Mala vodní elektrárna v Železném Brodě

Když jedete po hlavní cestě z Prahy do Harrachova, nemůžete novou vodní elektrárnu přehlédnout. Na pravém břehu Jizery působí jako symbolická brána do Železného Brodu, města, které už v devatenáctém století proslulo svými sklárnami nebo textilkami.

Mezi současnými českými industriálními stavbami se železnobrodská Malá vodní elektrárna stala jednou z nejzajímavějších a také nejpohlednějších. Má styl, jakousi vrozenou střídmou eleganci. Provoz zahájila loni na podzim a je schopna vyrobit 848 kW elektřiny za hodinu, což znamená, že může ročně pokrýt potřebu asi šesti stovek domácností. Je to sice nevelká stavba, avšak přináší velký užitek - a vedle něj i dělá radost, protože je znát, že byla projektována s tím, aby také potěšila oko. Když vstoupím dovnitř, slyším jen zvláštní monotónní hukot: jako by vycházel ze syntetizátorů německých průkopníků elektronické hudby Kraftwerk, kapely, kterou jsem poslouchal v osmdesátých letech; mimochodem, česky to znamená elektrárna.

Turbíny mají jména

Přední část tvoří česlovna. V ní je voda zbavována všelijakých nečistot, které se - hlavně po vytrvalých deštích - dostávají do řeky, aby pak mohla roztočit Kaplanovy turbíny. Právě ony jsou srdcem vodního díla, dokážou přeměnit kinetickou energii vody na mechanickou. Nakonec vše dokonají generátory a převedou energii mechanickou na elektrickou. Trio červených turbín dominuje strojovně, hlavní části elektrárny. Není bez zajímavosti, že mají svá jména: Adam, Hanka a Milan. V případě potřeby se dá každá turbína pomocí napevno instalovaného jeřábu ze svého "lože" vyzvednout a pak vytáhnout před elektrárnu, aby se mohla podrobit prohlídce.

Provoz je ovládaný dálkově pomocí počítačů, všechno hlídají kamery, které jsou nainstalovány v interiéru elektrárny, a kdyby se vyskytl problém, dá se rychle zasáhnout. Přesto ani tady nechybí velín, z něhož lze řídit v případě potřeby elektrárnu přímo na místě. Každý velín je jako prosklený kapitánský můstek, je to svrchované a privilegované místo, odkud je nejlepší přehled po provozu. Je ovšem vybaven velmi jednoduše, účelně; hned vedle jsou umístěny toalety a koupelna.

Průvodce mi dělá Boris Šonský, liberecký architekt a autor architektonické podoby stavby. Než se pustil do projektování elektrárny, musel nastudovat technologie, které se v takových dílech používají, a pochopit jejich provoz. Několik elektráren navštívil, aby se na vlastní oči přesvědčil, jak fungují. "Technologie je v případě industriálních staveb jednoznačně na prvním místě," vysvětluje mi. "Ale snažil jsem se, aby se mi povedlo skloubit ji s architekturou. Nestačí mít jenom zajímavou myšlenku, protože pokud se ji nepodaří dotáhnout až do toho nejmenšího detailu, může se výsledek změnit v propadák."

Zásadní je ovšem pevnost a bytelnost stavby. Spodní část elektrárny byla proto pojata jako železobetonový monolit, kdežto vrchní stavba je založena na konzolách, které byly vytaženy ze základových zdí: její nosnou konstrukci tvoří železobetonové sloupy spolu se stěnami z keramických bloků.

Dozvídám se, že původní hydroelektrárna bývala o několik stovek metrů výš proti toku Jizery, před sto padesáti lety ji tam nechal vystavět průmyslník Johann Liebig, největší textilní magnát rakousko-uherské monarchie, aby mohl elektřinou zásobovat svoji přádelnu. Bohužel, v šedesátých letech minulého století byla shledána nepotřebnou a postupně zchátrala natolik, že musela být srovnána se zemí. Náhon byl zasypán a proměnil se v černou skládku, kde každý z města odhodil, co už se mu zdálo nepotřebné. Dnes je pečlivě opravený, zpevněný a hlavně - zase jím proudí voda, na níž je elektrárna závislá. Protože včera hodně pršelo, podobá se dobře zahuštěné meltě. Problémy nastávají, když jsou suchá období a voda se ve vedrech ztrácí.

Zubatá moderní klasika

Střecha má celkem sedm "zubů", v nichž jsou po stranách zasazeny světlíky, a je pokryta titanzinkovým plechem, který nepotřebuje žádnou údržbu. "Když svítí sluníčko, vypadá to uvnitř jako v chrámu," upozorňuje architekt, jemuž bylo před nedávnem padesát. Dnes to není vidět, protože je zataženo, ale vůbec není těžké si takovou scénu představit. Světlo dopadající z výšky dokáže divy, a kdo byl kdy v nějaké tovární hale, určitě takový úkaz zná.

Střešní hřeben má jednak upozorňovat na souvislosti se zdejší původní průmyslovou architekturou, jednak představuje divokou vodu, která se láme o kameny. Podélné dřevěné lamely, které ve čtrnácti řadách nad sebou obepínají betonovou schránku elektrárny, zase symbolizují Jizeru, když si teče klidně a plynule. Je to taková nenápadná, a především nenásilná symbolika, která budovu obohacuje o výtvarný rozměr. "To nejdůležitější se stejně schovává uvnitř budovy, takže teoreticky by stejně dobře posloužila i nějaká jednoduchá plechová krabice," říká Boris Šonský. "Milan Kuršel, zástupce investora a iniciátor stavby, ale od začátku chtěl - přímo na tom trval -, aby vznikla zajímavá architektura."

Její realizace přišla na sto milionů korun, ale přispěla na ni také Evropská unie z prostředků fondu pro regionální rozvoj; menším dílem ji financovalo i Ministerstvo obchodu a průmyslu České republiky. Je to příklad kvalitně využitých prostředků. Vodní energie je vedle větrné a sluneční nejčistší, jakou jsme v současnosti schopni vyrábět, nicméně zvláště podobně malé stavby, které ji zajišťují, jsou vůči životnímu prostředí nejohleduplnější. Větrníky totiž ničí horizonty, navíc vypadají jako strašliví trifidi, kteří ovládli svět v románu Johna Wyndhama, a solární panely zase brutálním způsobem zabírají půdu, na níž by se mohlo pěstovat něco užitečného - i kdyby na ní měl růst jen koukol, stejně by to vypadalo mnohem lépe než černé desky.

Ocenění pro vodní elektrárnu na sebe nenechala dlouho čekat. Nadace pro rozvoj architektury a stavitelství ji kupříkladu ověnčila titulem Stavba roku 2010 za "spojení architektury s krajinou". Elektrárna také získala Cenu Státního fondu životního prostředí, a když ještě navíc získala letos Cenu starosty města Železný Brod 2011, bylo to potvrzení, že je oblíbená i u místních obyvatel, což nemusí být vždycky samozřejmé. Přijímání nových staveb se často nesetkává s příznivou odezvou, protože lidé jsou vesměs zpravidla konzervativní a jenom neradi si zvykají na "změnu perspektivy". Jenže architekt vytvořil dílo, kterému se daří vyvolávat pozitivní emoce: vyrábí energii, ale také ji vyzařuje.

"I když na návrzích všech staveb pracuji pokaždé s myšlenkou, aby se líbily, tak by mě nenapadlo, že taková relativně malá budova bude mít podobně velký ohlas, jakého se jí dostává," říká Boris Šonský ještě předtím, než se zase vydá za prací do Liberce. "Jsem na to hrdý." A nezapomene připomenout, že architekt je vlastně jenom takový koordinátor, který by sám o sobě - bez pomoci odborníků na statiku, vzduchotechniku nebo elektroinstalaci - mnoho nesvedl. Určitě je na tom hodně pravdy, jenom na to někteří architekti zapomínají.

Malá vodní elektrárna
Místo: Železný Brod
Investor: Vodní elektrárna Železný Brod, a. s.
Architekt: Boris Šonský
Projekt: 2004 až 2005
Realizace: 2008 až 2010
Zastavěná plocha: 532 m2
Instalovaný elektrický výkon: 848,35 kW
Náklady: 100 milionů korun

Zdroj: EnviWeb

 

Tweet

Datum uveřejnění: 26.6.11
Poslední změna: 26.6.2011
Počet shlédnutí: 177