EnglishRSSkontaktyčlenstvísitemapinzerce a reklama
Biom.cz
biomasa, biopaliva, bioplyn, pelety, kompostování a jejich využití

LEGISLATIVA

134/2005 Sb.

Nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2005 ve věci návrhu na zrušení § 98 odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon)

                          134/2005 Sb. 
                              NÁLEZ 
                         Ústavního soudu 
 
                     Jménem České republiky 
 
     Ústavní soud  rozhodl dne 25.  ledna 2005 v  plénu ve složení 
JUDr.   František  Duchoň,   JUDr.  Vojen   Güttler,  JUDr.  Pavel 
Holländer, JUDr.  Ivana Janů, JUDr. Dagmar  Lastovecká, JUDr. Jiří 
Mucha, JUDr. Jan Musil, JUDr. Jiří Nykodým, JUDr. Pavel Rychetský, 
JUDr.  Miloslav Výborný,  JUDr. Eliška  Wagnerová, JUDr.  Michaela 
Židlická o  návrhu Krajského soudu  v Praze na zrušení  § 98 odst. 
4 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní 
správy  v  energetických  odvětvích  a  o  změně  některých zákonů 
(energetický zákon), 
 
                             takto: 
 
     Návrh  Krajského soudu  v Praze  na  zrušení ustanovení  § 98 
odst. 4 zákona č. 458/2000 Sb. se zamítá. 
 
                           Odůvodnění 
 
                               I. 
               Vymezení věci a rekapitulace návrhu 
 
     Ústavnímu  soudu byl  dne 17.5.2004  doručen návrh  Krajského 
soudu v Praze na  zrušení ustanovení § 98 odst.  4 zákona 458/2000 
Sb.,   o   podmínkách   podnikání   a   o   výkonu  státní  správy 
v energetických odvětvích a o  změně některých zákonů (energetický 
zákon), a to  pro jeho rozpor s čl. 11  odst. 4 Listiny základních 
práv a svobod (dále jen "Listina"). 
 
     V řízení  vedeném Okresním  soudem  v Kladně  pod sp.  zn. 19 
C 164/2001 byla projednávána žaloba V. P. proti žalované T., s. r. 
o., o zaplacení částky 9 000 Kč. Předmětem sporu byl tvrzený nárok 
žalobce na  vydání bezdůvodného obohacení ve  výši 9 000 Kč, které 
mělo představovat náhradu za  užívání nebytových prostor žalovaným 
v domě  ve  vlastnictví  žalobce,  a  to  po  dobu jednoho měsíce. 
Žalovaná  společnost  namítala,  že   je  držitelkou  licence  pro 
zřizování a provoz rozvodných  zařízení tepla, a v objektu žalobce 
má výměníkovou  stanici. Tato výměníková  stanice byla uvedena  do 
provozu  v roce 1970  a vázne  na nemovitosti  jako zákonné  věcné 
břemeno.   Provozováním   činnosti,   která   odpovídá   oprávnění 
z věcného břemene, nevzniká  žalovanému bezdůvodné obohacení. Soud 
prvního stupně žalobu zamítl, když dal zcela za pravdu argumentaci 
žalované strany. Žalobce se proti  rozsudku odvolal a Krajský soud 
v Praze  rozsudkem  ze  dne  6.11.2002  č.  j.  30  Co 351/2002-57 
rozsudek soudu  prvního stupně potvrdil, neboť  se zcela ztotožnil 
s právními názory obsaženými v prvoinstančním rozsudku. 
 
     Na základě ústavní stížnosti  žalobce byl rozsudek odvolacího 
soudu  zrušen  nálezem  sp.  zn.  I.  ÚS  137/03 ze dne 18.11.2003 
(Sbírka  nálezů a  usnesení Ústavního  soudu, svazek  31, nález č. 
135).  Ústavní  soud  vyslovil  názor,  že  z čl.  1  Ústavy České 
republiky (dále  jen "Ústava"), který  je základním interpretačním 
vodítkem činnosti  všech orgánů státní  moci České republiky,  lze 
dovodit,  že  i  při  zachování  (zásadní)  kontinuity  se "starým 
právem" je  třeba výklad a použití  právních norem podřídit jejich 
obsahově  materiálnímu   smyslu.  Ústava  proto   jasně  akcentuje 
hodnotovou  diskontinuitu  se   "starým  (komunistickým)  režimem" 
a zdůrazňuje  ochranu základních  práv a  svobod, jež  z ústavního 
pořádku České republiky vyplývají. 
 
     Ústavní soud  v nálezu dále konstatuje, že  po listopadu 1989 
došlo   v Československu,  nyní   v České  republice,   k zásadním 
politickým  a ekonomickým  změnám. V jejich  důsledku byl  zaveden 
nový  hodnotový  systém  moderní  demokratické  společnosti, jehož 
očima  je  třeba  vykládat  i  staré  právní  normy,  pokud  dosud 
existují.  Tento systém  poskytuje mimo  jiné i  náležitou ochranu 
právu  vlastnickému,   jež  patří  mezi   základní  lidská  práva. 
O takovou  ochranu  se  jedná  i  v konkrétní  souzené  věci. Tomu 
nebrání  - a  to ani  co  do  vlastního gramatického  textu -  ani 
ustanovení  § 45  odst. 3   zákona č.  222/1994 Sb.,  o podmínkách 
podnikání  a  o  výkonu  státní  správy  v energetických odvětvích 
a o  Státní  energetické  inspekci,  ani  ustanovení  § 98 odst. 4 
v současné  době  platného  energetického  zákona,  neboť  uvedené 
předpisy toliko stanoví, že  oprávnění k cizím nemovitostem, jakož 
i omezení  jejich  užívání,  která  vznikla  před účinností tohoto 
zákona,  zůstávají  nedotčena.  Dovodil,  že  uživatel  výměníkové 
stanice  tuto  povinnost  má  tím  spíše,  že  jde o podnikatelský 
subjekt, který provozuje výměníkovou stanici za účelem komerčním. 
 
     Krajský  soud v Praze  poté, co  obdržel shora  uvedený nález 
Ústavního   soudu,  kterým   byl  jeho   rozsudek  zrušen,  řízení 
o odvolání žalobce přerušil podle § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 
99/1963 Sb.,  občanský soudní řád,  ve znění pozdějších  předpisů, 
a obrátil se podle § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním 
soudu,  ve  znění  pozdějších  předpisů,  (dále  jen  "zákon"), na 
Ústavní  soud  s návrhem  na  zrušení  §  98 odst. 4 energetického 
zákona. V návrhu  argumentuje, že v daném  případě byla výměníková 
stanice vybudována na základě  rozhodnutí o přípustnosti stavby ze 
dne 28.4.1969  a ke dni  7.7.1970 bylo vydáno  povolení k trvalému 
provozu. V té době byla předmětná problematika upravena zákonem č. 
79/1957 Sb., o výrobě,  rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační 
zákon).   Podle  § 22   tohoto  zákona,   mimo  jiné,   za  stavby 
a provozování elektrických vedení a jejich příslušenství na cizích 
nemovitostech  v rozsahu,  vyplývajícím  z  povolené stavby nejsou 
energetické podniky povinny  poskytovat náhradu, přičemž povinnost 
trpět  výkon těchto  oprávnění vázne  na dotčené  nemovitosti jako 
věcné břemeno. Podle § 38  elektrizačního zákona ve spojení s § 18 
vládního  nařízení  č.  80/1957  Sb.,  kterým  se provádí zákon č. 
79/1957 Sb., o výrobě,  rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrizační 
zákon),  se  uvedené  ustanovení  elektrizačního  zákona  vztahuje 
přiměřeně  také  na  zařízení  pro  rozvod tepla s příslušenstvím, 
kterým se rozumí mimo jiné výměníky do rozlohy 30 m2. 
 
     Po zrušení  uvedeného nařízení vlády zákonem  č. 89/1987 Sb., 
o výrobě,  rozvodu a  spotřebě tepla,  (dále jen  "tepelný zákon") 
byla   podle  §   20  odst.   4  tohoto   zákona  tatáž  oprávnění 
energetických  podniků  věcnými  břemeny  váznoucími  na dotčených 
nemovitostech,  která  se  nezapisovala  do  evidence nemovitostí. 
Přitom  bylo možné  do šesti   měsíců ode  dne, kdy  bylo povoleno 
užívání  předmětného  zařízení,  požádat  o  jednorázovou náhradu, 
pokud  výkonem  tohoto  oprávnění  bylo  podstatně omezeno užívání 
nemovitosti,  která  byla  ve  vlastnictví  a  užívání občana nebo 
v osobním užívání občana. 
 
     Tepelný   zákon   byl   zrušen   zákonem   č.  222/1994  Sb., 
o podmínkách  podnikání a  o výkonu státní  správy v energetických 
odvětvích  a o  Státní energetické  inspekci. Podle  § 45  odst. 3 
tohoto  zákona oprávnění  k  cizím  nemovitostem, jakož  i omezení 
jejich  užívání,  která  vznikla  před  účinností  tohoto  zákona, 
zůstávají   nedotčena.  Tento   zákon  byl   zrušen  nyní  platným 
energetickým  zákonem,  který  do  svého  ustanovení  § 98 odst. 4 
v podstatě převzal znění § 45 odst. 3 zákona č. 222/1994 Sb. 
 
     Krajský  soud v Praze  z uvedeného vývoje  dovozuje, že podle 
platné  zákonné  úpravy  je  možné  předmětnou výměníkovou stanici 
užívat  jako bezplatně  zřízené věcné  břemeno. S přihlédnutím  ke 
shora  uvedenému názoru  Ústavního  soudu  je  nutné  toto omezení 
považovat  za rozporné  s čl.  11 odst.  4 Listiny,  podle kterého 
takové nucené omezení vlastnického práva  je možné jen ve veřejném 
zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. Pokud podle § 98 odst. 
4 energetického  zákona  oprávnění   k cizím  nemovitostem,  jakož 
i omezení  jejich  užívání,  které  vzniklo  před účinností tohoto 
zákona,  zůstávají nedotčena,  pak podle  logického a gramatického 
výkladu  zůstává  dle  názoru  Krajského  soudu  v Praze nedotčeno 
i oprávnění  bezplatně   užívat  cizí  nemovitost   k  provozování 
zařízení  pro rozvod  tepla, tedy  v té podobě,  jak bylo  původně 
zřízeno. Pokud platí ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona, 
bylo by uložení povinnosti platit náhradu vlastníku nemovitosti za 
omezení jeho  vlastnického práva provozováním  zařízení pro rozvod 
tepla v rozporu s tímto zákonným ustanovením. 
 
     Krajský soud v Praze tedy  navrhuje, aby Ústavní soud nálezem 
 ustanovení  § 98  odst. 4 energetického  zákona zrušil,  a to pro 
jeho rozpor s čl. 11 odst. 4 Listiny. 
 
                               II. 
    Rekapitulace podstatných částí vyjádření účastníků řízení 
 
     Ústavní  soud  zaslal  návrh  na  zahájení  řízení  v souladu 
s ustanovením § 69 zákona  účastníkům řízení - Poslanecké sněmovně 
a Senátu Parlamentu České republiky. 
 
     Poslanecká  sněmovna uvedla,  že motivem  převzetí napadeného 
zákonného  ustanovení,  které   je  obsahově  totožné  s předchozí 
úpravou podle § 45 odst. 3  zákona č. 222/1994 Sb., bylo zachování 
právní   kontinuity   v případech   dříve   přidělených  oprávnění 
k výrobě a  distribuci elektrické energie, plynu  a tepla. Domnívá 
se, že  napadené zákonné ustanovení  s předmětem sporu, kterým  je 
povinnost  platit  úhradu  za  nucené  omezení vlastnického práva, 
nesouvisí a nebrání, aby  se vlastníku nemovitosti dostalo ochrany 
jeho vlastnického práva. Proto návrh nepovažuje za důvodný. 
 
     Senát uvedl, že rozpor  napadeného zákonného ustanovení s čl. 
11  odst.  4  Listiny   v jeho  rozpravě  před  přijetím  usnesení 
k návrhu zákona nebyl podpořen žádným argumentem a Ústavní soud ve 
svém  rozhodnutí sp.  zn. I.  ÚS 137/03  takový rozpor  neshledal. 
Jinak  proti  návrhu  tohoto  zákona  zazněly  zásadní připomínky. 
Týkaly se jednak roztříštěnosti  režimu náhrad v rámci časové řady 
postupně   přijímaných   zákonných   úprav,   dále  neadekvátnosti 
jednorázové  náhrady ke  vzniklému věcnému  břemeni a k povinnosti 
vlastníka provádět práce  v souvislosti s udržováním energetických 
zařízeních  v ochranných  pásmech  na  vlastní  náklady. Zobecnění 
těchto výtek vedlo k zamítnutí návrhu tohoto zákona. 
 
                              III. 
              Dikce napadeného zákonného ustanovení 
 
     Ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona zní: 
 
"(4)  Oprávnění  k cizím  nemovitostem,  jakož  i  omezení  jejich 
užívání,  která vznikla  před účinností  tohoto zákona,  zůstávají 
nedotčena." 
 
                               IV. 
            Podmínky aktivní legitimace navrhovatele 
 
     Návrh na zrušení ustanovení § 98 odst. 4 energetického zákona 
byl podán Krajským soudem v Praze v souvislosti s jeho rozhodovací 
činností  (řízením  vedeným  tímto  soudem   pod  sp.  zn.  30  Co 
351/2002)  podle   čl.  95  odst.  2   Ústavy,  a  tedy  v souladu 
s podmínkami  obsaženými   v ustanovení  §  64   odst.  3  zákona. 
V předmětné  věci  na  straně  navrhovatele  lze tudíž konstatovat 
naplnění podmínek aktivní legitimace. 
 
                               V. 
            Ústavní konformita legislativního procesu 
 
     Ústavní soud  je v souladu s ustanovením §  68 odst. 2 zákona 
v řízení o  kontrole zákonů nebo jiných  právních předpisů povinen 
posoudit,  zda   napadený  zákon  byl   přijat  a  vydán   ústavně 
předepsaným způsobem. 
 
     Ze sněmovního  tisku 535 třetího  volebního období Poslanecké 
sněmovny Ústavní soud zjistil, že energetický zákon navrhla vláda, 
která  ustanovení  §  98  odst.  4  nijak neodůvodnila. Z usnesení 
hospodářského výboru  ze 44. schůze, konané  dne 6.9.2000, Ústavní 
soud zjistil, že jím bylo doporučeno projednání a schválení návrhu 
zákona s pozměňovacími  návrhy, které se  však netýkaly ustanovení 
§ 98 odst.  4. Usnesením Poslanecké sněmovny  z 27. schůze třetího 
volebního  období,  konané  dne  21.9.2000,  byl  vysloven souhlas 
s vládním  návrhem  energetického  zákona,  ve  znění  schválených 
pozměňovacích návrhů. V hlasování  pořadové číslo 212 z přítomných 
185 poslanců bylo 144 pro, 21 proti. 
 
     Usnesením výboru Senátu pro evropskou integraci ze 38. schůze 
druhého  funkčního  období,  konané  11.10.2000,  bylo  doporučeno 
schválení zákona ve znění postoupeném Poslaneckou sněmovnou. Výbor 
Senátu pro hospodářství, zemědělství  a dopravu na své 53. schůzi, 
konané  dne 24.10.2000,  doporučil vrátit  návrh zákona Poslanecké 
sněmovně  s pozměňovacími  návrhy.   Pozměňovací  návrhy  se  však 
netýkaly  ustanovení §  98 odst.  4. Senát  usnesením z 22. schůze 
druhého   funkčního   období,   konané   dne   25.10.2000,   návrh 
energetického  zákona zamítl.  Z hlasování č.  42 vyplývá,  že pro 
zamítnutí  návrhu zákona  bylo  z 51  přítomných senátorů  34 pro, 
proti bylo 8. 
 
     Usnesením Poslanecké sněmovny z  29. schůze třetího volebního 
období,  konané  dne  28.11.2000,   byl  Senátem  zamítnutý  návrh 
energetického zákona  schválen. Z hlasování č. 29  vyplývá, že pro 
návrh zákona bylo ze 195 přítomných poslanců 136, proti bylo 26. 
 
     Prezident zákon  podepsal 13.12.2000, premiérovi  byl doručen 
k podpisu 15.12.2000, a vyhlášen  byl 29.12.2000 ve Sbírce zákonů, 
v částce 131 pod č. 458/2000 Sb. 
 
     Ústavní  soud  konstatuje,  že  energetický  zákon byl přijat 
ústavně předepsaným způsobem. 
 
                               VI. 
    Obsahový soulad napadeného ustanovení s ústavním pořádkem 
 
     Napadené  ustanovení §  98  odst.  4 energetického  zákona je 
ustanovením,   které   zachovává   kontinuitu   oprávnění  k cizím 
nemovitostem, jakož  i omezení jejich užívání,  která vznikla před 
účinností  tohoto  zákona.  Jde  o  ustanovení,  které  se  dotýká 
soukromoprávních  vztahů,  pro  které  obecně  platí zásada zákazu 
retroaktivity.  Z této  zásady  zatím  (až  na  nepatrné  výjimky) 
vycházela  ustanovení  všech  občanskoprávních  zákonů, které byly 
přijaty  na našem  území po  zrušení obecného  zákoníku občanského 
z roku 1811. Vznik právních vztahů,  jakož i nároky z nich vzniklé 
před  účinností  nové  úpravy,  se  proto  zásadně  posuzují podle 
předpisů platných v době jejich vzniku. Z toho pohledu se napadené 
ustanovení  nevymyká standardnímu  řešení srovnatelné problematiky 
a tento způsob zákonné úpravy  v žádném případě nelze považovat za 
rozporný s ústavním pořádkem. Jde-li  o práva k věcem jako v tomto 
případě,  pak jakýkoliv  zásah do  těchto práv,  který se  neopírá 
o svobodné rozhodnutí nositele práva  nebo ústavně souladný zákon, 
by byl porušením práva vlastnit  majetek, které je zakotveno v čl. 
11 Listiny. 
 
     Navrhovatel  svůj návrh  na zrušení  ustanovení §  98 odst. 4 
energetického zákona opírá  o nález Ústavního soudu sp.  zn. I. ÚS 
137/03,  ze  dne  18.11.2003.   Vychází  přitom  z případu,  který 
rozhoduje. V něm  jde o to,  že v roce 1969  na základě rozhodnutí 
o přípustnosti stavby  bylo v této stavbě  vybudováno zařízení pro 
rozvod  tepla  -  výměníková  stanice.  Podle  tehdy platné úpravy 
vzniklo tzv. zákonné věcné  břemeno, které zatěžuje předmět stavby 
do současné  doby. Existence tohoto  věcného břemene spočívajícího 
v oprávnění  provozovatele teplárenství  bezplatně užívat zařízení 
pro  rozvod tepla  a zatěžujícího  majitele stavby  nebylo dotčeno 
žádnou  změnou  elektrizačního  zákona,  na  základě  kterého bylo 
zřízeno, a to i podle dnes platné právní úpravy. Z výše citovaného 
nálezu Ústavního soudu navrhovatel dovozuje, že bezplatnost tohoto 
omezení vlastnického práva je v rozporu  s čl. 11 odst. 4 Listiny, 
neboť nucené omezení vlastnického práva je možné jen za náhradu. 
 
     Především   je  třeba   zdůraznit,  že   z citovaného  nálezu 
Ústavního  soudu  nic  takového  nevyplývá.  Naopak  Ústavní  soud 
považuje existenci  zákonných věcných břemen,  která vznikla podle 
předchozích  právních úprav  za legitimní.  Ostatně, kdyby  takový 
názor nesdílel, musel  by sám postupovat podle §  64 odst. 1 písm. 
c)   zákona  a   navrhnout  zrušení   ustanovení  §   98  odst.  4 
energetického  zákona.  Senát  Ústavního  soudu  pouze dovodil, že 
bezplatné   užívání   výměníkové    stanice   zatěžuje   vlastníka 
nemovitosti natolik, že na něm nelze spravedlivě žádat, aby takový 
zásah do jeho vlastnického práva byl bezplatný. 
 
     Navrhovatel  argumentuje tak,  že pokud  podle §  98 odst.  4 
energetického  zákona  zůstávají  oprávnění  k cizím nemovitostem, 
jakož  i  omezení  jejich  užívání,  která  vznikla před účinností 
tohoto  zákona,   zachována  a  nedotčena,   pak  podle  logického 
a gramatického  výkladu  zůstává  nedotčeno  i oprávnění bezplatně 
užívat cizí nemovitost pro  provozování zařízení pro rozvod tepla, 
tedy  v té  podobě,  jak  bylo  zřízeno.  Naznačuje  tím, že nelze 
ústavně  konformním způsobem  vyložit dopad  napadeného ustanovení 
tak, aby při zachování  věcných břemen vzniklých podle předchozích 
úprav, zejména v období komunismu, bylo možné úspěšně požadovat na 
nositeli oprávnění  z takového věcného břemene  jakékoliv peněžité 
plnění. 
 
     Ústavní soud  takový názor nesdílí.  Na jedné straně  zůstává 
skutečností, že při zřizování věcných  břemen na základě zákona je 
(a  doposud  vždy  byla)  náhrada  za  omezení  vlastnického práva 
koncipována   jako   náhrada    jednorázová,   splatná   v zákonem 
stanovených lhůtách  tomu, kdo je  vlastníkem nemovitosti, na  níž 
zřizované  věcné  břemeno  vázne.  To  lze  dovodit z dříve i dnes 
platných  cenových  předpisů.  I  podle  §  22  odst. 2 věty druhé 
elektrizačního  zákona  (obdobně  jako  i  podle následných zákonů 
v této oblasti) mohl do tří měsíců  ode dne, kdy bylo dílo uvedeno 
do trvalého provozu (užívání), vlastník nebo uživatel nemovitosti, 
která nebyla ve státním  socialistickém vlastnictví, žádat, aby mu 
energetický podnik poskytl  přiměřenou jednorázovou náhradu, pokud 
byl  zřízením  vedení  podstatně  omezen  v  užívání  nemovitosti. 
Bezplatně tedy  bylo možné zřídit  věcné břemeno jen  tam, kde šlo 
o majetek  ve  vlastnictví  státu.  To  bylo  logické, neboť nebyl 
důvod, aby  stát sám sobě  vyplácel náhradu. Pokud  takový majetek 
byl  po roce  1989 privatizován,  pak ho  nabyvatel získal s tímto 
zatížením  a ve  vztahu k němu  nelze hovořit  o tom,  že by  toto 
zatížení  vzniklo bezúplatně.  Bylo na  novém nabyvateli,  jako na 
jedné ze smluvních  stran, aby zahrnul takové zatížení  do ceny za 
převáděný majetek. 
 
     Věcná  břemena zřízená  na základě  zákona (tedy  nejen podle 
energetického    zákona)   mají    specifický   režim,    upravený 
veřejnoprávními předpisy, na jejichž  základě byla zřízena. I když 
mají  nesporný  veřejnoprávní  prvek  daný  způsobem jejich vzniku 
a účelem,  kterému slouží,  nelze  přehlížet,  že mají  i významný 
prvek soukromoprávní.  Občanské právo definuje  věcné břemeno jako 
právo někoho jiného  než vlastníka věci, které ho  omezuje tak, že 
je  povinen něco  trpět, něčeho  se zdržet  nebo něco  konat. Tzv. 
zákonná věcná  břemena tento charakter mají  také. Ostatně zákony, 
podle nichž vznikají, je tímto  pojmem označují. Jejich režim však 
není zcela  totožný s režimem smluvních  věcných břemen, neboť  se 
řídí speciální úpravou právních předpisů, které upravují činnosti, 
k jejichž  provozování  vznikly.  Nejde  však  o úpravu komplexní, 
která  by  vylučovala  použití   obecné  úpravy  občanského  práva 
o věcných  břemenech. Proto  pokud tyto  speciální předpisy nemají 
zvláštní   úpravu,   řídí   se   jejich   režim   obecnou  úpravou 
občanskoprávní. 
 
     Na  danou problematiku  je dále  nutno pohlížet  podle zásady 
nepravé   retroaktivity.   Podle   této   zásady  vyplývají  práva 
a povinnosti ze zřízeného věcného břemene nikoliv z právní úpravy, 
na  jejímž  základě  vznikla,  nýbrž  ze  současné  zákonné úpravy 
zákonných  věcných  břemen.   Pokud  současné  speciální  předpisy 
zákonných věcných  břemen neupravují náhrady  související s jejich 
výkonem,  je  třeba  použít  úpravu  soukromoprávní. Z  ustanovení 
§ 151n odst. 3  zákona č.  40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění 
pozdějších  předpisů,  vyplývá,  že  nositel  oprávnění  z věcného 
břemene je  povinen nést přiměřené  náklady na zachování  (údržbu) 
věci zatížené věcným břemenem a na její opravy. Zásadně tedy nelze 
užívat  věcné  břemeno  zcela  bezplatně,  ale  za  úplatu,  která 
zahrnuje výdaje  spojené se zachováním  věci a s jejími  opravami. 
Pokud tyto náklady oprávněný z věcného břemene nenese, získává tím 
bezdůvodné obohacení, neboť za něj bylo placeno majitelem věci to, 
co měl po právu platit sám. Stanovení konkrétní podoby této úplaty 
je  přitom věcí  dohody oprávněného  z věcného břemene  s povinným 
z věcného  břemene. Pokud  k dohodě nedojde,  je na  návrh jednoho 
z nich povinen o této otázce rozhodnout soud. 
 
     V posuzovaném  případě tedy  lze ústavně  konformním způsobem 
vyložit  napadené  zákonné  ustanovení,  a  to v souladu s názorem 
vysloveným  v nálezu  Ústavního  soudu   sp.  zn.  I.  ÚS  137/03. 
S ohledem na  všechny uvedené důvody  proto Ústavní soud  návrh na 
zrušení § 98 odst. 4 energetického zákona zamítl. 
 
                    Předseda Ústavního soudu: 
                      JUDr. Rychetský v. r. 



 

Datum uveřejnění: 7. dubna 2005 Poslední změna: 30. dubna 2005 Počet shlédnutí: 4626



 
© 2001-2009, CZ Biom  -  České sdružení pro biomasu,  Opletalova 7/918, 111 44 Praha 1,   Tel.: 604 856 036,   E-mail: sekretariat@biom.cz
Webhosting/ webdesign / publikační systém TOOLKIT - Econnect
Treti ruka energieplus Česká peleta Ekologie, pasivní domy, solární energie, alternativní zdroje, zelené bydlení EnviWeb - portál pro ochranu a tvorbu životního prostředí Ekolist po drátě Portál Energetika Internetové energetické konzultační a poradenské středisko Lesnicko-dřevařský www server