Zprávy z tisku
Řasy jsou schopné „chodit“ i „přenášet“ náklad
Doug Weibel, chemik z Harvardské univerzity, přinutil mikroorganizmy, aby se pohybovaly po předem určených trasách a ještě k tomu přepravovaly náklad. Jeho nápad by mohl najít praktické uplatnění při čistění odpadních vod a při likvidaci ekologických havárií.
Vědci se o něco podobného snaží už delší dobu. Většinou manipulují s buněčným obsahem, který se snaží podle potřeby modifikovat. Chtějí tak přimět mikroorganizmy, aby se pohybovaly podle předem připraveného plánu. Podobné pokusy byly zatím většinou neúspěšné.
Weibelův tým se proto rozhodl pro jiný postup. K pokusům mu sloužila poměrně běžná jednobuněčná bičíkatá řasa chlamydoma reinhardtii. Výzkumníci do vnitřní struktury organizmu nezasahovali, ale využili jeho vlastnost označovanou jako fototaxie, což znamená, že pohyb řasy se dá snadno ovlivnit světelným zdrojem.
Ještě důležitější je však schopnost řasy přepravovat náklad, a to na poměrně velké vzdálenosti. Weibel použil při experimentu polystyrenová zrnka o průměru 1 až 6 mikrometrů. Pomocí přidaných chemikálií se zrnka přichytávala na buněčný povrch. Bičíkaté řasy se pak s nákladem pohybovaly směrem od světelného zdroje. Průměrná rychlost jejich pohybu kolísala mezi 100 až 200 mikrometry za sekundu. Největší úspěch však podle harvardských chemiků představuje vzdálenost, na kterou buňky náklad dopravily. Ta se pohybovala kolem 20 centimetrů.V momentě, kdy řasy dosáhly svého cíle, vědci uvolnili polystyrenová zrnka pomocí ultrafialového záření.
Ve zprávě publikované v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences Weibel uvedl, že řasy dokázaly celý proces mnohokrát opakovat.
Ekolist 22. 8. 2005
Datum uveřejnění: 24.8.05
Poslední změna: 2.8.2007
Počet shlédnutí: 3
Řasy jsou schopné „chodit“ i „přenášet“ náklad
Doug Weibel, chemik z Harvardské univerzity, přinutil mikroorganizmy, aby se pohybovaly po předem určených trasách a ještě k tomu přepravovaly náklad. Jeho nápad by mohl najít praktické uplatnění při čistění odpadních vod a při likvidaci ekologických havárií.
Vědci se o něco podobného snaží už delší dobu. Většinou manipulují s buněčným obsahem, který se snaží podle potřeby modifikovat. Chtějí tak přimět mikroorganizmy, aby se pohybovaly podle předem připraveného plánu. Podobné pokusy byly zatím většinou neúspěšné.
Weibelův tým se proto rozhodl pro jiný postup. K pokusům mu sloužila poměrně běžná jednobuněčná bičíkatá řasa chlamydoma reinhardtii. Výzkumníci do vnitřní struktury organizmu nezasahovali, ale využili jeho vlastnost označovanou jako fototaxie, což znamená, že pohyb řasy se dá snadno ovlivnit světelným zdrojem.
Ještě důležitější je však schopnost řasy přepravovat náklad, a to na poměrně velké vzdálenosti. Weibel použil při experimentu polystyrenová zrnka o průměru 1 až 6 mikrometrů. Pomocí přidaných chemikálií se zrnka přichytávala na buněčný povrch. Bičíkaté řasy se pak s nákladem pohybovaly směrem od světelného zdroje. Průměrná rychlost jejich pohybu kolísala mezi 100 až 200 mikrometry za sekundu. Největší úspěch však podle harvardských chemiků představuje vzdálenost, na kterou buňky náklad dopravily. Ta se pohybovala kolem 20 centimetrů.V momentě, kdy řasy dosáhly svého cíle, vědci uvolnili polystyrenová zrnka pomocí ultrafialového záření.
Ve zprávě publikované v odborném časopise Proceedings of the National Academy of Sciences Weibel uvedl, že řasy dokázaly celý proces mnohokrát opakovat.
Ekolist 22. 8. 2005
Datum uveřejnění: 24.8.05
Poslední změna: 2.8.2007
Počet shlédnutí: 3