134/2005 Sb.
Nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005 ve věci návrhu na zrušení § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)
134/2005 Sb.
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem České republiky
Ústavní soud rozhodl dne 25. ledna 2005 v plénu ve složení
JUDr. František Duchoň, JUDr. Vojen Güttler, JUDr. Pavel
Holländer, JUDr. Ivana Janů, JUDr. Dagmar Lastovecká, JUDr. Jiří
Mucha, JUDr. Jan Musil, JUDr. Jiří Nykodým, JUDr. Pavel Rychetský,
JUDr. Miloslav Výborný, JUDr. Eliška Wagnerová, JUDr. Michaela
Židlická o návrhu Krajského soudu v Praze na zrušení § 98 odst.
4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní
správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon),
takto:
Návrh Krajského soudu v Praze na zrušení ustanovení § 98
odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb. se zamítá.
Odůvodnění
I.
Vymezení věci a rekapitulace návrhu
Ústavnímu soudu byl dne 17.5.2004 doručen návrh Krajského
soudu v Praze na zrušení ustanovení § 98 odst. 4 zákona 458/2000
Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy
v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický
zákon), a to pro jeho rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod (dále jen "Listina").
V řízení vedeném Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. 19
C 164/2001 byla projednávána žaloba V. P. proti žalované T., s. r.
o., o zaplacení částky 9 000 Kč. Předmětem sporu byl tvrzený nárok
žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 9 000 Kč, které
mělo představovat náhradu za užívání nebytových prostor žalovaným
v domě ve vlastnictví žalobce, a to po dobu jednoho měsíce.
Žalovaná společnost namítala, že je držitelkou licence pro
zřizování a provoz rozvodných zařízení tepla, a v objektu žalobce
má výměníkovou stanici. Tato výměníková stanice byla uvedena do
provozu v roce 1970 a vázne na nemovitosti jako zákonné věcné
břemeno. Provozováním činnosti, která odpovídá oprávnění
z věcného břemene, nevzniká žalovanému bezdůvodné obohacení. Soud
prvního stupně žalobu zamítl, když dal zcela za pravdu argumentaci
žalované strany. Žalobce se proti rozsudku odvolal a Krajský soud
v Praze rozsudkem ze dne 6.11.2002 č. j. 30 Co 351/2002-57
rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť se zcela ztotožnil
s právními názory obsaženými v prvoinstančním rozsudku.
Na základě ústavní stížnosti žalobce byl rozsudek odvolacího
soudu zrušen nálezem sp. zn. I. ÚS 137/03 ze dne 18.11.2003
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č.
135). Ústavní soud vyslovil názor, že z čl. 1 Ústavy České
republiky (dále jen "Ústava"), který je základním interpretačním
vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky, lze
dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým
právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich
obsahově materiálnímu smyslu. Ústava proto jasně akcentuje
hodnotovou diskontinuitu se "starým (komunistickým) režimem"
a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního
pořádku České republiky vyplývají.
Ústavní soud v nálezu dále konstatuje, že po listopadu 1989
došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním
politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden
nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož
očima je třeba vykládat i staré právní normy, pokud dosud
existují. Tento systém poskytuje mimo jiné i náležitou ochranu
právu vlastnickému, jež patří mezi základní lidská práva.
O takovou ochranu se jedná i v konkrétní souzené věci. Tomu
nebrání - a to ani co do vlastního gramatického textu - ani
ustanovení § 45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích
a o Státní energetické inspekci, ani ustanovení § 98 odst. 4
v současné době platného energetického zákona, neboť uvedené
předpisy toliko stanoví, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož
i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto
zákona, zůstávají nedotčena. Dovodil, že uživatel výměníkové
stanice tuto povinnost má tím spíše, že jde o podnikatelský
subjekt, který provozuje výměníkovou stanici za účelem komerčním.
Krajský soud v Praze poté, co obdržel shora uvedený nález
Ústavního soudu, kterým byl jeho rozsudek zrušen, řízení
o odvolání žalobce přerušil podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
a obrátil se podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním
soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), na
Ústavní soud s návrhem na zrušení § 98 odst. 4 energetického
zákona. V návrhu argumentuje, že v daném případě byla výměníková
stanice vybudována na základě rozhodnutí o přípustnosti stavby ze
dne 28.4.1969 a ke dni 7.7.1970 bylo vydáno povolení k trvalému
provozu. V té době byla předmětná problematika upravena zákonem č.
79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační
zákon). Podle § 22 tohoto zákona, mimo jiné, za stavby
a provozování elektrických vedení a jejich příslušenství na cizích
nemovitostech v rozsahu, vyplývajícím z povolené stavby nejsou
energetické podniky povinny poskytovat náhradu, přičemž povinnost
trpět výkon těchto oprávnění vázne na dotčené nemovitosti jako
věcné břemeno. Podle § 38 elektrizačního zákona ve spojení s § 18
vládního nařízení č. 80/1957 Sb., kterým se provádí zákon č.
79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační
zákon), se uvedené ustanovení elektrizačního zákona vztahuje
přiměřeně také na zařízení pro rozvod tepla s příslušenstvím,
kterým se rozumí mimo jiné výměníky do rozlohy 30 m2.
Po zrušení uvedeného nařízení vlády zákonem č. 89/1987 Sb.,
o výrobě, rozvodu a spotřebě tepla, (dále jen "tepelný zákon")
byla podle § 20 odst. 4 tohoto zákona tatáž oprávnění
energetických podniků věcnými břemeny váznoucími na dotčených
nemovitostech, která se nezapisovala do evidence nemovitostí.
Přitom bylo možné do šesti měsíců ode dne, kdy bylo povoleno
užívání předmětného zařízení, požádat o jednorázovou náhradu,
pokud výkonem tohoto oprávnění bylo podstatně omezeno užívání
nemovitosti, která byla ve vlastnictví a užívání občana nebo
v osobním užívání občana.
Tepelný zákon byl zrušen zákonem č. 222/1994 Sb.,
o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických
odvětvích a o Státní energetické inspekci. Podle § 45 odst. 3
tohoto zákona oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení
jejich užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona,
zůstávají nedotčena. Tento zákon byl zrušen nyní platným
energetickým zákonem, který do svého ustanovení § 98 odst. 4
v podstatě převzal znění § 45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb.
Krajský soud v Praze z uvedeného vývoje dovozuje, že podle
platné zákonné úpravy je možné předmětnou výměníkovou stanici
užívat jako bezplatně zřízené věcné břemeno. S přihlédnutím ke
shora uvedenému názoru Ústavního soudu je nutné toto omezení
považovat za rozporné s čl. 11 odst. 4 Listiny, podle kterého
takové nucené omezení vlastnického práva je možné jen ve veřejném
zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud podle § 98 odst.
4 energetického zákona oprávnění k cizím nemovitostem, jakož
i omezení jejich užívání, které vzniklo před účinností tohoto
zákona, zůstávají nedotčena, pak podle logického a gramatického
výkladu zůstává dle názoru Krajského soudu v Praze nedotčeno
i oprávnění bezplatně užívat cizí nemovitost k provozování
zařízení pro rozvod tepla, tedy v té podobě, jak bylo původně
zřízeno. Pokud platí ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona,
bylo by uložení povinnosti platit náhradu vlastníku nemovitosti za
omezení jeho vlastnického práva provozováním zařízení pro rozvod
tepla v rozporu s tímto zákonným ustanovením.
Krajský soud v Praze tedy navrhuje, aby Ústavní soud nálezem
ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona zrušil, a to pro
jeho rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny.
II.
Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení
Ústavní soud zaslal návrh na zahájení řízení v souladu
s ustanovením § 69 zákona účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně
a Senátu Parlamentu České republiky.
Poslanecká sněmovna uvedla, že motivem převzetí napadeného
zákonného ustanovení, které je obsahově totožné s předchozí
úpravou podle § 45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb., bylo zachování
právní kontinuity v případech dříve přidělených oprávnění
k výrobě a distribuci elektrické energie, plynu a tepla. Domnívá
se, že napadené zákonné ustanovení s předmětem sporu, kterým je
povinnost platit úhradu za nucené omezení vlastnického práva,
nesouvisí a nebrání, aby se vlastníku nemovitosti dostalo ochrany
jeho vlastnického práva. Proto návrh nepovažuje za důvodný.
Senát uvedl, že rozpor napadeného zákonného ustanovení s čl.
11 odst. 4 Listiny v jeho rozpravě před přijetím usnesení
k návrhu zákona nebyl podpořen žádným argumentem a Ústavní soud ve
svém rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 137/03 takový rozpor neshledal.
Jinak proti návrhu tohoto zákona zazněly zásadní připomínky.
Týkaly se jednak roztříštěnosti režimu náhrad v rámci časové řady
postupně přijímaných zákonných úprav, dále neadekvátnosti
jednorázové náhrady ke vzniklému věcnému břemeni a k povinnosti
vlastníka provádět práce v souvislosti s udržováním energetických
zařízeních v ochranných pásmech na vlastní náklady. Zobecnění
těchto výtek vedlo k zamítnutí návrhu tohoto zákona.
III.
Dikce napadeného zákonného ustanovení
Ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona zní:
"(4) Oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich
užívání, která vznikla před účinností tohoto zákona, zůstávají
nedotčena."
IV.
Podmínky aktivní legitimace navrhovatele
Návrh na zrušení ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona
byl podán Krajským soudem v Praze v souvislosti s jeho rozhodovací
činností (řízením vedeným tímto soudem pod sp. zn. 30 Co
351/2002) podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, a tedy v souladu
s podmínkami obsaženými v ustanovení § 64 odst. 3 zákona.
V předmětné věci na straně navrhovatele lze tudíž konstatovat
naplnění podmínek aktivní legitimace.
V.
Ústavní konformita legislativního procesu
Ústavní soud je v souladu s ustanovením § 68 odst. 2 zákona
v řízení o kontrole zákonů nebo jiných právních předpisů povinen
posoudit, zda napadený zákon byl přijat a vydán ústavně
předepsaným způsobem.
Ze sněmovního tisku 535 třetího volebního období Poslanecké
sněmovny Ústavní soud zjistil, že energetický zákon navrhla vláda,
která ustanovení § 98 odst. 4 nijak neodůvodnila. Z usnesení
hospodářského výboru ze 44. schůze, konané dne 6.9.2000, Ústavní
soud zjistil, že jím bylo doporučeno projednání a schválení návrhu
zákona s pozměňovacími návrhy, které se však netýkaly ustanovení
§ 98 odst. 4. Usnesením Poslanecké sněmovny z 27. schůze třetího
volebního období, konané dne 21.9.2000, byl vysloven souhlas
s vládním návrhem energetického zákona, ve znění schválených
pozměňovacích návrhů. V hlasování pořadové číslo 212 z přítomných
185 poslanců bylo 144 pro, 21 proti.
Usnesením výboru Senátu pro evropskou integraci ze 38. schůze
druhého funkčního období, konané 11.10.2000, bylo doporučeno
schválení zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Výbor
Senátu pro hospodářství, zemědělství a dopravu na své 53. schůzi,
konané dne 24.10.2000, doporučil vrátit návrh zákona Poslanecké
sněmovně s pozměňovacími návrhy. Pozměňovací návrhy se však
netýkaly ustanovení § 98 odst. 4. Senát usnesením z 22. schůze
druhého funkčního období, konané dne 25.10.2000, návrh
energetického zákona zamítl. Z hlasování č. 42 vyplývá, že pro
zamítnutí návrhu zákona bylo z 51 přítomných senátorů 34 pro,
proti bylo 8.
Usnesením Poslanecké sněmovny z 29. schůze třetího volebního
období, konané dne 28.11.2000, byl Senátem zamítnutý návrh
energetického zákona schválen. Z hlasování č. 29 vyplývá, že pro
návrh zákona bylo ze 195 přítomných poslanců 136, proti bylo 26.
Prezident zákon podepsal 13.12.2000, premiérovi byl doručen
k podpisu 15.12.2000, a vyhlášen byl 29.12.2000 ve Sbírce zákonů,
v částce 131 pod č. 458/2000 Sb.
Ústavní soud konstatuje, že energetický zákon byl přijat
ústavně předepsaným způsobem.
VI.
Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem
Napadené ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona je
ustanovením, které zachovává kontinuitu oprávnění k cizím
nemovitostem, jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před
účinností tohoto zákona. Jde o ustanovení, které se dotýká
soukromoprávních vztahů, pro které obecně platí zásada zákazu
retroaktivity. Z této zásady zatím (až na nepatrné výjimky)
vycházela ustanovení všech občanskoprávních zákonů, které byly
přijaty na našem území po zrušení obecného zákoníku občanského
z roku 1811. Vznik právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé
před účinností nové úpravy, se proto zásadně posuzují podle
předpisů platných v době jejich vzniku. Z toho pohledu se napadené
ustanovení nevymyká standardnímu řešení srovnatelné problematiky
a tento způsob zákonné úpravy v žádném případě nelze považovat za
rozporný s ústavním pořádkem. Jde-li o práva k věcem jako v tomto
případě, pak jakýkoliv zásah do těchto práv, který se neopírá
o svobodné rozhodnutí nositele práva nebo ústavně souladný zákon,
by byl porušením práva vlastnit majetek, které je zakotveno v čl.
11 Listiny.
Navrhovatel svůj návrh na zrušení ustanovení § 98 odst. 4
energetického zákona opírá o nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
137/03, ze dne 18.11.2003. Vychází přitom z případu, který
rozhoduje. V něm jde o to, že v roce 1969 na základě rozhodnutí
o přípustnosti stavby bylo v této stavbě vybudováno zařízení pro
rozvod tepla - výměníková stanice. Podle tehdy platné úpravy
vzniklo tzv. zákonné věcné břemeno, které zatěžuje předmět stavby
do současné doby. Existence tohoto věcného břemene spočívajícího
v oprávnění provozovatele teplárenství bezplatně užívat zařízení
pro rozvod tepla a zatěžujícího majitele stavby nebylo dotčeno
žádnou změnou elektrizačního zákona, na základě kterého bylo
zřízeno, a to i podle dnes platné právní úpravy. Z výše citovaného
nálezu Ústavního soudu navrhovatel dovozuje, že bezplatnost tohoto
omezení vlastnického práva je v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny,
neboť nucené omezení vlastnického práva je možné jen za náhradu.
Především je třeba zdůraznit, že z citovaného nálezu
Ústavního soudu nic takového nevyplývá. Naopak Ústavní soud
považuje existenci zákonných věcných břemen, která vznikla podle
předchozích právních úprav za legitimní. Ostatně, kdyby takový
názor nesdílel, musel by sám postupovat podle § 64 odst. 1 písm.
c) zákona a navrhnout zrušení ustanovení § 98 odst. 4
energetického zákona. Senát Ústavního soudu pouze dovodil, že
bezplatné užívání výměníkové stanice zatěžuje vlastníka
nemovitosti natolik, že na něm nelze spravedlivě žádat, aby takový
zásah do jeho vlastnického práva byl bezplatný.
Navrhovatel argumentuje tak, že pokud podle § 98 odst. 4
energetického zákona zůstávají oprávnění k cizím nemovitostem,
jakož i omezení jejich užívání, která vznikla před účinností
tohoto zákona, zachována a nedotčena, pak podle logického
a gramatického výkladu zůstává nedotčeno i oprávnění bezplatně
užívat cizí nemovitost pro provozování zařízení pro rozvod tepla,
tedy v té podobě, jak bylo zřízeno. Naznačuje tím, že nelze
ústavně konformním způsobem vyložit dopad napadeného ustanovení
tak, aby při zachování věcných břemen vzniklých podle předchozích
úprav, zejména v období komunismu, bylo možné úspěšně požadovat na
nositeli oprávnění z takového věcného břemene jakékoliv peněžité
plnění.
Ústavní soud takový názor nesdílí. Na jedné straně zůstává
skutečností, že při zřizování věcných břemen na základě zákona je
(a doposud vždy byla) náhrada za omezení vlastnického práva
koncipována jako náhrada jednorázová, splatná v zákonem
stanovených lhůtách tomu, kdo je vlastníkem nemovitosti, na níž
zřizované věcné břemeno vázne. To lze dovodit z dříve i dnes
platných cenových předpisů. I podle § 22 odst. 2 věty druhé
elektrizačního zákona (obdobně jako i podle následných zákonů
v této oblasti) mohl do tří měsíců ode dne, kdy bylo dílo uvedeno
do trvalého provozu (užívání), vlastník nebo uživatel nemovitosti,
která nebyla ve státním socialistickém vlastnictví, žádat, aby mu
energetický podnik poskytl přiměřenou jednorázovou náhradu, pokud
byl zřízením vedení podstatně omezen v užívání nemovitosti.
Bezplatně tedy bylo možné zřídit věcné břemeno jen tam, kde šlo
o majetek ve vlastnictví státu. To bylo logické, neboť nebyl
důvod, aby stát sám sobě vyplácel náhradu. Pokud takový majetek
byl po roce 1989 privatizován, pak ho nabyvatel získal s tímto
zatížením a ve vztahu k němu nelze hovořit o tom, že by toto
zatížení vzniklo bezúplatně. Bylo na novém nabyvateli, jako na
jedné ze smluvních stran, aby zahrnul takové zatížení do ceny za
převáděný majetek.
Věcná břemena zřízená na základě zákona (tedy nejen podle
energetického zákona) mají specifický režim, upravený
veřejnoprávními předpisy, na jejichž základě byla zřízena. I když
mají nesporný veřejnoprávní prvek daný způsobem jejich vzniku
a účelem, kterému slouží, nelze přehlížet, že mají i významný
prvek soukromoprávní. Občanské právo definuje věcné břemeno jako
právo někoho jiného než vlastníka věci, které ho omezuje tak, že
je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Tzv.
zákonná věcná břemena tento charakter mají také. Ostatně zákony,
podle nichž vznikají, je tímto pojmem označují. Jejich režim však
není zcela totožný s režimem smluvních věcných břemen, neboť se
řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti,
k jejichž provozování vznikly. Nejde však o úpravu komplexní,
která by vylučovala použití obecné úpravy občanského práva
o věcných břemenech. Proto pokud tyto speciální předpisy nemají
zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou
občanskoprávní.
Na danou problematiku je dále nutno pohlížet podle zásady
nepravé retroaktivity. Podle této zásady vyplývají práva
a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy,
na jejímž základě vznikla, nýbrž ze současné zákonné úpravy
zákonných věcných břemen. Pokud současné speciální předpisy
zákonných věcných břemen neupravují náhrady související s jejich
výkonem, je třeba použít úpravu soukromoprávní. Z ustanovení
§ 151n odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, vyplývá, že nositel oprávnění z věcného
břemene je povinen nést přiměřené náklady na zachování (údržbu)
věci zatížené věcným břemenem a na její opravy. Zásadně tedy nelze
užívat věcné břemeno zcela bezplatně, ale za úplatu, která
zahrnuje výdaje spojené se zachováním věci a s jejími opravami.
Pokud tyto náklady oprávněný z věcného břemene nenese, získává tím
bezdůvodné obohacení, neboť za něj bylo placeno majitelem věci to,
co měl po právu platit sám. Stanovení konkrétní podoby této úplaty
je přitom věcí dohody oprávněného z věcného břemene s povinným
z věcného břemene. Pokud k dohodě nedojde, je na návrh jednoho
z nich povinen o této otázce rozhodnout soud.
V posuzovaném případě tedy lze ústavně konformním způsobem
vyložit napadené zákonné ustanovení, a to v souladu s názorem
vysloveným v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 137/03.
S ohledem na všechny uvedené důvody proto Ústavní soud návrh na
zrušení § 98 odst. 4 energetického zákona zamítl.
Předseda Ústavního soudu:
JUDr. Rychetský v. r.
Datum uveřejnění: 7. dubna 2005 Poslední změna: 30. dubna 2005 Počet shlédnutí: 4723