EnglishRSSkontaktyčlenstvísitemapinzerce a reklama
Biom.cz
biomasa, biopaliva, bioplyn, pelety, kompostování a jejich využití

ODBORNÉ ČLÁNKY

Kritéria udržitelnosti výroby biopaliv

Kritéria udržitelnosti výroby biopaliv
Autor: Soňa Hykyšová
TÜV SÜD Czech s.r.o., Novodvorská 994/138, 142 21 Praha 4, e-mail: sona.hykysova@tuv-
sud.cz


Úvod
Diskuse kolem biopaliv a jejich ekologického, ekonomického a sociálního přínosu přinesla řadu
závažných otázek: Přispěje používání biopaliv ke skutečnému snížení emisí skleníkových plynů?
Nebudou plodiny na výrobu biopaliv konkurovat potravinářským plodinám? Nezvýší se díky
tomu ceny potravin? Nebude docházet k odlesňování, ztrátě přírodně cenných ploch a
poškozování životního prostředí? Nezpůsobí biopaliva poškození motoru?

Některé z těchto otázek přispěly k nastavení určitých mantinelů pro produkci biomasy k výrobě
biopaliv. Jedná se o tzv. kritéria udržitelnosti, která by měla zajistit, že přínos biopaliv bude
v souladu s cíli úspor emisí skleníkových plynů (dále jen GHG) a dalšími environmentálními a
sociálními požadavky. Jedním z nástrojů pro dodržování těchto kritérií je dobrovolná či povinná
certifikace.

Metodika

V rámci zpracování příspěvku byly využity informační zdroje a především dlouholeté praktické
zkušenosti certifikační společnosti TÜV SÜD Czech a mateřského holdingu TÜV SÜD IS
GmbH, resp. jeho oddělení Carbon Management Systems. Bylo vycházeno především
z obecných přístupů k certifikaci produktů a procesů a z porovnání certifikačních systémů FSC,
PEFC, ISCC a REDCert. Dalším zdrojem byla také připravovaná novela zákona o ochraně
ovzduší, která by měla zajistit implementaci kritérií udržitelnosti biopaliv dle evropské směrnice
v rámci ČR.

Legislativa

V zemích EU jsou kritéria udržitelnosti zakotvena ve Směrnici 2009/28/ES, o podpoře využívání
energie z obnovitelných zdrojů (dále jen RED). Požadavky na udržitelnost zahrnují úspory emisí
GHG v rámci celého výrobního řetězce, změny ve využití půdy a zásobách uhlíku, ochranu
biodiverzity, environmentální požadavky na pěstování plodin a požadavky na sledovatelnost.
Problematika udržitelnosti biopaliv je řešena také novelou Směrnice o kvalitě paliv 98/70/ES
přijatou v roce 2009, ve které jsou stanoveny redukční cíle pro emise CO2 v rámci celého sektoru
dopravy. Cílovou hodnotou je dosažení 10 % úspor emisí CO2 v roce 2020 ve srovnání se stavem
v roce 2010. Tento cíl je dosažitelný při minimálním podílu 15 % biopaliv.

Členské státy jsou povinny zavést systém certifikace udržitelnosti biopaliv a biokapalin do své
legislativy. Nejdále je v tomto směru Německo, kde se využívají dva systémy certifikace
udržitelnosti biopaliv: ISCC (International Sustainable and Carbon Certification) a REDcert.

Ve Velké Británii byl zaveden závazek dosažení minimálního podílu biopaliv prostřednictvím
Renewable Transport Fuels Obligation (RTFO), přičemž britská agentura pro obnovitelná paliva
(RFA) dohlíží nad sledováním kritérií udržitelnosti. Ve Švédsku je tato problematika řešena
prostřednictvím dvoustranné dohody mezi největším švédským dovozcem a čtyřmi brazilskými
výrobci etanolu. V USA jsou kritéria udržitelnosti biopaliv legislativně řešena v rámci zákona
Energy Indepence Security Act. Požadavek na úspory emisí GHG je v případě biopaliv první
generace 20 % a v případě druhé generace 50 % v porovnání se standardním fosilním palivem
(Devereaux, 2009). Jednotlivé státy však mohou mít své vlastní standardy. Například kalifornský
Low Carbon Fuel Standard (LCFS) požaduje úsporu 10 % emisí GHG do roku 2020. Tento
standard rovněž počítá s nepřímými emisemi souvisejícími se změnami ve využití půdy (Charles,
2009).

V Nizozemí byl spuštěn certifikační systém pro biomasu v lednu 2011. Systém vychází
z holandské technické normy NTA 8080, která popisuje požadavky pro posuzování udržitelnosti
pevných, kapalných a plynných biopaliv a biokapalin (BiofuelsDigest, 2011).

V ČR budou kritéria udržitelnosti biopaliv součástí novely zákona o ochraně ovzduší a
navazujícího prováděcího předpisu, s jehož schválením se počítá nejdříve v červenci 2011. Další
členské státy budou muset zavést své vlastní certifikační systémy.

Kritéria udržitelnosti

Cílem kritérií udržitelnosti biopaliv je dosáhnout stanovených cílů úspor emisí GHG a současně
zajistit, aby jejich výrobou a užíváním nedocházelo ke zvyšování cen potravin, znečišťování
vodních zdrojů, odlesňování, snižování biodiverzity, využívání dětské práce apod. Kritéria
udržitelnosti biopaliv vycházející z evropské směrnice RED prozatím nezahrnují problematiku
znečištění půdy, vody a ovzduší. Je však možné, že tato kritéria budou postupně doplněna.

Certifikace udržitelnosti bioapaliv je v mnoha ohledech podobná certifikačním standardům FSC
(Forest Stewardship Council) a PEFC (Programme for the Endorsement of Forest Certification
schemes), v rámci kterých je hodnocen celý dodavatelský řetězec. Jedná se o certifikaci firem
vstupujících do zpracovatelského řetězce certifikované suroviny a sledování jejího toku z lesa až
ke konečnému výrobku. V případě biopaliv se sleduje tok biomasy od zemědělců přes
obchodníky a zpracovatele až k poslednímu článku, který uvádí paliva na trh.

Úspory skleníkových plynů

Hlavním kritériem udržitelnosti biopaliv je, v rámci většiny certifikačních standardů, dosažení
minimálních úspor emisí skleníkových plynů vztažených ke konkrétnímu cíli dané země či
společenství. Právě problematika výpočtů emisí GHG při produkci biopaliv v sobě skrývá řadu
úskalí pramenících jak z různých metodik, tak z toho, jak započítat emise z aplikace hnojiv a
naopak, jak odečíst emise související s produkcí vedlejších produktů. V některých případech
ještě nejsou stanoveny pro některé nové druhy biopaliv či procesy jejich získávání standardní
tabulkové hodnoty, což zvyšuje míru nejistoty a věrohodnosti takových kalkulací. Ke stanovení
úspor emisí GHG se používají buď tabulkové hodnoty, skutečné hodnoty zjištěné výpočtem,
případně kombinace obou způsobů.

RED stanoví požadavek minimálně 35% redukce emisí GHG oproti tradičním fosilním palivům,
samozřejmě v rámci celého životního cyklu. S účinností od 1. ledna 2017 musí úspora emisí
GHG dosáhnout alespoň 50 % a v případě využití biopaliv vyrobených v zařízeních, která
zahájila výrobu 1. ledna 2017 nebo později musí úspora činit alespoň 60 %. Biopaliva
v podmínkách ČR a EU podmínku snížení emisí o 35 % splňují. Srovnání standardních
tabulkových hodnot pro vybraná biopaliva je patrné z grafu č. 1.
Graf 1: Úspory emisí GHG pro vybraná biopaliva.

Některé certifikační standardy počítají se zahrnutím emisí GHG, které souvisí se změnami ve
využití půdy, jiné tento faktor opomíjejí. Metodiky počítající s tímto faktorem došly
k výsledkům nepříznivým zejména pro produkci etanolu z kukuřice. Například EPA
(Environmental Protection Agency) modelovala emise skleníkových plynů pro různá paliva.
Třicetiletý model pro etanol z kukuřice počítá s uvolněním o 5 % více GHG oproti konvenčnímu
benzínu, zatímco v případě modelu počítaného pro 100 let by se uvolnilo o 16 % méně emisí
GHG (EPA, 2009). Tento model výpočtu se však nesetkal s dobrým přijetím. Oponenti mu
vytýkají například to, že nebere v úvahu inovace, které by mohly přispět ke snížení emisí GHG.
Ani podle metodiky California Air Resources Board by etanol z kukuřice nesplnil kritéria
udržitelnosti, protože zvyšuje odlesňování a rušení trvalých travních porostů (Devereaux, 2009).




Oblasti s vysokou biodiverzitou a vysokou zásobou uhlíku

Vzhledem k tomu, že pojem biodiverzita je velmi široký, je také velmi těžké stanovit jasná
kritéria vztahující se k ochraně ploch s vysokou mírou biodiverzity. V rámci RED jsou
definovány plochy, na kterých nesmí být pěstována biomasa pro produkci udržitelných biopaliv.
Jedná se o původní lesní plochy, dále plochy požívající statut ochrany, travní porosty
(s výjimkou těch porostů, kde je získávání surovin nezbytné k uchování statusu travních
porostů). Mezi další tzv. „no go areas“ patří také oblasti s vysokou zásobou organického uhlíku,
jako jsou mokřady (zejména mokřady uvedené v seznamu mezinárodně významných mokřadů
v rámci Ramsarské úmluvy), rašeliniště a lesy o rozloze větší než 1 ha se stromy vyššími 5 metrů
a pokryvem větším než 30 %.

Pro změny ve využití půdy je rozhodujícím termínem datum 1. ledna 2008. Biomasa splňující
kritéria udržitelnosti nesmí být pěstována na plochách, které měly před tímto datem statut výše
zmíněných oblastí. Pro kontrolu plnění tohoto kritéria je možné využívat moderních nástrojů,
např. satelitních snímků.

Účelem těchto kritérií je zabránit tomu, aby v souvislosti s pěstováním biomasy na produkci
biopaliv docházelo k odlesňování ploch, ztrátě přírodně cenných území a k využití ploch, které
jsou rezervoárem organického uhlíku. I kdyby byly „no go areas“ vymezeny v rámci
certifikačních systémů sebelépe, neznamená to, že vlivem pěstování biopaliv v jedné oblasti
nedojde k odlesnění jiné oblasti pro účely pěstování potravinářských plodin.

Zemědělská praxe

Důležitým aspektem je také způsob pěstování biomasy, který by měl být v souladu s požadavky
tzv. správné zemědělské praxe. RED vychází z premisy, že pěstitelé, kteří jsou příjemci přímých
plateb z EU splňují tzv. Cross Compliance a není nutné u nich provádět tak náročnou kontrolu.
Tento způsob tedy zohledňuje požadavek na snižování byrokratické zátěže související
s certifikačním procesem. Kontrolní audit u takových zemědělců je pak méně náročný a v rámci
kontroly u prvního sběrného místa (v podmínkách ČR to jsou většinou ZZN) jsou kontrolována
pouze 3 % dodavatelů.

Kritéria sociální odpovědnosti

Sociální hledisko je součástí kritérií udržitelnosti biopaliv pouze u některých certifikačních
standardů. Jedná se především o problematiku dětské práce, bezpečnosti práce a vlivu na lidské
zdraví, školení zaměstnanců apod. Protože harmonizace, standardizace a certifikace v oblasti
výroby biopaliv spíše posiluje účast větších aktérů, je nutné zejména v rozvojových zemích
věnovat pozornost také dopadu na malé zemědělské komunity. Dobrým příkladem iniciativy,
která chrání malé farmáře je tzv. Social label v Brazílii. Bez těchto iniciativ by ochrana těchto
komunit nebyla v rámci tržního prostředí možná.

Ekonomické aspekty

Některé principy udržitelnosti lze jen těžko převést v kritéria a indikátory. To se týká např.
konkurence plodin na výrobu biopaliv potravinářským plodinám apod. Na certifikaci
udržitelnosti biopaliv je možné současně nahlížet jako na netarifní překážku zahraničního
obchodu, která by mohla být v potenciálním konfliktu s pravidly obchodování Světové obchodní
organizace WTO (Echols, 2009). Doprava biopaliv z kontinentu na kontinent je samozřejmě
závislá na spalování dalších paliv, což se odráží na výsledné hodnotě emisí GHG. Certifikace
biopaliv dle RED tedy nahrává evropským producentům, což je z hlediska požadavku na
ekologickou šetrnost biopaliv pochopitelné. Nicméně biopaliva jsou předmětem globálního
obchodu a proto musí být nastavení kritérií v souladu s pravidly obchodování WTO.

Sledovatelnost

Prokázání souladu s kritérii udržitelnosti se týká prakticky všech článků dodavatelského řetězce
biomasy, od výkupen a obchodníků s biomasou, přes olejové mlýny a rafinerie, které
zpracovávají biomasu ke konečnému použití. Poslední článek v řetězci, kde se provádí poslední
krok zpracování, získá doklad o udržitelnosti biologické pohonné hmoty nebo kapalné biomasy.
Zajištění shody s těmito kritérii musí být potvrzeno certifikačním orgánem. Pěstitelé biomasy
jsou do procesu certifikace také zapojeni, a to tím způsobem, že si sami vystavují tzv. samostatné
prohlášení pěstitele biomasy o splnění kritérií udržitelnosti. V rámci certifikačního procesu je
také ověření plnění kritérií udržitelnosti minimálně u 3 % pěstitelů biomasy. Zjednodušené
schéma certifikace je znázorněno na obrázku č. 1.




Slabé stránky multikriteriálního přístupu

Při certifikaci udržitelnosti biopaliv se vychází z kombinace tří oblastí: zemědělství, životního
prostředí a energie. Jedná se o systém certifikace zohledňující celý životní cyklus produktu. To
je i důvodem, proč je vytvoření takového multikriteriálního certifikačního standardu poměrně
složité. Otázkou je, zda je možné vytvořit certifikační schéma, které by dokázalo ošetřit naráz
všechny obavy, které souvisejí s využíváním biopaliv. Otazníky vyvstávají také kolem toho, zda
je koncepční zajišťovat například ochranu přírodně cenných ploch v rámci certifikace
udržitelnosti biopaliv a biokapalin. Tuto problematiku je totiž možné řešit nastavením
komplexních a systematických legislativních opatření zaměřených na ochranu takových ploch.
Certifikace jednoho produktu není nejvhodnějším nástrojem pro regulaci využití půdy.

Certifikace udržitelnosti biopaliv vyplývající z kritérií stanovených v RED se dotýká také
problematiky využití půdy. Pěstování biomasy pro produkci biopaliv je však pouze jedním ze
způsobů využití zemědělské půdy a proto by nemělo nést v tomto smyslu největší zátěž. Najde se
však i řada zastánců přístupu, který zahrnuje do certifikace problematiku odlesňování, ochrany
biodiverzity a další, například sociální hlediska.

Využití bilance emisí GHG, které je v případě certifikace biopaliv jedním z rozhodujících
kritérií, je obecně v rámci certifikačních systémů novinkou. Metodik pro jejich výpočet však
existuje celá řada, největší „nejistoty“ vyvstávají v souvislosti se započítáváním nepřímých emisí
ze změn ve využití půdy a naopak odečítáním emisí ve vztahu k meziproduktům. Některé
certifikační standardy s těmito faktory počítají, jiné nikoli. Vzájemná srovnatelnost udržitelné
biomasy certifikované dle různých certifikačních standardů je tudíž de facto nemožná.

Závěr

Certifikace udržitelnosti biopaliv je nástrojem, který může významně přispět k tomu, aby
biopaliva dosáhla svého přínosu, aniž by jejich pěstování bylo na úkor zvyšování emisí
skleníkových plynů, odlesňování a snižování biodiverzity či vlivu na ceny potravin. Může
rovněž přispět k pozitivnějšímu vnímání biopaliv veřejností. Záleží však, jaké standardy, resp.
jaká kritéria budou nastavena a jak věrohodné metodiky budou v rámci certifikace uplatňovány.
Problematika ochrany biodiverzity by měla být řešena jinými nástroji než certifikací jednoho
vybraného produktu. Nevhodně zvolená kritéria a snaha začlenit do certifikace co nejvíce
aspektů by mohla vyústit k tomu, že certifikace ve výsledku zredukuje potenciál, který by
biopaliva mohla mít. Z tohoto důvodu je nutné, aby se na přípravě politických nástrojů a
certifikačních standardů v oblasti udržitelnosti biopaliv podíleli odborníci z různých oborů, kteří
by současně dokázali postihnout tuto problematiku v širších souvislostech tak, aby výsledkem
byla jasná, verifikovatelná kritéria, která zajistí efektivní naplňování daných cílů, navíc bez
zbytečné byrokratické zátěže.

Literatura

BiofuelsDigest [online]. 2011 [cit. 2011-03-07]. Netherlands’ NEN launches biofuels
sustainability certification scheme. Dostupné z WWW:
<http://biofuelsdigest.com/bdigest/2011/02/02/netherlands-nen-launches-biofuels-sustainability-
certification-scheme/>.
Dam J. van, Junginger M., Faaij A., Jurgens I., Best G., Fritsche U. 2008. Overview of recent
developments in sustainable biomass certification. Biomass and Bioenergy 32: pp. 749-780.
Devereaux C., Lee H. 2009. Biofuels and Certification: A Workshop at Harvard Kennedy
School. Discussion Paper. Cambridge, Mass.: Belfer Center for Science and International
Affairs. 27 p.
Echols, M.A. 2009. Biofuels Certification and the Law of the World Trade Organization. ICTSD
Programme on Agricultural Trade and Sustainable Development, Issue Paper No.19,
International Centre for Trade and Sustainable Development, Geneva, Switzerland. 68 p.
Fuels and Aditives [online]. 2009 [cit. 2011-03-08]. EPA Lifecycle Analysis of Greenhouse Gas
Emissions from Renewable Fuels . Dostupné z WWW:
<http://www.epa.gov/otaq/renewablefuels/420f09024.htm>.
Charles D. 2009. Biofuels: Corn-Based Ethanol Flunks Key Test. Science, Vol. 324, 2009, p.
587.
Visconti G. 2010. Biofuels sustainability certification schemes: Challenges, feasibility and
possible approaches. Universita di Bologna. 207 p.
_#TEXTCLAN

Příloha: http://biom.cz/upload/6e01d6d4c4835ec93cda508772f3bf6e/kriteria_udrzitelnosti_vyroby_biopaliv.pdf

Článek: Tisknout s obrázky | Tisknout bez obrázků | Poslat e-mailem

Zobrazit ostatní články v kategorii

Datum uveřejnění: 13.9.2012
Poslední změna: 20.9.2012
Počet shlédnutí: 2560

Citace tohoto článku:
: Kritéria udržitelnosti výroby biopaliv. Biom.cz [online]. 2012-09-13 [cit. 2017-02-27]. Dostupné z WWW: <http://biom.cz/cz/odborne-clanky/kriteria-udrzitelnosti-vyroby-biopaliv>. ISSN: 1801-2655.

Komentáře:
ilustrační foto ilustrační foto ilustrační foto ilustrační foto ilustrační foto


 
© 2001-2009, CZ Biom  -  České sdružení pro biomasu,  Opletalova 7/918, 111 44 Praha 1,   Tel.: 604 856 036,   E-mail: sekretariat@biom.cz
Webhosting/ webdesign / publikační systém TOOLKIT - Econnect
Treti ruka energieplus Česká peleta Ekologie, pasivní domy, solární energie, alternativní zdroje, zelené bydlení EnviWeb - portál pro ochranu a tvorbu životního prostředí Lesnicko-dřevařský www server Internetové energetické konzultační a poradenské středisko Portál Energetika Ekolist po drátě