Jan Weinfurt: Kvalita biopaliv - je možné se v ní orientovat?

O biopalivech a výhodách jejich využití toho bylo napsáno již mnoho. Od finančních úspor přes snížení produkce CO2 až po možnost využití popela jako hodnotného hnojiva či získání lepšího hodnocení energetické náročnosti budovy...

Kvalita biopaliv se však může značně lišit. Ovlivňuje ji nejen výroba, ale i přeprava či skladování, které mohou palivo značně znehodnotit. Charakterizovat správné užitné vlastnosti biopaliv je navíc poměrně obtížné nejen s ohledem na počet druhů (palivové dřevo, dřevní štěpka, pelety, brikety, piliny, hobliny, exotické skořápky palmových ořechů apod.), ale také na způsob použití (ve velkých nebo malých tepelných zdrojích).

Co sledovat a podle čeho vybírat kvalitní biopalivo, nám objasnil Jan Weinfurt, jednatel certifikační a inspekční společnosti TÜV NORD Czech.

OTÁZKA: Dá se přece jen zjednodušeně říci, jak se orientovat v kvalitě biopaliv?

Záleží na tom, kdo se ptá. Výrobce/prodejce kotlů rozlišuje parametry pro kvalitu biopaliva podle toho, zda bude použito pro velké spalovací zdroje s výkonem nad 500 kW, nebo malé tepelné zdroje s výkonem pod nebo rovnajícím se 500 kW.

Obecně jsou požadavky na kvalitu průmyslového biopaliva nižší, protože velké zdroje mají možnost potenciál méně kvalitního biopaliva zpracovat. Maloi velkoodběratele nicméně vždy zajímají užitné vlastnosti biopaliv, tedy ty vlastnosti, které přímo ovlivňují spalování biopaliva, jeho výhřevnost a také obsah prvků. Uvědomělejší odběratelé tak činí z důvodu možného negativního dopadu na životní prostředí, ti ostatní pak minimálně z důvodu možnosti poškození provozovaného zařízení.

OTÁZKA: Dejme tomu, že jsem malospotřebitel a zajímají mě ekonomické výhody použití biopaliv (tedy cílem je ušetřit na palivu, ale tak, abych si neznehodnotil kotel), a navíc patřím mezi ty "uvědomělé".

Vlastnosti, které se u biopaliv sledují, jsou různé a závisejí na konkrétním biopalivu. Abych byl konkrétnější, důležitým parametrem je vždy obsah vody, který ovlivňuje výhřevnost biopaliva, obsah popela (pokud je u výrobků ze dřeva příliš vysoký, může ukazovat např. na příměs kůry, a pak není vhodný pro některé typy spalovacích zařízení) a těžkých kovů a jiných prvků (chlóru, síry, dusíku, arzenu, mědi, kadmia, olova, rtuti atd.)

Ty se mohou do tuhých biopaliv dostat z konzervačních chemikálií, barev, zeminy (např. při skladování, transportu nebo manipulaci), dopravy (kontaminace solí k úpravě silnic), použitých nástrojů či strojů, aditiv či chemických přísad (louhy, lepidla, pojiva).

Např. chlor má negativní vliv na spalovací zařízení, síra a dusík jsou příčinou vzniku toxických emisí, těžké kovy znemožňují využití popela jako hnojiva.

Sledovat bychom měli i sypnou hmotnost (čím vyšší je tato hodnota, tím více je hmoty v m3) a mechanickou odolnost neboli odrol zaručující, že se pelety a brikety při převozu, manipulaci nebo skladování nerozpadnou. Jak bude vypadat rošt kotle po spálení biopaliva, lze odvodit z hodnot teploty tavitelnosti popela, což je zvláště vyžadováno u biopaliv z rostlin.

OTÁZKA: Všechny tyto informace jsem schopen při nákupu biopaliva zjistit?

Každé biopalivo má povinné značení: kromě údajů o hmotnosti nebo objemu, označení (např. dřevěné uhlí), pokynů pro bezpečnost, zdraví a správné a bezpečné použití výrobku, musí být na obalu uvedeno číslo normy, jejíž požadavky musí naplňovat (doložitelným rozborem). Norma je stanovena pro každý druh biopaliva a právě ona určuje, jaké mají být dané vlastnosti.

Např. dřevní štěpka, která se dělí dle použitého dřeva na třídy na A1, A2, B1 a B2, má u třídy A1 nízký obsah popela (<=1%), žádné nebo malé množství kůry, malý obsah vody (max. 25%) a výhřevnost min. 13,0 MJ/kg. Vyhnout se nekvalitnímu biopalivu dnes lze v podstatě jen třemi způsoby: kupovat pouze "vyzkoušené" palivo, spolehnout se na některé známky kvality viditelné "na první pohled" (např. příliš bílá štěpka může znamenat dodatečné "vybělení na efekt" větším množstvím přidaného chlóru, kvalitní briketu zase poznáme tak, že je dobře slisovaná, pevná a nedrolí se) nebo vybírat biopalivo certifikované.

OTÁZKA: Pokud mluvíme o certifikaci, např. u potravin, jsme zvyklí, že ne každá certifikace znamená 100% kvalitu a nezávadnost či spolehlivost výrobku.

To s vámi souhlasím. Jako každý výrobce má své postupy a normy, i certifikační společnosti mají svá pravidla pro kvalifikaci auditorů a inspektorů, své postupy pro udělování certifikátu atd. Navíc je třeba rozlišovat, o jaký certifikát se jedná, zda má mezinárodní platnost, je akreditovaný (tedy certifikační společnosti jsou pod pravidelným dohledem státních orgánů, jako je ČIA...) apod.

U biopaliva je navíc problém s tím, že v současné době existují v podstatě pouze dvě možnosti, jak prokázat spotřebiteli kvalitu. Buď jednorázovou zkouškou vzorku dle ČSN EN 14961 pro pevná paliva a biopaliva, kde bohužel není zaručeno, že i další dodávka bude mít stejnou kvalitu, nebo certifikací podle ENplus (pouze pro pelety), která je jedinou spolehlivou známkou toho, že pelety jsou pravidelně sledovány přímo ve výrobě (prověřovány každoročním kontrolním odběrem s laboratorním rozborem) dle ČSN EN 14961. Na balíčku je vždy uvedeno logo, včetně čísla certifikátu, které si spotřebitel může ověřit ve veřejné databázi.

Certifikace pelet dle ENplus je tak v podstatě "první vlaštovkou" v certifikaci biopaliv, která spotřebiteli jasně řekne, které pelety plní požadavky normy a spotřebitel se může na jejich kvalitu spolehnout - a to po celou dobu platnosti certifikátu. My se můžeme pochlubit, že TÜV NORD Czech je zatím jedinou certifikační společností, která může certifikaci ENplus (pod správou Klastru Česká peleta) v ČR provádět.

AUTOR: Petra Kovářová

Zdroj: EnviWeb

 

Tweet

Datum uveřejnění: 19.2.14
Poslední změna: 19.2.2014
Počet shlédnutí: 299