Od Faktoru 4 k Faktoru 5

Profesor Ernst Ulrich von Weizsäcker je osobnost, která je zároveň hluboce vědecky fundovaná a přitom v moderním smyslu renesanční. Jeho činnost se zaměřuje na to, aby se technika a průmysl rozvíjely s maximálními ohledy vůči životnímu prostředí, s co největšími energetickými a materiálovými úsporami a aby přitom byl zajištěn vysoký životní standard jednotlivců i celých společností.

Patří nejen v Německu, ale v celém světovém měřítku k vůdčím postavám směru, který se zasazuje o ekologizaci veškeré hospodářské a průmyslové činnosti. Z mnoha studií, článků a knih, které publikoval buď sám anebo se svými spolupracovníky, je nutno upozornit především na dvě.

Pozitivní příklady, které nestačily

V 90. letech vydal knihu Faktor 4, ve které ukázal na několika desítkách konkrétních příkladů z praxe v různých oborech průmyslu a zemědělství, jak lze dosáhnout stejného produkčního výsledku a životního standardu při vynaložení progresivních a přitom energeticky úspornějších a ekologicky šetrnějších technologií, než jaké se v té době používaly.

Čtyřka v názvu znamenala, že stejného výsledku lze dosáhnout se čtvrtinovou spotřebou surovin a energie. Kniha tehdy vzbudila velký zájem jak mezi ekology, tak mezi ekonomy, ale její argumenty a doporučení se do hospodářské praxe příliš neprosadila. Profesor sám dnes komentuje knihu takto:

"Faktor 4, publikovaný v roce 1995, byl politicky naivní a vycházel z toho, že dokumentace pohádkově znějících řešení postačí k tomu, aby se jich ekonomika a stát žádostivě chopily a začaly je praktikovat. Ale tak tomu nebylo. Jistě k tomu přispěla i tehdejší situace: energie a suroviny byly tenkrát směšně levné. Barel ropy stál něco kolem 20 dolarů. A plány hyperauta, se kterými přišel můj americký kolega a které by spotřebovávalo jen 1,5 l na 100 km, zůstaly v šuplíku. Ekonomika v 90. letech jako by dávala všem najevo: se zdroji nemusíte šetřit, jsou levné."

Navíc poukazuje Weizsäcker na to, že i v případech, kdy si jeho doporučení a rady některé firmy anebo odvětví vzaly k srdci, došlo k tzv. "rebound-effektu" (slovo v angličtině znamená mimo jiné odraz, odskok, vrácení se v důsledku odrazu, reakce a česky se dá přeložit asi jako "bumerangový efekt"). Konkrétně to znamenalo, že pokud určitá firma najela na technologii knihou doporučovanou, ušetřila sice energii, suroviny , materiály, ale těch využila k rozšíření výroby, takže k úspoře těchto vstupních substrátů, resp. energie stejně nedošlo.

Jak prosazovat nové technologie do praxe

Poučení z tohoto současně úspěchu i neúspěchu Faktoru 4 pro jeho autora bylo v tom, že samotné příklady nestačí a že je zapotřebí mnohem systematičtější úsilí a uskutečňování celého komplexu opatření, které by se zasloužily o to, aby se při zachování "produktivity výroby" dospělo také k větší "produktivitě zdrojů" ve smyslu jejich šetrného využívání.

V roce 2009 publikoval profesor Weizsäcker knihu Faktor 5 (v angličtině, o rok později vyšla v němčině a čínštině a pak ještě v dalších jazycích). Napsal ji se spolupracovníky Karlsonem Hargrovesem a Michaelem Smithem. Oproti první knize je v názvu knihy číslice 5, protože vývoj ekologicky šetrných technologií za zhruba 15 let od vydání první knihy pokračoval, takže jestliže dříve bylo možno ušetřit oproti zaběhlým způsobům tři čtvrtiny zdrojů, nyní se jich dá ušetřit 80 %, čili původní spotřeba zdrojů klesá na 1/5.

Kniha je rozčleněna do dvou dílů. V prvním je prezentován celostní přístup k technologiím využívajícím úsporně zdroje - ve stavebnictví, při výrobě oceli a cementu, v dopravě a v zemědělství. Druhý díl se zaměřuje na způsoby, jimiž je možno úspory, resp. udržitelný rozvoj prosazovat ve firmách i na úrovni zájmových sdružení, politických organizací a státu, včetně právních norem a cenové politiky. Osvěta a vzdělávání lidí směrem k racionálnímu zacházení se zdroji není samozřejmě vynecháno.

Hodně místa se věnuje tématu možné a žádoucí součinnosti mezi trhem a státem, mezi kterými má podle profesora vládnout rovnováha, resp. optimální poměr, kdy ani jedna ze stran tohoto vztahu by neměla mít výraznou převahu.

Autor zdůrazňuje, že kniha se záměrně zaměřuje na ty sektory ekonomiky, které ve světě mají největší spotřebu energie a surovin (včetně tak strategického materiálu, jako je voda) a které mají nejvíce emisí skleníkových plynů. Stranou nezůstává ani mezinárodní, resp. přeshraniční aspekt - autor se zmiňuje mj. o konferenci o klimatu na nejvyšší úrovni v prosinci 2009 v Kodani, která, jak je známo, zdaleka nepřinesla to, co od ní svět očekával.

U autora takového osobnostního zaměření, jako je Weizsäcker, nepřekvapuje, že nezapomíná ani na humanistický, morální zřetel - to když kritizuje přemíru chtění po stále větším prospěchu a zisku u organizací a jednotlivců, nemírnost v požadavcích a nárocích, která někdy přesahuje přijatelné meze, přináší nadvýrobu a plýtvání a v delší perspektivě může vést ekonomiku i společnost ke špatným koncům. Autor propaguje koncepci střízlivosti, přiměřených nároků a šetrnosti (v autorově mateřštině je to výraz "Genügsamkeit").

Pokud jde o propagované úsporné technologie, autor uvádí i některé příklady, jež si samozřejmě zaslouží následování. Průkopníkem co do úspor zdrojů je např. Philips, který se od roku 2009 orientuje na výrobu LED, a nikoliv žárovek, nebo japonské automobilky, jež vyrábějí hybridní automobily, a firmy, které šetří zdroje při výrobě optiky a elektroniky.

Ohrožení klimatu a zdrojů, jev globální

Už samo seskupení progresivních a zdroje šetřících technologií a návody, jak je prosazovat ekonomicky (tj. hlavně cenami), právně, politicky, vzděláváním lidí atd., v takto ucelené podobě je záslužné. K tomu je nutno dodat, že tato systematika je u Weizsäckera založena na důkladném prostudování dějin techniky a ekonomiky a vztahu společnosti k životnímu prostředí, že je zasazena do historického kontextu.

Průmyslový rozvoj už od doby první industriální revoluce přinesl rozmach výroby a zvyšování životního standardu. Po dlouhou dobu panoval optimismus z dosahovaného pokroku. Dlouho se však opomíjela ta skutečnost, že průmyslový rozvoj postupně stále více škodí životnímu prostředí na Zemi a klimatu. Globalizace znamená i rozšíření rizika pro životní prostředí. Dříve šlo o to, zda zmizí nebo nezmizí určitý druh ptáků, zda chemička příliš neotravuje vzduch ve svém okolí, zda se zachová ten či onen korálový útes. Nyní, resp. zhruba od 60. let minulého století, však jde o to, že ne vždy ekologicky šetrný průmysl ohrožuje životní podmínky všude na Zemi - stačí uvést jenom tání arktických ledovců.

Je známo, že jestliže průměrná teplota na povrchu naší planety stoupne o 4-6 oC, stoupne i hladina světových moří a mnohé nízko položené země budou zaplaveny. Přitom vyšší teplota jinde na Zemi vyvolá zhoubná sucha.

Během posledních 200 let stoupala produktivita práce, píše profesor, do poloviny minulého století to bylo průměrně o 1 % ročně, po 2. světové válce o 2 až 3 % ročně ve světovém měřítku. Celkem se za tu dobu produktivita práce zvýšila asi 20krát. Bylo to ovšem za cenu necitlivého zacházení se zdroji. Dnes mají budoucnost výrobci a země, kteří dokážou dosáhnout konkurenčních výhod s omezenými zdroji. Od produktivity výroby je nutno se dostat k produktivitě zdrojů.

Buď si lidé stanoví omezení a budou čerpat zdroje ze Země udržitelným způsobem, anebo se dostanou do situace, že si životní prostředí zdevastují a nebudou v něm schopni žít. Redukce zatížení životního prostředí o faktor 5 je možná, rozumná a realistická.

Šestý - "zelený" dlouhý cyklus

Technologické změny nepřicházejí nahodile, ale ve vlnách, a podle Weizsäckera je pro prosazování trendu úspory zdrojů důležité, že v současné době se nalézáme na počátku takové technologické vlny, která s sebou nese právě vhodné ekologické postupy řešení ekonomických a sociálních problémů. Weizsäcker se odvolává na tzv. Kondratěvovy cykly neboli dlouhé vlny či cykly, v nichž se rozvíjí ekonomika v závislosti na vědeckých a technických inovacích.

Kondratěv při studiu dlouhodobého vývoje hospodářství, vědy a techniky dospěl k názoru, že ve vývoji ekonomiky je možno od počátku průmyslové revoluce rozlišit pět dlouhých cyklů.

1. - zhruba od roku 1770: využití vodní síly, prvotní mechanizace

2. - cca od roku 1830: vznik parního stroje, železnice

3. - cca od roku 1880: elektrotechnika, strojírenství, spalovací motory

4. - od let 1920-1930: automobily, chemie v zemědělství, masová výroba

5. - od 80. let minulého století: informační a komunikační technologie, biotechnologie.

Přechody mezi dlouhými cykly nejsou ostré, starý cyklus poměrně pomalu opadá a již během jeho závěrečné fáze se objevují prvky, jež jsou pak rozhodující v dalším cyklu. Základem přínosu prvků nového cyklu je nová nabídka, která znamená inovaci a zvýšení produktivity.

Podle Weisäckera jsme dnes svědky opadání 5. cyklu, které se projevuje např. tím, že ve sféře ICT probíhají stále inovace, ale už menšího řádu a poměrně pomalu, a také v oblastech biotechnologií a nanotechnologií se objevují problémy.

Profesor je toho názoru, že dnes vstupujeme do 6. dlouhého cyklu, pro který dokonce používá označení "zelený cyklus", protože je pro něj příznačná silná snaha o udržitelný rozvoj, radikální zvýšení efektivnosti využívání zdrojů při současném zvyšování produktivity výroby a zvýšené využívání obnovitelných energií.

Podle profesora přichází 6. cyklus jako na zavolanou a - možná - v hodině dvanácté. Poukazuje totiž na fakt, že oproti době trvání 5. cyklu se počet obyvatel planety zdvojnásobil a všichni tito lidé potřebují potraviny, vodu, životní prostor a různé výrobky a služby. Přitom ale zdroje na Zemi zůstávají pořád stejné, resp. jsou intenzivně využívány, takže je jich stále méně. A skleníkový efekt má tendenci se zhoršovat.

Příznačné pro přerůstání prvků z končícího do nového cyklu je podle profesora dění v Křemíkovém údolí v současné době: mnoho inovačních firem se tam dnes zaměřuje nikoliv na elektroniku, nýbrž na vývoj rostlin odolných proti suchu a mikrobům. Jejich iniciátoři mají dobrou předvídavost anebo dostatek prognostických informací o tom, že v důsledku dlouhodobých změn se bude klima na Zemi oteplovat a že v mnoha oblastech planety se sníží vlhkost, což nutně ovlivní zemědělskou výrobu.

Japonský příklad

Ve výčtu opatření, kterými by mělo být dosahováno hospodárnějšího zacházení se zdroji, nevylučuje profesor Weizsäcker ani využití cenového nástroje. Jako příklad uvedl v nedávném rozhovoru postup Japonska v 70. letech:

"V roce 1974 Japonsko, jež je skoro zcela závislé na dovozech energií, drasticky energii zdražilo. A výsledek byl pozoruhodný: průmysl, který vyráběl z bauxitu hliník, sice ze země odešel, ale mnohá jiná průmyslová odvětví z toho měla prospěch. Byla vyvinuta 5. generace počítačů, vynalezena digitální kamera, z výroby keramiky se stal obor high-tech a železnice si pořídila novou generaci superrychlých vlaků. A to všechno proto, že stoupající ceny energie si vynutily energeticky úsporné procesy a výrobky."

Ernst Ulrich von Weizsäcker

Narozen v roce 1939, původně vystudoval fyziku a biologii. Od roku 1972 byl profesorem biologie na univerzitě v Essenu, od roku 1975 byl rektorem univerzity v Kasselu. V letech 1981-1984 byl vedoucím oddělení v OSN v New Yorku, pak pracoval jako ředitel Ústavu pro evropskou politiku životního prostředí. V roce 1991 založil ve Wuppertalu Ústav klimatu, životního prostředí a energie, který řídil do roku 2000. V letech 1998 až 2005 byl členem Spolkového sněmu SRN, v letech 2006 až 2008 byl děkanem na Bren Schoul of Environmental Science and Management v Santa Barbaře v Kalifornii. Je nositelem Německé ceny za životní prostředí a Velkého spolkového záslužného kříže a nositelem ceny Theodora Heusse 2011.

AUTOR: Jiří Tisančin

Zdroj: EnviWeb

 

Tweet

Datum uveřejnění: 21.1.12
Poslední změna: 21.1.2012
Počet shlédnutí: 269