Biomasa: pro pohonné hmoty nebo k vytápění

Biomasa je slovo v poslední době velmi frekventované, jak u nás, tak v EU i v celém světě. Biomasou se obecně míní organická hmota využívávaná pro energetické účely v různých formách jako obnovitelný zdroj energie. V poslední době je ale tato biomasa téměř výhradně vnímána jen jako forma kapalná, používaná pro pohonné hmoty v dopravě. Ostatní formy jakoby vůbec neexistovaly. Je to bohužel dáno především tím, že hledání pohonných hmot náhradou za ropné produkty je stále naléhavější.

Biomasa jako obnovitelný zdroj energie má 3 základní formy: pevná biomasa – pro vytápění budov, plynná biopaliva – produkt bioplynových stanic, a pak teprve kapalná forma – biopaliva pro dopravu, jako pohonné hmoty.

Pevná biomasa je nejjednodušší, nejznámější a nejméně investičně náročný způsob využívání ze všech 3 uvedených forem. Má přitom největší význam pro venkovské regiony i pro účelnou diversifikaci energetických zdrojů. Vytápění biomasou má rovněž rozhodující význam i z hlediska energetické bezpečnosti, neboť není výhradně závislé na centrálním dodávání tepelné energie. Nejčastěji se totiž používá v lokálních topeništích nebo malých výtopnách. Největší význam spočívá rovněž v tom, že se tato biomasa spotřebuje v místě svého vzniku – ať už jako vedlejší či odpadní produkt (sláma, dřevní odpad), tak jako produkt cíleně pěstovaných energetických rostlin. Tím se současně omezí zbytečné převážení biomasy na velké vzdálenosti a ušetří se pohonné hmoty. Tento způsob využívání biomasy vyvrací proto i některé obecné námitky odpůrců biomasy, kdy se kritizuje právě náročnost transportu nebo i pěstování energetických rostlin údajně na velkých plochách a v monokulturách. To se rozhodně netýká pevné biomasy pro vytápění, ale problémy mohou nastat právě při produkci biomasy za účelem získávání pohonných hmot, která se bohužel stala u mnoha i oficiálních představitelů mylným, ale téměř výhradním zástupcem biomasy – aniž se přitom dbá na zásadní rozdílnost forem biomasy, jak je už výše uvedeno.

Vytápění biomasou je rovněž nejsnáze realizovatelný způsob jejího využívání, protože každý z nás dobře zná topení dřevem, neboť i dřevo je biomasa. Bohužel, v poslední době se stává nedostatkové, jednak proto, že je ho škoda pro spalování a jednak proto, že mnozí občané jsou nuceni v důsledku stálého zdražování paliv pro vytápění hledat zdroje nejlevnější. Tím zatím dřevo je, ale je pouze otázkou času, kdy tento zdroj dojde. Proto je třeba hledat náhradní možnosti. Logicky se nabízí cílené pěstování energetických rostlin na zemědělské půdě. Pro rozptýlené pěstování těchto vybraných „energetických“ rostlin se najdou nejrůznější enklávy různého stupně úrodnosti půdy po celé republice. K pěstování energetických rostlin pro pevnou biomasu nejsou totiž nezbytné ucelené rozsáhlé plochy půdy, čímž bohužel někteří odpůrci biomasy argumentují, aniž by ale znali podstatu věci. Cílené pěstování rostlin pro vytápění lze realizovat i na malých pozemcích vhodně začleněných do krajiny. Využije se tak mnohdy půda i méně úrodná, která často neskýtá žádoucí výnosy tradičních zemědělských plodin. Takže i když výnosy energetických rostlin zde rovněž nebudou dostatečně vysoké, lze je přesto považovat za přínosné, jak pro získání biomasy, tak pro řádné obdělání půdy. Týká se to tedy především oblastí méně úrodných, (kdy se tento deficit zemědělské výroby řeší zatím příspěvkem k vyrovnání - oblasti LFA). V konkrétních případech se ale nevylučují ani půdy úrodné v nížinných oblastech, záleží výhradně na místní potřebě produkce topné biomasy.

Využití půdy je ovšem nutné též z hlediska údržby krajiny. K tomu se obecně využívá zatravňování orné půdy, na které se vynakládají poměrně rozsáhlé dotace. Zatravňování má ovšem jeden zásadní problém, pokud není v místě dostatek hospodářských zvířat, která trávu konzumují. V důsledku výrazné redukce stavů skotu v ČR je těchto konzumentů trávy stále méně, a tak se často stává posečená tráva dokonce jen nežádoucím odpadem: mnohdy se porost pouze odklidí na okraj pozemku, kde je ponechán přirozenému tlení, kde tak vznikající „skleníkové“ plyny přispívají k dalšímu zhoršování skleníkového efektu. Kde je pak ekologický přínos zatravňování? Místo plošného až neúnosně rozsáhlého zatravňování by bylo rozhodně účelnější využít tuto půdu pro pěstování rostlin pro energetické účely. Tato produkce tak bezesporu splní potřebu řádného obdělání půdy, ale současně se získá i tolik žádoucí obnovitelný zdroj energie, jakou je pevná biomasa pro vytápění. Proto by bylo potřeba, aby podpora pěstování energetických rostlin byla na nejméně stejné úrovni, na jaké je zatravňování a ošetřování luk a pastvin.

Dostatečné množství energetické biomasy je přitom nutné přibližně z 50 % zajistit přímou produkcí a to cíleným pěstováním energetických rostlin. Proto se již řadu let v ČR zaměřujeme na výběr vhodných druhů rostlin, jejich ověřování v provozních podmínkách a praktické uplatnění pro účely vytápění objektů. Jde především o druhy rostlin bylinného charakteru, protože pěstování např. rychle rostoucích dřevin má zatím u nás omezený význam: v celé ČR je zatím pouze něco přes 100 ha, zatímco energetických bylin bylo v r. 2007 již více než 1.800 ha. Produkce této biomasy je ale přímo závislá na míře podpory pěstování těchto „energetických“ rostlin. Jednoznačně se to projevilo v loňském roce, kdy se výrazně zvýšily jejich osevní plochy a žádosti o dotace se zvýšily více než 2,5 X oproti předchozímu roku 2006.

Je to zřejmé z následujících údajů:

• Za rok 2005 bylo vyčerpáno celkem 1 681 760 Kč
• Za rok 2006 bylo vyčerpáno celkem 2 066 060 Kč
• Za rok 2007 bylo vyčerpáno celkem 5 123 250 Kč

Tento výrazně zvýšený zájem o pěstování energetických rostlin byl způsoben především zvýšením národních dotací z 2000 Kč na 3000 Kč/ha (z fondů MZe ČR podle programu 1.U). Jak je z těchto výsledků zřejmé, bylo by možné v poměrně krátkém čase začít postupně zajišťovat tolik potřebnou biomasu. Bohužel, zásadní obrat k horšímu nastal v roce 2008, když byly národní dotace pro pěstování energetických bylin nečekaně zrušeny. Jednalo se přitom o zcela minimální zatížení státního rozpočtu v částce cca 5 maximálně 10 milionů na rok 2008. Je to velmi nešťastné rozhodnutí, které bude zřejmě mít bohužel nežádoucí odklon zemědělců od pěstování těchto plodin. K tomu navíc zcela jednoznačně přispívá též nečekané zvýšení výkupních cen obilí. Samozřejmě se zemědělci budou orientovat na tuto tradiční, důvěrně známou plodinu s momentálním zásadně vyšším ekonomickým efektem oproti rostlinám energetickým. V této situaci bylo naopak velmi potřebné pomoci překonat tuto náhle vzniklou situaci určitým dotačním impulzem. Bohužel se tak nestalo a nyní je otázka, jak vzniklý problém řešit. Je mimo jiné též otázka, zda a jak dlouho se udrží náhle zvýšené výkupní ceny obilí a zda pak nebude potřeba, aby se pěstitelé vrátili k produkci pevné biomasy. Podstatné ale je, aby se podařilo tento bezesporu velmi perspektivní program produkce biomasy udržet a aby se podařilo nastalé problémy překonat.

V zájmu zajištění biomasy pro vytápění objektů je nutné hledat racionální způsoby na podporu její produkce. Není možné rezignovat a tento program opustit. Nelze totiž argumentovat tím, že jsou dotace na energetické rostliny zajištěny v rámci fondů EU, podle nařízení vlády č. 80/2007 Sb. (tzv. uhlíkový kredit). V rámci této podpory jsou podporovány všechny plodiny, které jsou energeticky využity, původní seznam vybraných druhů pro produkci topné biomasy (pro potřeby národních dotací dle programu 1.U) byl totiž doplněn o další druhy, které ovšem slouží převážně pro produkci biomasy kapalné či plynné. Jedná se o tyto druhy: cukrovka, lilek brambor, řepice olejná, ostatní trávy, ostatní jeteloviny. Jsou to u nás běžně pěstované plodiny pro produkci biolíhu, bionafty, nebo jako přídavek k výrobě bioplynu a to na velkých plochách, které tak výrazně konkurují malým plochám energetických rostlin určených pro potřeby vytápění. Tato podpora byla původně v částce 45 EUR/ha, na plochu 1,5 milionů ha v celé EU. Od roku 2007 byl limit osevní plochy těchto plodin zvýšen na 2 mil. Podpora byla ale vyplacena na cca 2,7 mil. ha půdy a byla proto úměrně snížena. Samozřejmě, lze oprávněně předpokládat, že bude určený limit osevních ploch odčerpáván rozhodujícím způsobem pro velkoplošné pěstování plodin pro pohonné hmoty příp. pro výrobu bioplynu a na pevnou biomasu se nedostane. V této masivní konkurenci nemůže produkce pevné biomasy v žádném případě obstát.

Pokud tedy musíme zajistit biomasu pro vytápění budov, nestačí poskytovat jednotnou dotaci ve stejné výši na všechny formy biomasy (pevnou, plynou, kapalnou). Pro produkci topné biomasy je nezbytné vyčlenit samostatný dotační titul a tuto podporu zásadně zvýšit zejména oproti biomase kapalné. Je nutné zmobilizovat veškeré možnosti v rámci ČR, a pokud se nepodaří jakoukoliv podporu pro tyto plodiny zajistit, je nezbytné projednat tuto záležitost v EU. Tyto druhy bylinných energetických rostlin jsou totiž v ČR určitým specifikem oproti EU, kde se převážně doporučují jen rychle rostoucí dřeviny (RRD). Jejich zakládání je ale mnohem nákladnější oproti bylinám a dále je i problém v tom, že u nás není zatím potřebná drahá mechanizace pro obdělávání větších ploch těchto plantáží. Naproti tomu je možné poměrně rychle zajistit rozsáhlejší plochy energetických bylin, které se obdělávají běžnou zemědělskou mechanizací a zakládají se setím, což je až řádově levnější, než vysazováním sazenic či řízků, jako v případě RRD. Proto se určitě vyplatí o podporu energetických bylin usilovat a zrovnoprávnit je oproti ostatním druhům energetických rostlin a forem získávané biomasy.

Produkce biomasy pro pohonné hmoty je sice všeobecně podporována, ale přitom je zřejmé, že právě tento úsek přispívá nejméně k omezování skleníkových plynů. Tento problematický efekt se projevuje zvláště v ČR, ale i v Evropě. Zdejší mírné podnebí může produkovat pohonná biopaliva převážně z obilovin (případně z okopanin). Pěstování obilovin je u nás tradičně na velmi vysoké úrovni, a proto zaujímají největší osevní plochy orné půdy. Z charakteristiky obilovin ale víme, že jsou to plodiny, které sami o sobě nepřispívají k udržení přirozené půdní úrodnosti, ale že je nutné dbát při jejich pěstování na vyvážený osevní postup a rozhodně nepřekročit další výrazné zvýšení osevních ploch, což by pak už nedovolilo zajistit správné zásady hospodaření na půdě. Pěstováním obilovin se z půdy odčerpává značné množství živin, které se po sklizni převážně do půdy nevrací, zvláště, je-li sláma rovněž z pole sklizena a není zaorána. Navíc není zaorávání slámy každoročně a s častým opakováním doporučováno, např. i pro nebezpečí šíření některých chorob a škůdců. Rozsáhlé plochy obilovin jsou nevhodné i z hlediska biodiversifikace druhů. V tomto ohledu by přitom mohlo výrazně přispět rozšířené pěstování jiných druhů energetických bylin (např. pro biomasu k vytápění), vhodně začleňovaných do krajiny, které mají oproti obilovinám odlišnou charakteristiku, a proto zde mohou působit jako zlepšovače půdní úrodnosti.

Výrobu biolíhu je třeba rovněž zvážit vzhledem k investičním nárokům. Tato technologie je poměrně náročná, a proto než se zrealizuje, měla by být taková výrobna podrobena velmi důkladným ekonomickým propočtům. V poslední době se dále začíná projevovat i konkurence oproti potravinářskému obilí. Jde přitom o konkurenci přímou: buď se obilí použije pro biopaliva nebo pro potraviny. To je střet velmi vážný a každopádně by na něj měl být brán zřetel, zejména z hlediska posledního vývoje v Evropě i v celém světě. Koneckonců o tom svědčí i některá stanoviska EU z poslední doby, kde již není obecně doporučováno prosazování zvýšeného podílu (do 10 %) přimíchávání biolíhu do benzínu.

Obecně nelze ale výrobu biolíhu považovat za nevhodnou, může být dokonce velmi efektivní, ovšem v oblastech, které k tomu mají vhodné přirozené podmínky. Názorným příkladem může být Brazílie i další státy, kde se biolíh vyrábí z cukrové třtiny, případně i z odpadů jejího zpracování pro další výrobky. Hodnocení produkce pohonných hmot z biomasy je proto nutné posuzovat podle místních podmínek a její produkci prosazovat především podle efektivity její výroby a s ohledem na míru ekologických přínosů, včetně vlivu na omezení skleníkových plynů.

Souhrn a závěry

Při využívání energetické biomasy je nezbytné odlišovat 3 její formy: pevná, plynná, kapalná a tomu přizpůsobit i míru podpory. Není správné, že je nyní dotace (podle EU) stejně vysoká. Podpora pevné biomasy je malá, je nutné ji zvýšit, rozhodně neobstojí např. oproti biopalivům pro dopravu. Pevná biomasa pro vytápění má přitom největší význam pro venkovské regiony, její využívání je nejsnáze realizovatelné i investičně nejméně náročné, a proto by měla být nejvíce podporována. Produkce biopohonných hmot z obilovin (v širokém měřítku) začíná být v poslední době problematická nejen jako určitá konkurence vůči potravinám, ale je rovněž méně přínosná pro řešení problémů působených v důsledku vzrůstajícího skleníkového efektu. Vhodný je ale biolíh, např. z cukrové třtiny v tropických oblastech. Různé formy biomasy je nezbytné respektovat a odlišovat a v tom smyslu informovat veřejnost, aby nenabyla dojmu, že biomasa je pouze biolíh či bionafta.

Tweet

Novinky z Prodevalu: zkapalňování CO2, Valopur DFM a nová výrobní linka na jihu Francie

Regulace teploty plynových motorů

Bioplynová stanice s kogeneračními jednotkami TEDOM

Olej pro plynové motory – klíčová volba pro kogenerační jednotky

Kam směřuje české odpadové hospodářství z pohledu prevence jejich vzniku?