Pěstování rychlerostoucích dřevin

S postupným spotřebováváním zdrojů poskytovaných naší planetou, zamýšlí se její obyvatelstvo čím déle tím intenzivněji nad nepříliš vzdálenou budoucností, ovlivněnou jejich nedostatkem.

Je logické, že stále větší význam získávají zdroje materiálů a energií, které jsou svým způsobem nevyčerpatelné (vítr, slunce, mořský příboj) nebo v historicky krátké době obnovitelné, z nichž současně nejpoužívanější jsou různé rostlinné produkty.

Využívání rostlin majících schopnost rychlého růstu má dlouhou historii. Pomineme-li zemědělství, které je na maximalizaci výnosů založeno již několik tisíciletí, můžeme zmínit např. lesnictví a jeho poloplantážnické pěstování vysoce výnosových dřevin, z nichž v naší vlasti všichni známe smrk ztepilý, jinde ve světě například eukalypty, borovici pokroucenou, nebo třeba douglasku a dlaší. Pamětníci si jistě vzpomenou na určitou módní vlnu vysazování různých druhů a klonů topolů v ČSSR, které měly v padesátých a šedesátých letech 20. století znásobit produkci dřeva v socialistických státech. Zatímco sázení topolů v průběhu času „vyšumělo“, výzkum a ověřování nových klonů pokračuje do dnešních dnů a zažívá určitou renesanci spojenou právě s obavou lidstva z vyčerpání klasických zdrojů surovin.

V poslední době se stále častěji objevují úvahy o masovém pěstování právě zmíněných topolů a také vrb, o nichž se předpokládá, že jejich pěstování přinese několik výhod. Obecnou a již zmíněnou výhodou je jejich relativně rychlý růst, umožňující sklizeň v mnohem kratších periodách než u klasických lesních porostů. V praxi se setkáváme s dvouletým obmýtím porostů topolů poměrně nedaleko, v severní Itálii, v její nejúrodnější oblasti - Pádské nížině. V severnějších oblastech, např. ve Švédsku nebo Dánsku se podobnými technologiemi pěstuje vrba a v úrodných oblastech Skandinávského nebo Jutského poloostrova má obmýtí 3-4 roky. Nutno však upozornit, že na většině používaných stanovišť je obmýtí delší, neboť obvykle jsou pro pěstování biomasy k dispozici lokality s méně příznivými podmínkami, ty kvalitnější již dávno obsadilo zemědělství. I když se tedy jedná o dřeviny, jejich pěstování má blíže ke klasickému zemědělství, než ke klasickému lesnictví.

Rychlost produkce přináší další řadu výhod, z nichž jmenujme možnost využití mechanizace ve všech fázích pěstování i sklizně a pravidelnost a předvídatelnost produkce, což jsou faktory kladně ovlivňující následné odběratelsko- dodavatelské vztahy s případnými spotřebiteli. 

Způsoby záměrného pěstování dřevinné biomasy

- dřevinné plantáže s krátkým obmýtím – energetická dřevitá štěpka

- dřevinné plantáže se střednědobým obmýtím – papírenská štěpka, energetická biomasa (polínkaření)

- dřevinné plantáže s dlouhým obmýtím – výroba dendromasy pro pilařský průmysl

Výběr stanoviště

Pečlivý výběr stanoviště je velmi důležitý úkon, který ovlivní výši a kvalitu sklizně na dlouhou dobu. Předem je třeba podotknout, že při výběru nelze postupovat pouze dle mnohdy oblíbeného hlediska „tady nevím co pěstovat, tak tady udělám plantáž“. Bohužel, takováto doporučení („pro pěstování biomasy vybírejte ´marginální pozemky´, které nemají velký význam pro zemědělské produkty“) dávají často potenciálním pěstitelům i oficiální místa státní správy. Pravdou naopak je, že má-li produkce dřevní biomasy mít rychlou investiční návratnost, má-li být konkurenceschopná zemědělským a lesnickým zpracovatelům produkčních zbytků (sláma, piliny, těžební zbytky), musí být použito stanovištně vhodných, lapidárně řečeno těch lepších pozemků. Vyjímkou snad mohou být „polínkáři“, kteří pěstují topoly, někdy i vrby pro vlastní spotřebu k lokálnímu vytápění farem nebo rodinných domů. Ti mohou spalování biomasy kombinovat s jinými médii nebo si v případě nedostatku nakoupí od velkých producentů, mohou tedy využívat i malých ploch a na sklizeň déle počkat. Zajímavé je, že převážná většina pěstitelů ve zmíněné severní Itálii má právě tuto základní motivaci, teprve v posledních letech se tam realizují projekty malých elektráren na biomasu. Také je dobře připomenout povzdechy ochránců přírody nad mizením neobdělávaných (právě těch „marginálních“, lidově „zabordelených“) ploch, které jsou důležité pro přežití velkého množství dnes kriticky ohrožených druhů živočichů, zejména hmyzu.

Stanovištní podmínky můžeme rozdělit do dvou skupin. První skupinou jsou půdní a klimatické podmínky vybraného místa. Optimální pro pěstování topolů i vrb jsou půdy lehké, hlinito-písčité nebo písčitohlinité, také běžné lehčí (obvykle skeletovité) hnědozemě, skeletovité lehčí černozemě (nejčastěji v lužních oblastech), spraše s dostatkem vláhy, lehké a středně těžké nivní půdy, červenozemě (záměrně nepoužívám odborné klasifikace, která je pro běžné uživatele poměrně komplikovaná).

Důležitý pro obě dřeviny, zejména však pro topoly, je obsah vzduchu v půdě. Půdy tedy nesmí být slehavé nebo trvale zamokřené. Trvalejší zamokření zjistíte v kopané sondě, najdete-li tam rezavé nebo šedomodré zabarvení. Lehčí typy těchto půd (oglejené) s pouze dočasným zamokřením lze využít pro plantáže vrb, je-li tam možné využívat alespoň občas machanizaci. Hloubka půdy by měla být co největší, pro topoly nejméně 2m hluboká, pro vrby 0,6m hluboká, mocnost ornice pro topoly 30cm, pro trby postačí i méně. Skeletovitost (kamenitost) není na škodu, pakliže to nebrání osazování nebo obhospodařování plantáže. Ačkoli obě dřeviny nesnášejí trvalé nebo dlouhodobé zamokření (snášejí ale dobře krátkodobé záplavy), nesnášejí také delší přísušky, a to zejména v prvních letech po vysázení. Možnost závlahy po výsadbě je tedy významnou, nikoli však nutnou výhodou. Zajímavostí také je, že topol je ve vyšším věku (3 roky a více) k přísuškům tolerantnější než vrba, na rozdíl od vžitých představ. Je to dáno tím, že velmi brzy prokoření do velkých hloubek (4m i více) a vláhu, případně i živiny si „vytáhne“. Vrba obvykle prokořeňuje do 1 m hloubky a je tak k přísuškům náchylnější. Neprojeví se to obvykle tím, že uschne, ale méně přirůstá a je oslabená v boji s různými škůdci.

Dnes můžeme tvrdit, že topoly, a zejména vrby, můžeme úspěšně pěstovat v širokém spektru klimatických podmínek České republiky s vyjímkou extrémně suchých a extrémně chladných oblastí. Pro růst topolů je důležitější teplejší klima, i když dobré odrůstání vykazují některé klony i ve výškách přesahujících 600m.n.m.. V sušších oblastech mají výsadby topolů problémy obvykle jen v prvních 2 letech po výsadbě, kdy je třeba buď mít štěstí na vlhčí rok nebo obětovat nějaké peníze na zálivku. Vrby jsou dnes vyšlechtěné tak, že prakticky pro každé vhodné stanoviště lze vybrat tolerantní výnosový klon. Vyloučit je nutné pouze již zmíněné pravidelně vysýchavé nebo naopak dlouhodobě zamokřované pozemky. Ačkoli to není prakticky vyzkoušeno předpokládáme, že klony vyšlechtěné pro střední a severní oblasti Švédska (tedy odolné mrazu a později rašící) budou dobře odrůstat i v našich horských oblastech. Samozřejmě, v chladnějších oblastech nebo na méně vhodných půdách je třeba kalkulovat s nižším výnosem, tedy s delší návratností vložených prostředků.

Celý článek najdete na www.silvarium.cz

 

Tweet

Datum uveřejnění: 17.1.10
Poslední změna: 17.1.2010
Počet shlédnutí: 378