich nároky stanoví překážku 
v podobě  podmínky, kterou  je přijetí  zákona upravujícího správu 
a ochranu  kulturních  památek.  Tato  podmínka  je  podle  názoru 
Ústavního soudu  formulována způsobem, který  odporuje požadavkům, 
které  jsou  kladeny  na  právní  předpisy demokratického právního 
státu, a  to z více důvodů.  V době jejího stanovení  zákon tohoto 
druhu  existoval.  Z tohoto  lze  dovodit  i  s odvoláním  na text 
zrušeného  § 8  odst. 6  zákona o  mimosoudních rehabilitacích, že 
touto  podmínkou se  rozumí zrušení  zákona č.  20/1987 Sb. a jeho 
nahrazení  zákonem  novým.  Z hlediska  legislativní techniky však 
může  být  stávající  zákon   měněn,  a  tím  přizpůsobován  novým 
podmínkám  vývoje společnosti  postupnými novelizacemi.  Nic proto 
nenutí zákonodárce,  aby původní zákon zrušil  a přijal zákon nový 
jen proto,  že to předpokládá  jiný zákon, který  navíc se správou 
kulturních  památek  přímo  nesouvisí.  Není  proto  jisto, zda se 
podmínka uplatnění nároku vůbec někdy naplní. 
 
     Napadený §  11 odst. 5  zákona o půdě  rovněž nestanoví žádné 
obsahové  náležitosti, podle  kterých by  bylo možno  zjistit, zda 
podmínkou § 11 odst. 5 předvídaná  úprava již byla přijata a podle 
čeho  se to  může posoudit.  Bylo  by  možno tvrdit,  že se  jedná 
o jakýkoli  zákon, který  uvedenou materii  upravuje. Dokonce může 
jít o zákon,  který se týká kulturních památek,  na které se zákon 
o půdě vůbec nevztahuje. Zákonů, které  od účinnosti zákona o půdě 
upravují nějakým způsobem záležitosti  správy a ochrany kulturních 
památek,  přitom  bylo  přijato  již  více.  Stačí  uvést zákon č. 
242/1992 Sb., kterým  se mění a doplňuje  zákon České národní rady 
č.  20/1987 Sb.,  o státní  památkové péči,  ve znění zákona České 
národní rady  č. 425/1990 Sb., o  okresních úřadech, úpravě jejich 
působnosti  a o  některých dalších  opatření s  tím souvisejících, 
zákon  č.  361/1999  Sb.,  kterým  se  mění  zákon č. 20/1987 Sb., 
o státní památkové péči, ve znění zákona č. 242/1992 Sb., zákon č. 
122/2000 Sb., o ochraně sbírek  muzejní povahy a o změně některých 
dalších zákonů, zákon č. 132/2000 Sb., o změně a zrušení některých 
zákonů  souvisejících  se  zákonem  o  krajích,  zákonem o obcích, 
zákonem o  okresních úřadech a  zákonem o hlavním  městě Praze, ve 
znění pozdějších  předpisů, zákon č. 146/2001  Sb., kterým se mění 
zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších 
předpisů,  zákon  č.  320/2002  Sb.,  o  změně a zrušení některých 
zákonů  v souvislosti  s  ukončením  činnosti okresních  úřadů, ve 
znění  pozdějších  předpisů,  zákon  č.  18/2004  Sb.,  o uznávání 
odborné  kvalifikace  a  jiné  způsobilosti  státních  příslušníků 
členských států  Evropské unie a  o změně některých  zákonů (zákon 
o uznávání odborné kvalifikace), zákon  č. 186/2004 Sb., kterým se 
mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o Celní správě 
České republiky,  a zákon č. 1/2005  Sb., kterým se mění  zákon č. 
243/2000 Sb.,  o rozpočtovém určení výnosů  některých daní územním 
samosprávným celkům a některým státním fondům (zákon o rozpočtovém 
určení  daní),  ve  znění  pozdějších  předpisů,  a  některé další 
zákony, které se  týkají jak samotného zákona č.  20/1987 Sb., tak 
materie  v něm  upravené  z hlediska  správy  a ochrany kulturních 
(nejen národních) památek. Lze však uvést další zákony, jako např. 
zákon č. 101/2001 Sb., o navracení nezákonně vyvezených kulturních 
statků,  ve znění  zákona č.  180/2003 Sb.,  nebo zákon č. 71/1994 
Sb.,  o  prodeji  a  vývozu  předmětů  kulturní  hodnoty, ve znění 
pozdějších  předpisů.   Samo  o  sobě  by   však  takové  nepřesně 
formulované odkazující ustanovení nepředstavovalo problém. 
 
     V okamžiku,  kdy   se  v právním  státě   založeném  na  úctě 
k právům a svobodám  člověka a občana (čl. 1  odst. 1 Ústavy) váže 
možnost uplatnění restitučního nároku  na tak neurčitě formulované 
okolnosti, vzniká  z hlediska ochrany práv  oprávněných osob podle 
zákona  o  půdě  zcela  jiná  situace.  Tu  je nutno hodnotit jako 
neústavní stav.  Zákon o půdě  totiž porušuje zásadu  tvorby práva 
v právním   státě,  podle   které  pokud   se  podmínka  stanovená 
v právním  předpise  spojuje  s nabytím  účinnosti jiného právního 
předpisu,  musí  jít  o  skutečnost,  která  nastane  a o které se 
adresáti nějakým  způsobem doví. V daném případě  však není jasné, 
zda  se   Parlamentu  z různých  důvodů   (např.  střet  požadavků 
památkové ochrany a vlastníků),  které s restitučními nároky přímo 
nesouvisejí, vůbec  podaří přijmout předpokládanou  úpravu. Stejně 
tak není zřejmé,  jak by se o okamžiku  otevření lhůty k uplatnění 
nároku  oprávněné  osoby  měly  dovědět.  Nelze  tedy považovat za 
svévoli zákonodárce, že dosud na úseku správy a ochrany kulturních 
památek nepřijal  formálně nový zákon,  pokud je takto  vůbec § 11 
odst.  5  zákona  o  půdě   míněn,  je  však  svévolí  a  současně 
diskriminujícím postupem, když právě na tuto podmínku, navíc vágně 
a v rozporu  s principy tvorby  práva v právním  státě vyjádřenou, 
váže možnost uplatnění restitučního nároku. Zákon, jehož účelem je 
odstranění  některých majetkových  křivd, tak  vlastně odkazem  na 
známou  tzv. "dočasnost"  právní  úpravy  působí křivdu  již další 
generaci oprávněných osob. Jen pro úplnost Ústavní soud připomíná, 
že v řízení  o nálezu č. 57/1999  Sb. Ministerstvo kultury uvedlo, 
že návrh  věcného záměru zákona o  ochraně kulturních památek bude 
vládě předložen  k projednání v  červnu 1999. Nyní  v novém řízení 
uvádí,  že  předložení  návrhu  nového  zákona  lze očekávat ve 4. 
čtvrtletí roku 2006, tedy až v dalším volebním období. 
 
     V rozporu  s principem  právního  státu  a  rovnosti subjektů 
práva  je i  situace, na   kterou již  bylo poukázáno  v nálezu č. 
57/1999 Sb.  Ústavní soud zde dospěl  k závěru, že o tom,  co bude 
z tzv.  národních  kulturních  památek  vydáno  oprávněným osobám, 
rozhoduje vlastně vláda, která svým  nařízením může určité věci ze 
seznamu  vypustit,  resp.  prohlášení  národní  kulturní  památkou 
omezit  či upřesnit.  Jak  současné  poznatky ukazují,  vláda může 
dodatečným  rozšířením seznamu  národních kulturních  památek také 
zasáhnout  do probíhajícího  restitučního řízení  a některé  osoby 
z něj  "dočasně"  vyloučit.  Příkladem  takového  postupu může být 
právě  nařízení  vlády  č.  132/2001  Sb.,  o prohlášení některých 
kulturních  památek za  národní kulturní  památky. V  § 1  odst. 1 
písm.  a) bodu  6 je  za národní  kulturní památku prohlášen "Hrad 
Kokořín". Podle § 2 toto  nařízení nabylo účinnosti dnem 1.1.2002. 
Vydáno  bylo  dne  28.3.2001,  tedy  v době,  kdy probíhalo řízení 
o restitučním nároku skupiny restituentů, kteří uplatnili nárok na 
jeho vydání. 
 
     Nastala  tak  situace,  se  kterou  ani  předchozí  nález  č. 
57/1999 Sb. výslovně nepočítal, avšak tato odlišnost nic nemění na 
platnosti  nosných  důvodů  tohoto  nálezu  i v projednávané věci. 
V této  souvislosti považuje  Ústavní za  potřebné uvést,  že může 
hodnotit pouze ústavnost  napadeného právního předpisu, nepřísluší 
mu  předjímat budoucí  soudní rozhodnutí,  byť řízení  v této věci 
zavdalo  příčinu k provedení  konkrétní kontroly  ústavnosti §  11 
odst. 5 zákona o půdě. Bude  proto na obecném soudu, aby posoudil, 
zda v tomto případě přichází do úvahy přihlédnutí k tomu, že během 
restitučního řízení  bylo vydáno vládní nařízení  č. 132/2001 Sb., 
které  s účinností dnem  1.1.2002 prohlásilo  nemovitost, která má 
být  předmětem restituce,  národní kulturní  památkou, či  nikoli, 
a jaký to  má vliv na  použití § 154  odst. 1 občanského  soudního 
řádu, podle kterého  pro rozsudek je rozhodující stav  v době jeho 
vyhlášení. Úkolem Ústavního soudu je pouze rozhodnout o ústavnosti 
právního předpisu, kterého má  být v daném soudním řízení použito, 
neboť se jej  dovolává jedna ze stran řízení  před obecným soudem, 
konkrétně strana žalující. Předmětem řízení je určení vlastnického 
práva  k nemovitosti, která  je národní  kulturní památkou, kterou 
sice  nebyla v době  zahájení řízení,  byla jí  však v době vzniku 
vlastnického práva  skupiny žalovaných osob  v řízení před obecným 
soudem. V daném  případě mělo dojít  ke vzniku práva  vlastnického 
rozhodnutím Ministerstva  zemědělství - Pozemkového  úřadu Mělník, 
rozhodnutím  č.  j.  33530/2002/PÚ/919-565/Hrad  ze  dne  11. září 
2002, které nabylo právní moci dne 24.1.2003, tedy v době, kdy již 
předmětná  nemovitost byla  prohlášena národní  kulturní památkou. 
Proto  ani  tato  okolnost,  kterou  se  incidenční případ v právě 
rozhodované věci  liší od okolností,  za kterých bylo  rozhodováno 
nálezem  č.  57/1999  Sb.,  nemůže  mít  na  výsledek řízení vliv, 
nehledě  na  výše  zdůrazněnou  okolnost,  že  ani  v rámci řízení 
o ústavnosti právního  předpisu na návrh soudu  podle čl. 95 odst. 
2 Ústavy nemůže Ústavní soud předjímat další postup obecného soudu 
v incidenčním případě, tím méně pak jeho výsledek. 
 
     Nařízením  vlády č.  132/2001 Sb.  byl vydán  sice z hlediska 
formy právní předpis, de facto  však individuální správní akt (lze 
hovořit  o opatření),  který  ve  svém důsledku  možným oprávněným 
osobám uzavřel cestu k restituci hradu Kokořín. V této souvislosti 
bylo v nálezu sp. zn. Pl.  ÚS 25/98 zdůrazněno, a navrhovatel tuto 
argumentaci  přebírá,  že  tak  existuje  mezi restituenty několik 
podskupin, které  tvoří především ti,  kteří své nároky  uplatnili 
k majetku,  který  v době  vznesení  nároku  byl  národní kulturní 
památkou a je jí dosud, dále pak osoby, u kterých byl po uplatnění 
nároku požadovaný majetek ze  seznamu národních kulturních památek 
vyčleněn, a konečně pak osoby,  které své nároky neuplatnily právě 
pro  existenci  ustanovení  §  8  odst.  6  zákona  č. 87/1991 Sb. 
a u  kterých  podle  stanoviska  Nejvyššího  soudu  nemohlo  dojít 
k zániku  nároku  uplynutím  lhůty  (Cpjn  50/1993,  publ.  pod č. 
7-8/1993,   str.   254,   bod   11   Sbírky   soudních  rozhodnutí 
a stanovisek).  Nyní  však  nově   v důsledku  nařízení  vlády  č. 
132/2001  Sb. vznikla  skupina  osob,  které svůj  nárok uplatnily 
k nemovitostem,  které  v době  uplatnění  nároku národní kulturní 
památkou nebyly (takže  se na ně blokační ustanovení  § 11 odst. 5 
zákona o  půdě nevztahovalo), a dodatečně  jí byly prohlášeny (což 
je  případ,  který  projednává  obecný  soud,  který  tento  návrh 
předložil).  Beze  změny  zákona  o  půdě,  na  jehož  základě byl 
uplatněn  nárok  na  vrácení  majetku,  jemuž  v době  podání  nic 
nepřekáželo, mohlo být uplatnění nároku nařízením vlády zabráněno, 
nebo  naopak  vyřazením  majetku  ze  seznamu národních kulturních 
památek  mohla  být  restituce  dodatečně  umožněna.  Vzniká proto 
otázka,  jak se  s touto úpravou  slučují principy  právního státu 
a rovnost subjektů práva včetně zákazu diskriminace. 
 
     Ústavností  vymezení okruhu  oprávněných osob  v restitučních 
předpisech,  konkrétně  v  zákoně  o  mimosoudních  rehabilitacích 
a v zákoně o půdě, se Ústavní soud  zabýval již v nálezech sp. zn. 
Pl. ÚS  3/94 (Sbírka rozhodnutí,  svazek 1, nález  č. 38; vyhlášen 
pod č.  164/1994 Sb.) a  sp. zn. Pl.  ÚS 8/95 (Sbírka  rozhodnutí, 
svazek 4,  nález č. 83; vyhlášen  pod č. 29/1996 Sb.).  Na otázku, 
zda existuje rozumný zákonný důvod pro vyloučení určitých subjektů 
z okruhu  těch,  které  jinak  znaky  určitého restitučního titulu 
naplňují, odpověděl Ústavní soud  záporně, když vyslovil, že rámec 
možného  omezení je  dán pouze  čl. 11  odst. 2  Listiny, tj.,  že 
určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů České republiky. 
Z toho  dovodil, že  Listina nezmocňuje  zákonodárce ke  stanovení 
dalších  podmínek nabytí  vlastnictví (ať  už v rámci restitučního 
procesu či obecně). Z těchto  důvodů byla podmínka trvalého pobytu 
prohlášena  za  rozpornou  s čl. 11  odst.  2  Listiny. Ústavností 
podmínky  v podobě  vydání  "nového  zákona  o  správě  a  ochraně 
kulturních  památek"  Českou  národní  radou  a Slovenskou národní 
radou se  Ústavní soud zabýval  v nálezu č. 57/1999  Sb. Z rozboru 
právní úpravy  na tomto úseku  dospěl k závěru, že  pro prohlášení 
určité nemovité  či movité věci  za národní kulturní  památku není 
rozhodující, jaký má tato věc  vlastnický režim. Jde tedy o zákon, 
který stanoví  vlastníkovi určitá omezení a  určitý zvláštní režim 
v případech,  že by  o tento  majetek nepečoval  řádně. Přesto, že 
zákon České národní rady č.  20/1987 Sb. byl vydán ve zcela jiných 
společenských a ekonomických podmínkách  a některá jeho ustanovení 
jsou nepochybně  již neaplikovatelná, měl  Ústavní soud za  to, že 
dává  státu dostatek  prostředků k ochraně  kulturních hodnot  při 
respektování   práv  restituentů.   Povinnost  vlastníka  kulturní 
památky  (tedy   i  národní)  řádně   pečovat  o  její   zachování 
a udržování vyplývá z ustanovení § 9  zákona České národní rady č. 
20/1987  Sb., kde  jsou  též  stanovena rozsáhlá  oprávnění orgánů 
památkové  péče  ve  vztahu  k vlastníkovi,  který  své povinnosti 
neplní.  V  §  13  je  založeno  přednostní  právo  státu na koupi 
kulturní  památky  atd.  Ústavní   soud  tak  v roce  1999  dospěl 
k závěru,  že  u  národních  kulturních  památek z hlediska zákona 
o mimosoudních  rehabilitacích není  dán rozumný  důvod pro jejich 
vyčlenění z normálního režimu  restitučního procesu. Platná úprava 
se proto  jeví jako svévole  zákonodárce, který bez  přesvědčivých 
důvodů  a  argumentů  určitou  skupinu  bývalých  vlastníků, resp. 
jejich  právních  nástupců  diskriminuje,  aniž  by zde převažoval 
zájem na ochraně veřejných hodnot. 
 
     Ke  stejnému závěru  dospěl Ústavní  soud i  v tomto případě. 
V souvislosti s hodnocením překážky  uplatnění restitučního nároku 
v §  11  odst.  5  v zákoně  o  půdě  ve  spojení  s čl. 1 Listiny 
neshledal důvody, proč by se měl od tehdejší argumentace odchýlit. 
Naopak  považuje  za  potřebné  navíc  oproti  původní argumentaci 
zdůraznit,  že tyto  osoby jsou  po  zrušení  § 8  odst. 6  zákona 
o mimosoudních   rehabilitacích   v nerovném   postavení  s jinými 
oprávněnými osobami  ještě ve větším  rozsahu, než tomu  bylo před 
vyhlášením nálezu č.  57/1999 Sb. Jedná se totiž  již nejen o jiné 
oprávněné osoby, které mohou  (mohly) uplatňovat restituční nároky 
k nemovitostem, na  které se překážka  § 11 odst.  5 nevztahovala. 
Navíc  jsou  od  roku   1999  v nerovném  postavení  s oprávněnými 
osobami,  na  které  se  obdobná  překážka  (§ 8  odst.  6  zákona 
o mimosoudních rehabilitacích)  původně vztahovala, než  byla jako 
neústavní  zrušena. To  je v evidentním  rozporu s čl.  4 odst.  3 
Listiny,  který  stanoví,  že   zákonná  omezení  základních  práv 
a svobod  musí platit  stejně pro  všechny případy,  které splňují 
stanovené podmínky. Zde možno  odkázat na obdobnou situaci, kterou 
ve   vztahu   ke   zrušení   podmínky   trvalého  pobytu  v zákoně 
o mimosoudních rehabilitacích nálezem č.  164/1994 Sb. byl Ústavní 
soud  nucen řešit  v nálezu č.  29/1996 Sb.  rovněž zrušením  této 
podmínky v zákoně o půdě. 
 
     Tyto důvody považoval Ústavní soud za dostatečné pro vyhovění 
návrhu na  zrušení napadeného ustanovení,  aniž by se  zabýval též 
otázkou ústavněprávní akceptovatelnosti mlčení zákonodárce, kterou 
uplatnil  ve  svém  vyjádření  předseda  Senátu  Parlamentu  České 
republiky.  Pouze  poznamenává,  že  v daném  případě  se  nejedná 
z hlediska teorie  tvorby práva o  tzv. mlčení zákonodárce,  nýbrž 
o jeho případné opomenutí. Za takové opomenutí lze v daném případě 
označit situaci,  kdy zákonodárce neuvedl  po vyhlášení nálezu  č. 
57/1999  Sb. do  souladu postavení  oprávněných osob  podle zákona 
o půdě   s oprávněnými   osobami   podle   zákona  o  mimosoudních 
rehabilitacích. 
 
     Protože tak  zákonodárce neučinil a napadené  ustanovení § 11 
odst.  5 zákona  o půdě bylo  shledáno v  rozporu s čl.  1 odst. 1 
Ústavy, jakož i  s čl. 1 ve spojení s čl. 4  odst. 3 Listiny, bylo 
o něm rozhodnuto tak,  že se podle § 70  odst. 1 zákona o Ústavním 
soudu zrušuje dnem vyhlášení tohoto  nálezu ve Sbírce zákonů, a to 
vzhledem k souhlasu účastníků řízení ve smyslu § 44 odst. 2 zákona 
o Ústavním soudu bez ústního jednání. 
 
                    Předseda Ústavního soudu: 
                      JUDr. Rychetský v. r. 


 

Datum uveřejnění: 7. července 2005 Poslední změna: 8. července 2005 Počet shlédnutí: 3629